Recenze

Jen pár stupňů ke zlatu
psáno z představení: 19.1.2009, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Hynek Glos
foto: Hynek Glosfoto: Hynek Glosfoto: Hynek Glos
Požehnáním i prokletím v životě každého divadelního souboru bývá okamžik, kdy vnější obraz divadla začne být až příliš spojován jen s jedinou mediální tváří. Požehnáním proto, že nic nepovzbudí návštěvnost tolik jako jednoduchá mediální zkratka. A prokletím zas proto, že žádná zkratka nikdy nevystihne podstatu věci jinak než pokřiveným způsobem – a v záři hlavní hvězdy souboru navíc ti ostatní zůstávají vždycky maličko skryti. Mediální tváří Dejvického divadla je bezpochyby Ivan Trojan; právě on je tím hlavním hereckým magnetem, který k sobě přitahuje diváky. A tak už se jaksi vžilo, že do Dejvic se chodí především „na Trojana“. Inscenace 39 stupňů, kterou s herci Dejvického divadla v roce 2008 nastudoval filmový režisér David Ondříček, je proto na první pohled nápadná tím, že v ní nehraje Ivan Trojan. Tato skutečnost však inscenaci rozhodně neubírá nic na její zajímavosti.

Milovníkům anglických reálií nabízí hra 39 stupňů bohatou škálu zážitků. V první řadě je třeba jmenovat v pravdě anglického hlavního hrdinu, kultivovaného avšak maličko znuděného Richarda Hannaye. Právě jemu je dáno letmo se dotknut velkého špionážního tajemství, které pro okolní svět představuje německý profesor Jordan, jinak též muž s chybějícím článkem malíčku. A jemu také staví autor do cesty osudovou ženu, a to dokonce v trojím vydání – nejprve v podobě německé špiónky Annabelly Schmidt, později pak v podobě dvou mladých žen, Margarety a Pamely, které Richard postupně potkává při svém pátrání. Typicky anglická je i samotná zápletka: v podivné variaci témat a motivů řady špionážních románů, kde vedle filmové tvorby již zmiňovaného Alfreda Hitchcocka vytanou na mysli i o něco pozdější romány dalších anglických autorů Grahama Greena a Fredericka Forsytha, se to jenom hemží dobře maskovanými padouchy, tajemnými ženami, úplatnými soudci, prapodivnými majiteli obskurních hotýlků, jakož i spoustou dalších naprosto pochybných existencí. A ačkoliv v samotné hře se zdá být všechno tak rychlé a náhodné, že se člověk neubrání pochybnostem o logice a pravděpodobnosti konání toho všeho, dynamice ani zajímavosti děje to nijak neškodí. Neboť jak říká samotný režisér Hitchcock, pravděpodobnost není ničím zajímavá, ta je totiž ze všeho nejsnadnější.

Zrod hry 39 stupňů se vyznačuje dlouhým vývojem. Na počátku všeho stála kniha anglického spisovatele a politika sira Johna Buchana s výrazně dobrodružným a špionážním námětem. Tato kniha se stala v roce 1935 předlohou pro stejnojmenný film režiséra Alfreda Hitchcocka. O sedmdesát let později se tento film stal základem pro divadelní adaptaci z pera britského dramatika a herce Patricka Barlowa. Na rozdíl od filmu počítá divadelní adaptace pouze se čtyřmi herci – mužem, který v průběhu celé hry ztvárňuje hlavního hrdinu Richarda Hannaye; ženou, která postupně představuje tři klíčové ženské postavy; a konečně dalšími dvěma herci, kteří se postupně vtělují do všech ostatních (mužských i ženských) rolí. V inscenaci Dejvického divadla přestavuje Richarda Hannaye Jaroslav Plesl. K roli přistupuje s jistým nadhledem, který mu ovšem nebrání vykreslit poněkud plochý vnitřní svět hlavního hrdiny do nejmenších detailů. Hlavní partnerkou je mu Simona Babčáková, která se postupně převtěluje do tří pro hlavního hrdinu osudových žen: nejprve je její rolí německá špiónka Annbella Schmidt, o chvíli později nešťastná Margaret, již na opuštěném skotském statku omezuje její postraší a poněkud přízemní manžel; a mezi tím vším se ještě proplétá jako tajemná dívka Pamela, nejprve Richardův protivník a posléze možná trochu nečekaně jeho jediný spojenec. Zbývající dva herci, Václav Neužil a David Novotný, mají své úlohy o poznání těžší, neboť se v průběhu hry musejí převtělit do sedmnácti mužských postav a jako malý přívažek ještě do dvou postav ženských. Některé z těchto rolí jsou opravdu jen epizodní, jiné (jako například profesor Jordan nebo Neužilův mistrovsky ztvárněný maestro Memory) jsou významnými hybateli děje. Hlavní osobou na jevišti však zůstává Jaroslav Plesl – anglicky sarkastický, s maličko odtažitým nadhledem se proplétající vším tím shonem, přitom však neustále směřující k odhalení pravého tajemství 39 stupňů, neboť právě o ně jde německým špionům především. A je jen důsledným naplněním dějových postupů všech šestákových románů, že děj se nakonec uzavírá právě v těch místech, kde se celý příběh původně započal: jakoby celá ta dlouhá cesta za ukrytým tajemstvím byla svým způsobem zbytečná.

Vedle solidních hereckých výkonů a nevšedního režijního ztvárnění stojí za zmínku ještě vtipná a přitom funkční výprava. Děj se tak plynule přesouvá z místa na místo a divák má možnost prohlédnout si řadu reálií: interiér anglického činžovního domu, venkovské stavení kdesi ve Skotsku i malý hotýlek poblíž nepříliš frekventované silnice. Také se spolu s herci sveze vlakem i automobilem, zhlédne varietní představení a dokonce se zúčastní i předvolební schůze. Poměrně neotřelé je zejména využití telefonních budek, které vedle své základní funkce mohou stejně dobře plnit úlohu vstupních dveří, výhledu z okna nebo dokonce i jakési provizorní noclehárny.

V kontextu dosavadní tvorby Dejvického divadla sice hra 39 stupňů nezaujme pozici inscenace objevné, v každém případě však jde o hru inspirativní a zajímavou. Její hlavní půvab spočívá v důmyslném využívání postupů, které jsou typické spíše pro film a dobrodružnou literaturu. Zčásti se jedná o nepřímou inspiraci, zčásti o přímé citace jednotlivých Hitchcockových filmů. V divadelním pojetí působí podobné citace dráždivě, není to však dráždivost nepříjemná. Po zhlédnutí hry tak v divácích zůstává příjemný pocit z uvolněného napětí, podobně jako po přečtení dobře napsané detektivní knihy nebo po zhlédnutí dobře natočeného Hitchcockova filmu. Pravověrný fanoušek Dejvického divadla se ale stejně neubrání povzdechu: a co teprve kdyby v té hře hrál Ivan Trojan...


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.