Recenze

K pseudobiografickému dramatu ve Zlíně klíč nenašli
psáno z představení: 25.6.2012, Lukáš Dubský
foto: archiv Městského divadla Zlín
foto: foto: foto:
Drama Blanche a Marie vypráví o skutečných historických postavách, kterými jsou známá vědkyně Marie Curie Sklodowská, „královna hysteriček“ Blanche Wittmanová, kontroverzní neurolog Jena-Martin Charcot či zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Hra švédského spisovatele Per Olova Enquista se ale historických faktů drží jen volně, biografie jednotlivých postav mu slouží k rozvinutí příběhu o lásce v mnoha jejích podobách.

Na komorní scéně zlínského divadla se do realizace Enquistova textu pustila výrazně se profilující režisérka Anna Petrželková, jejíž inscenace jsou příznačné originálním výtvarným řešením a zajímavými režijními vychytávkami. U Blanche a Marie ale Petrželková vhodný inscenační klíč nenašla, režijní řešení je spíše povrchní bez nějaké vnitřní logiky.

Zajímavě pojatá je scéna, kterou tvoří uzavřený prostor s nařasenými bílými stěnami, nad kterými je ochoz s plexisklem. Odtud jsou hlavní ženské hrdinky pozorovány svými mužskými protějšky jako rybičky v akváriu. Kostýmy jsou již problematičtější – postavy Blanche i Marie jsou oděny v bílém, muži mají černé společenské šaty. Úletem je ovšem podivný křiklavě žlutý zimní kabát proslulé kankánové tanečnice Jane Avrilové.

Hlavním tématem hry je láska, kterou prožívají dvě povahově zcela rozdílné ženy. Hysterická Blanche miluje svého „mučitele“ doktora Charcota, chladná a racionální Marie zase osudově vzplane láskou ke svému ženatému kolegovi, za což ji ordinérní společnost přelomu 19. a 20. století zahrne výčitkami a opovržením. Motto hry zní Amor omnia vincit, čili Láska vítězí nad vším. Už z toho je zřejmé, že režijní interpretace textu je nutná, protože reálně hrozí skluz k sladkobolné ilustraci nešťastných lásek.

Anna Petrželková se skutečně snaží o inovativní přístup k látce švédského dramatika, jenže většina jejich inovací je vnějškových, nevychází z logiky textu. Sigmund Freud (v době, o které příběh vypráví, Charcotův asistent) je zdvojen a zároveň je mu svěřena role jakéhosi konferenciéra s bíle nalíčenou tváří. Co se povedlo je hudební doprovod, jehož autorem je Mario Buzzi. Herecké výkony jsou trochu nevyrovnané. Nejlepší je jednoznačně Marta Bačíková, která ztvárňuje Marii Curie. Hlavně díky ní patří k vrcholům inscenace scéna na začátku druhé části představení, ve které se Marie svěřuje se svou touhou. Kateřina Liďáková hraje Blanche v emocionálně přepjaté poloze, což ji asi nelze příliš vyčítat, když má za úkol ztvárňovat „královnu hysteriček“. V komorním prostoru by ale mohla Petrželková vést herce k využití tlumenějších hereckých prostředků. Gustavu Řezníčkovi, který hraje neurologa Charcota, se více daří v klidnějších polohách alibistického výzkumníka, při projevování silných emocí už je méně uvěřitelný.

Blanche a Marie je ambiciózní pokus, kterých na jevišti oblastních divadel není zas tak mnoho. Jen je škoda, že jeho interpretace je spíše nevzrušivá a nekonzistentní.

(psáno z představení ve Studiu Beseda v rámci festivalu Divadlo evropských regionů)

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.