Recenze

Každej musí platit hypotéku
psáno z představení: 18.9.2018, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Viktor Kronbauer
foto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauer
Novela Děkujeme, že kouříte, jejímž autorem je Christopher Buckley, je u nás známá především díky stejnojmennému filmu z roku 2005. Ačkoliv novela vznikla už v devadesátých letech minulého století, v ústeckém Činoheráku dokázali (i s pomocí drobných posunů a aktualizací), že jde o látku neustále aktuální.

Zrovna v České republice přitom získala opět na aktuálnosti poměrně nedávno, s přijetím tzv. protikuřáckého zákona. Právě omezení spojené s tabákem rámuje Buckleyho dílo, které má ale vyšší ambice a řeší obecnější problém lidské svobody, která je pod různými záminkami stále více oklešťována. Tabákový průmysl se zdá jako ideální prostředí, kde ukázat všechnu lež, přetvářku a touhu po moci a penězích, která provází „boj za lepší zítřky“. Ostatně v dnešní době už nedochází k osekávání svobod kvůli nějakým velkým ideologiím, jako tomu bylo v minulém století. Dnes se různé zákony a nařízení většinou přijímají ve jménu ochrany obyvatel, zdůvodňuje se tak propracovaný dohled na každý krok, který člověk udělá, i zákazy spojené s přesvědčením, že lidé si sami nedokáží zvolit, co je pro ně dobré.

Inscenace tak ukazuje morální flexibilitu (eufemisticky řečeno) a honbu za zisky na straně tabákových koncernů, ale i pokrytectví a diktátorské tendence u lidí snažících se chránit lidstvo před sebou samým. Režisér Jiří Antonín Trnka a autorka dramatizace Dagmar Haladová se v inscenaci, stejně jako je tomu ve filmové verzi, přiklání víc na stranu tabáku. Divák sice dostává argumenty, aby se sám mohl rozhodnout, čí pravda je ta správná, ale už pojetím hlavních rolích je zřejmé, že šance tu nejsou fifty fifty.

Mluvčího tabákového průmyslu Nicholase Naylora hraje Jan Plouhar jako cílevědomého člověka, který je ochotný jít přes mrtvoly, zároveň je to však docela sympaťák. Tenhle „ďáblův advokát“ navíc v závěru získává i status starostlivého otce, když hodí kvůli rodině za hlavu i nabídku pokračovat ve své práci. Jeho hlavním protivníkem je Kryštof Rímský jako senátor Finistirre, který je v inscenaci pojat jako slizký politik, jehož metody jsou snad ještě špinavější než u výrobců cigaret. Těžko s někým takovým sympatizovat. Rozdělení rolí tak místy tlačí inscenaci k lehké tezovitosti, kterou ale naštěstí zastiňuje zřetelný nadhled, který se do hry podařilo dostat.

Divák si může odnést z divadla smutné konstatování, že peníze vládnou světu, což je zdařile ztvárněno třeba takovými drobnostmi, jako je píseň Money, Money, Money, kterou má Nicholas jako vyzvánění. Nejostřeji pak tohle konstatování vyplývá ze scény s bývalým představitelem Marlboro Mana, který umírá na rakovinu, ale pořádný balík peněz pro něj stejně znamená víc než pravda, kterou by mohl tabákovým firmám dost uškodit v médiích. Zároveň je ale Děkujeme, že zde kouříte velmi zábavnou inscenací. Trnka sází na ironii, nekorektní a mnohdy celkem drsný humor. Do ústecké inscenace se mu podařilo dostat spoustu chytrých gagů a narážek (ruský číšník a Krym a podobně).

Je dobré s návštěvou Děkujeme, že zde kouříte příliš neotálet, jelikož dle programové brožury má ústecké Činoherní studio od majitelů práv povolených pouze 20 repríz. Pokud není vaší hrdinkou bojovnice proti kouření Eva Králíková, je velká šance, že se vám vtipná a herecky vytříbená inscenace bude líbit.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.