Recenze

Když nás doženou sliby minulosti
psáno z představení: 23.11.2017, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Jef Kratochvil, Tino Kratochvil
foto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvil
Roland Schimmelpfennig patří k nejčastěji uváděným německým dramatikům, v moravské metropoli by ale nastudování jedné z jeho mnoha her člověk podvědomě očekával spíš v Buranteatru či HaDivadle než v Městském divadle Brno. Schimmelpfennig je totiž tak trochu experimentátor a jeho díla obvykle nemají klasickou strukturu, inovativně nakládají s narací i časovou sousledností.

Žena z dřívějška patří z hlediska formy k jednodušším hrám, jelikož je vystavěna na poli klasického konverzačního dramatu, do kterého prosakují černohumorné prvky stejně jako antický mýtus o Médeii. Aby to divák při sledování neměl úplně jednoduché, je částečně dekonstruována časová linie vyprávění, což znamená skoky v ději a také opakování některých scén, kdy při druhém zhlédnutí už má přihlížející větší množství informací a může scénu zhodnotit jiným pohledem. Nutno ale podotknout, že v brněnské inscenaci režisérky Alžběty Burianové jsou tyto časové skoky poměrně přehledné, při pozorném sledování tudíž nehrozí, že by se divák v ději přestal orientovat.

Základní zápletka vypadá jako téma na zběsilou situační komedii – Frank a Klaudie se po 19 letech manželství stěhují někam do zámoří, společně s nimi se na odjezd chystá také jejich syn Andi. Poslední večer ve starém domě se ovšem najednou za dveřmi objeví Romy – Frankova dávná láska, kterou ovšem 24 let neviděl. To ale Romy nebrání v tom, aby suverénně požadovala, aby Frank opustil svou rodinu a odešel s ní, jelikož jí kdysi slíbil, že ji bude milovat navždy. Klaudie pochopitelně pro podobné melodrama nemá pochopení. A teď by se mohl rozehrát řetězec komediálních situací, kdyby ovšem Schimmelpfennig nehledal inspirační zdroje mezi antickými tragédiemi…

Hry úspěšného německého dramatika mají často výrazné snové pasáže, z reality se uniká do fantaskních a pohádkových světů. Brněnská inscenace se v tomhle drží při zemi, hraje se hodně civilně, příběh pak dostává nádech, že by se skutečně mohl stát teď a tady. Trochu tím trpí atmosféra, budování až hororového napětí je zakomponováno přímo v textu, na jeviště se ale výrazněji dostává až v závěrečné scéně.

Tematicky se inscenace dotýká především otázky vnímání minulosti. Minulost člověka vždy nějak ovlivňuje jeho současný život, pohledy zpět ale často bývají zkreslené nostalgií, která vzpomínky přetvoří k obrazu svému. Šedivá přítomnost, nejistá budoucnost a zdánlivě útěšná minulost jsou důvodem konání postav, touha po lepším životě nutí protagonisty dramatu uvažovat i nad nesmyslnými cestami, jak životního štěstí dosáhnout.

Frank v podání Igora Ondříčka je nositelem jedné z hlavních tematických linií hry. Naprosto nečekaně dostává možnost postavit svůj dosavadní život na hlavu. Může vymazat téměř 20 let života a začít znovu, stačí odejít s Romy. Jeho vztah s manželkou je evidentně již vychladlý, stěhování za moře je právě možná tím impulsem, který chtějí manželé svému vztahu dát. Frank tak musí volit mezi svobodou, která by ale znamenala popřít dosavadní život, a zodpovědností. Jeho rozhodování je svedeno do celkem úzkých manitinelů, jelikož to není Frank, kdo je hybatelem dění. Ačkoliv jde v jádru sporu především o něho a jeho náklonnost, stává se kolbištěm dvou ženských protipólů.

Na jedné straně usedlá manželka Klaudie, kterou Radka Coufalová hraje jako akurátní ženu, která není zvyklá, že by se ocitla na druhé koleji. Zároveň ale ještě zcela nevymizela její láska k manželovi, nostalgicky si schovává igelitku z Paříže jako vzpomínku na to, že jejich vztah měl i své lepší chvilky. Druhým ženským elementem je záhadná Romy v podání Markéty Sedláčkové, která svým suverénním přednesením zdánlivě zcela nesmyslného požadavku donutí svou soupeřku k vyostření pozice. Sedláčková pronáší požadavky své postavy nevzrušené, jakoby mimochodem. Vypadá to, že Romy si neuvědomuje radikálnost svých návrhů, je hluboce přesvědčena, že na ně má právo.

Tento milostný trojúhelník doplňují ještě syn Andi (Vojtěch Blahuta), který se v lecčems podobá svému otci – třeba když tvrdí, jak své dívce slíbil, že ji bude milovat navždy, ale na svá slova zapomíná už po několika hodinách. Andiho přítelkyně Tina (Eliška Skálová) je pak vypravěčkou příběhu, popisuje ho z pozice částečně nezúčastněného člověka, její monology přinášejí až voyeuristický pohled skrze okna rodinného domu.

Žena z dřívějška je pro Městské divadlo Brno zajímavým vybočením z obvyklého dramaturgického rámce. Inscenace se nejspíš mezi abonenty nestane diváckým hitem, ale nabízí hercům možnost práce na nevšedně strukturovaném a chytře napsaném textu.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.