Recenze

Když se řekne osum
psáno z představení: 19.4.2006, autor recenze: Hana Martincová
Na premiéru nové inscenace tvůrčího tandemu SKUTR v Divadle Archa 8 - polib prdel kosům jsem se dostavila více méně náhodou; bez jakékoli konkrétnější představy, o čem že to vlastně má být. Jisté (nepatrné) povědomí o „SKUTRECH“ a o jejich divadelní činnosti ovšem mám a s ohledem na tuto mou, dá se říci zkušenost, mě do prostoru Archy doprovázelo jakési očekávání. Byla jsem připravena tak na hodinovou - takřka - zábavu; na inscenaci, která (nejen) vzhledem ke krátké době trvání nestihne nudit a o které, jakmile vyjdu z divadla, konstatuji: bylo to zajímavé, chvilku popřemýšlím a dál se jí nebudu zabývat. Nenapadlo mě, jakou urážku bych tímto neomaleným předpokladem uštědřila aktuální inscenaci, proto hned na úvod dodávám: Toto není představení ve smyslu prezentace jakési zevšednělé iluze fiktivního či skutečného světa, toto je v každém ohledu podívaná, která dokáže pobavit, poučit, dojmout (a možná i rozplakat).

Na strohé scéně čítající mohutnou trampolínu, promítací plátno (no, řekněme spíše přibližnou napodobeninu promítacího plátna) a po straně umístěnou knihu otevřenou na stránce, kde je velkým písmem napsáno: „FAUST“, se odehrává mozaika působivých, vtipných i vážných příhod a příběhů ze života jednoho herce – jednoho člověka, který je v osmé generaci pokračovatelem slavného uměleckého rodu Kopeckých. 8 - polib prdel kosům je sólem pro jediného protagonistu, jehož role je založená na sebereflexi, tj. spočívá ve ztělesnění sebe samého. Tímto „hrdinou“ je Rosťa Novák. Prostřednictvím krátkých, tematicky zdánlivě nesouvisejících a z části improvizovaných výstupů podává výpověď o svém životě - o vztahu ke svému okolí; k lidem, ke své práci, k alkoholu atd. Za pomoci několika rekvizit, plátna, na nějž jsou v průběhu představení promítány fotografie a krátké filmy, je představen nejen hlavní a jediný protagonista inscenace, ale i jeho značně rozvětvená rodina včetně již zesnulého věhlasného příbuzenstva. Jeho minulost, současnost i váhavý, zastřený pohled do budoucnosti.

Postava Fausta, jehož jméno napsané na papíře je po celou dobu trvání inscenace jednou z nejvýraznějších na scéně umístěných rekvizit, je zde přítomna ve smyslu hmotného vyobrazení tradičního příběhu, který přetrvává po generace téměř nezměněn a jehož téma zůstává navzdory věkům stále atraktivní. Faustovský motiv ovšem nefunguje pouze jako připomínka mýtické postavy, ale především determinuje charakter přítomného hereckého protagonisty, který se s postavou Fausta do jisté míry ztotožňuje. Faust je loutkou, Faust je písmem v knize, Faust je (a stačí jen malá dávka nadsázky) i Rosťou Novákem či kýmkoli z nás - diváků...; jednoduše za vším hledejme Fausta. Přitom o historii všudypřítomného učence pochybných mravů zde vlastně vůbec nejde.

V úvodní části inscenace odněkud z reproduktoru několikrát po sobě zazní jednoduchá, ovšem mnohoznačná otázka: „Fauste, co to děláš?“ A Faust váhá, drásán touhou vymanit se z každodennosti rozvažuje, kterým směrem se vydat a kde hledat uplatnění pro své velké plány. Pokud připustíme, že se jedná o alegorii, tj. že hlas něco jiného říká, něco jiného tím míní, bylo by možné transformovat otázku přibližně takto: Rosťo Nováku, potomku slavných předků, jenž na bedrech neseš povinnost kráčet ve stopách dříve snad ceněného, dnes však spíše nepraktického povolání, proč zahazuješ své nadání v pochybných činnostech a nectíš ušlechtilé tradice? A Rosťa Novák váhá; hraje divadlo, účinkuje v reklamách, ponižuje se na konkurzech, sklízí úspěchy, potýká se s neúspěchy, navíc má – ostatně jako každý člověk – svůj soukromý život, věnuje se své rodině a mnoho dalšího.

Skutečnost, že tato inscenace představuje reálný život konkrétní, na scéně fyzicky přítomné osoby, jež zde veřejně odhaluje své soukromé záležitosti, nabízí divákovi velice upřímný pohled na organizaci a smysl své vlastní existence. Představení nenabízí iluzi, resp. fiktivní historku, kterou je možné „vypravovat“ v různých obměnách kolem dokola, která má více či méně překvapivou pointu a předvídatelný závěr. Je dynamické, svérázné a prezentovaný příběh není nehybnou pohádkou se zřetelným začátkem a jasným koncem, nýbrž je roztříštěn v pestrou paletu výjevů ze života „hrdiny“, resp. Rosti Nováka, který svým hereckým výkonem dokáže publikum doslova pohltit – alespoň na chvíli „vstřebat“ do svého světa. Divák pravděpodobně nebude mít potřebu se s jeho pocity ztotožňovat, ale může jim alespoň trochu porozumět. Může mu naslouchat, může se o něj bát, může mu věřit i o něm pochybovat. Onen „hrdina“ je skutečný, žije v témže světě, jako my všichni ostatní, potýká se se stejnými, nebo alespoň podobnými problémy počínaje konflikty v partnerském vztahu, konče každodenní honbou za finančním kapitálem. Má rodinu, přátele, svou práci a má jméno, které pro něj nevymyslel žádný autor dramatických textů.

Přestože režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) užívá ve své tvorbě stále tytéž režijní principy a používá (za přispění scénografa, autora hudby a dalších) obdobné scénické prostředky, pokaždé je to zábavné a v určitém ohledu originální. Námět svých inscenací nacházejí v různých oblastech lidské činnosti a snaží se neotřelým způsobem upozorňovat na aktuální problémy jednotlivce i soudobé společnosti jako takové. Oproti předchozím inscenacím, jmenovitě Nickame a Understand, které ač jistě stojí za zhlédnutí, nedokáží se s daným tématem adekvátně vypořádat, je 8 - polib prdel kosům počinem o poznání poutavějším, srozumitelnějším, emotivnějším. Jednoduše řečeno je to inscenace, kterou nelze odbýt abstraktním označením: zajímavá. (Je totiž třeba použít jiné abstraktní adjektivum - skvělá.)

Tak, a teď řekněte někdo „osum“...

Hodnocení: 90 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.