Recenze

Slovácké divadlo Uherské Hradiště patří k nejpozoruhodnějším regionálním scénám v České republice. Sehraný soubor si tu leckdy troufne na inscenace, které se běžně na oblasti nevidí. Sympatickým riskem je také hra Cena facky aneb Gottwaldovy boty, kterou Karel Steigerwald napsal na přání režiséra Břetislava Rychlíka přímo pro Slovácké divadlo. Hra vychází z knihy povídek Josefa Holcmana, který popisuje průběh kolektivizace na Uherskohradišťsku.

Autoři inscenace se dušují, že jejich dílo by mělo opět vynést na světlo již polozapomenuté zločiny, které se v padesátých letech děly na českých vesnicích při honu na kulaky a zakládání JZD. Tato nechvalně proslulá etapa českých dějin je podle autorů málo známá, a proto i dnes zaznívají z úst některých lidí věty typu: „za komunistů bylo líp“.
V tomto bych ovšem s tvůrci polemizoval, jelikož tyto věty se ve většině případů nevztahují k padesátým letům. Myslím, že i mnoho příznivců současné KSČM je přesvědčeno o tom, že to co prováděl Klement Gottwald a jeho StB, jsou zvěrstva (individua jako Stanislav Grospič či Marta Semelová neberu v potaz). Ona akceptace minulého režimu pramení spíše z vnímání normalizačních šedivých 70. a 80. let. To je však jen detail, připomenout si, jak to v těch pohnutých dobách krátce po únorovém puči bylo, jistě není nikdy na škodu. Zvlášť, když je divadelní ztvárnění tak sugestivní. Faktem je, že na zločiny, které se staly v uherskohradišťské věznici se sice nezapomnělo, ale potrestány nebyly. Karel Steigerwald sice při psaní hry popustil uzdu své fantazii, ale reálným základem mu byla kauza otce bývalého předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka. Jeho otec Alois byl vyšetřovatelem ve věznici a dle různých svědectví s oblibou mučil vězně. Údajně k tomu měl používat i elektrické boty, okolo kterých se točí děj hry.

Břetislav Rychlík opět dokazuje, že je mistrem v převodu folklórních námětů na jeviště. Inscenace v sobě tudíž zachycuje podmanivou atmosféru lidových svátků a života, který je do značné míry určován přírodním kalendářem. Živá muzika, ukázka některých lidových zvyků, nářečí, toť věrně zachycený genius loci rázovitého kraje.

Cena facky má v podtitulu, že je cimbálmuzikálem. Je to spíše ironické označení. Cimbálová muzika se sice v inscenaci opravdu vyskytuje, ale na rozdíl od klasického muzikálu neslouží k rozvíjení děje, ale jako předěl mezi jednotlivými scénami. Hudebníci většinu originálně interpretují různé socialistické písně (zvlášť ta Mandelinkovská je vynikající), ale na konci zazní i song Muchomůrky bílé od Mejly Hlavsy.

Děj se z větší části odehrává v současnosti, kdy se bývalý estébák Terciáš (neboli Alois Grebeníček) snaží vyhnout soudu a to za vydatné pomoci svého syna poslance. Steigerwald však svá dramata nestaví na jednotě místa či času, a tak jsou do hry zapojováni i duchové minulosti. Téma kolektivizace a komunistického teroru 50. let na první pohled nenabízí příliš námětům k úsměvu, ovšem Cena facky není žádným depresivním dramatem, nazírá problém se značnou mírou nadsázky.

Nejvtipnější scény jsou ty, kde se Steigerwald zcela odpoutal od reality, a vyznívají proto poněkud surrealisticky – jde třeba o operní árii listonošky alias Smrtky nebo diskuse s Karlem Marxem, který za Terciášem přiletěl na koštěti. Naopak příliš nevyšly scény, ve kterých se tvůrci rozhodli zatlačit na pilu a postavy zkarikovat až za hranici uvěřitelnosti. Tomáš Šulaj svého Primáše uhraje i v těch nejzazších polohách, ale Irena Vacková pojala svou postavu Terciášové hodně prvoplánovým způsobem. Z velké části to ovšem není její vina, jelikož Terciášová není dobře napsaná postava, je tak trochu esencí veškeré zloby a hlouposti. V takto koncentrované podobě to ale nepůsobí hrozivě ani komicky.

Nejsilnějším zážitkem nakonec pro diváka nejsou výstupy, ve kterých je zobrazováno násilí přímo na jevišti. Více zasáhnou scény, kde se o násilných činech pouze mluví. Dojemné je vyprávění Staříčka o tom, jak byl jako sedlák zatčen a jak mu odvedli i koně Furina, kterého nahradili traktorem. Několikrát opakovaná věta „Komu to vadilo?“ je výmluvným ornamentem tehdejší doby. Příznačná je i výpověď Starého vinaře, který si svůj trest ve věznici odseděl, ale s nenávistí okolí se musí potýkat dál. Je totiž jakýmsi špatným svědomím svého okolí. Právě v těchto scénách se ke slovu hodně dostává předloha Josefa Holcmana.

Každému sice nemusí více než tříhodinová vesnická freska z dějin našeho národa úplně sednout, ale je to odvážný a formálně vytříbený počin. Jen více takových inscenací na regionálních scénách!