Recenze

Lepší vražda nežli vředy
psáno z představení: 10.4.2012, Veronika Boušová
foto: archiv A studia Rubín
foto: foto: foto: foto:
Divadelní režie Jiřího Pokorného patří k těm nejkvalitnějším, jaké můžeme na českých scénách vidět. Jejich typickým rysem je dobře profilovaný psychologický podtext, který vynikne ještě více v případech, kdy Jiří Pokorný režíruje svoji autorskou hru a současně se ujme výpravy. Tato vítaná konstelace opět nastala u jeho poslední hry Kiler, uváděné v pražském A studiu Rubín.

Anotace v programu nabízí přímočaré téma. Herce Luboše divadlo neuživí a tak vraždí. Příběh samotný přináší ovšem barvitější, mírně sarkastickou hříčku, často hraničící s absurditou.

Děj se odehrává během divadelní zkoušky. Tomu odpovídá jednoduchá scéna, rozdělená oponou ve zlaceném rámu na jeviště a režisérský pult (respektive stůl). Na začátku se v potemnělé místnosti a za působivého hudebního doprovodu krátce zjeví Luboš (Roman Zach) ve své nejčernější náladě. Po příchodu dvou aktérek, režisérky Sandry (Jana Pidrmanová) a její asistentky Patricie (Gabriela Pyšná) se postupně začíná rozehrávat boj o Luboše a s Lubošem. Nezvladatelná touha obou dam po jeho osobě je na první pohled čitelná, ale některé přehnaně nymfomanské reakce mohou mít ještě jiný smysl – divák jakoby je sledoval Lubošovýma očima. V takových momentech nabírá každý detail na intenzitě.

Luboš zkouší roli Torquata Tassa, básníka, který trpěl psychickými poruchami, mimo jiné i stihomamem. Během zkoušení se diskutuje i o Tassově vnitřním stínu a  pronásledovateli. I Luboš má svůj vnitřní stín a protože nic nestíhá a nechce řešit žádné konflikty, našel jeho pomocí jediný spolehlivý způsob, jak se každé nadměrné přítěže zbavit. Na jedné straně to bere jako rutinní záležitost, na druhé zjišťuje, že budí respekt i obdiv a náležitě si to užívá.

S úlevou, ale zároveň s nadhledem, dává průchod frustraci ze soukromého i uměleckého života. Vše graduje až do absurdního závěru, kdy Luboš diagnostikuje další potencionálně škodlivý „vřed“. Přes zdánlivou vážnost tématu je celá inscenace pojata s nadsázkou a černým humorem.

Výhodou komorního prostředí Rubínu je bezprostřední kontakt herce s divákem, nevýhodou fakt, že právě možnost bezprostředního kontaktu odhalí každý nesoulad. Pro úspěch Kilera je přesnost provedení zásadní a s potěšením lze říci, že i když každá postava nabízí více hereckých poloh, herci pro ně vždy dokáží najít vzájemné propojení. Energie jednotlivých repríz se tak může měnit a diváka pokaždé obohatit trochu jiným zážitkem.

Všichni tři protagonisté odvádějí výborný výkon. Roman Zach rozehrává svou postavu od otrávené, deprimované a unavené herecké hvězdy přes umělce, snažícího se po tisící se zájmem ponořit do další role (ačkoliv chodí do divadla už jako do fabriky), až po vítězné tažení vraha, šokujícího okolí svými činy. Je neodolatelným sexuálním symbolem i chlapem, unaveným vyčerpávající ženskou logikou. Jana Pidrmanová vyniká především v neskrývaném zbožňování Luboše a touze po něm, která se prolíná s touhou, tvořit spolu s ním "velké umění". Její obdiv překračuje doslova všechny meze. Gabriela Pyšná představuje horlivou a oddanou asistentku i starostlivou, pateticky žárlící partnerku.

Inscenace Kiler je intenzivním zážitkem, komediální zkratkou o vztazích, uspěchané době a "rychlém řešení".

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.