Recenze

Malé kolapsy naší společnosti
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 0.0.0000, Šárka Matějková
foto: archiv Pražského komorního divadla
Schimmelpfennigův text je kompozičně poměrně náročný. Bez zjevných souvislostí za sebe řadí série mikroscén. Filmová technika střihů umožňuje jejich skokové střídání, eventuelně prolínání. Vznikají samostatné obrazy propojené scénografickým rozparcelováním jeviště do dvou řad plošin v simultánní scénu. Kužel bodového reflektoru vysekne na oproštěném jevištním prostoru vždy jeden z naznačených hotelových pokojů.

Dialogy bývají zcizeny vyprávěním ve třetí osobě. Herec ruší iluzi a obrací se do publika s líčením svých pocitů, myšlenek, scénických poznámek. Jevištní jednání je zanedbatelné, stěžejní je básnický výraz. Epická forma místy evokuje bizarní dokumentaristické drama, když například Lovec organismu referuje o vlastnostech objektu, na nějž má políčeno. Jindy se autor zaměří na detail, banalitu, kolem níž buduje dramatickou akci: Philipp přemítá nad technickou vymožeností žárovky. Montáží tak vznikají prudké kontrasty uvnitř heterogenní společnosti střední vrstvy. Odehrávají se před námi rozpady vztahů, co jim předchází a co následuje, tiché nevěry i hlučné hádky, letmé okouzlení i ochabnutí zájmu. Jediné, co ze všech osudů trčí, je mírná deziluze. Jejich hledání sebe sama přitom může vést až k surrealistickému úniku do obrazu s ohybem řeky a železničním mostem u Muže z jiného města.

Jevištní úprava si vyžádala zredukování celkového počtu dvaatřiceti postav na čtvrtinu, některé, zvláště milenecký pár, do sebe jiné postavy absorbovaly. „Nesvlékla jsem se příliš rychle?“ Klade si otázku Žena kolem třicítky (Jana Krausová / Dana Poláková) těsně předtím, než podvede dlouholetého přítele s Mužem z jiného města. Pomyšlení na nevěru ji vzrušuje, nemá výčitky svědomí. Po celou dobu ležérně sedí na imaginární pelesti v negližé a směřuje své vágní výpovědi do publika. Jen občas cosi laškovně prohodí ke svému partnerovi. Muž z jiného města (Martin Finger) má výraz ustaraného úředníka, kterému se do nevěry ani moc nechce, ale zvyk je železná košile. Bývalý přítel ženy kolem třiceti (Martin Pechlát) působí oproti němu v milostném sbližování nad věcí. I on vyhledá náhodnou známost, aby si dokázal, že je také sexuálně přitažlivý. Zdá se oplývat sebevědomím, když krade nervózní Ženě s rezavými vlasy slova z úst. Mladá kosmetička (Vanda Hybnerová), s níž se seznámí v baru, u něj hledá odpověď na otázku, jak to že některým lidem jde všechno tak lehce. Dívka má velké ambice, chce se dostat k filmu a sexuální známost je pro ni příležitostí, jak se aspoň dotknout světa idí, pro něž je postup v kariéře tak snadnou metou. Pro dvojici milenců je zase určujícím momentem hádka, při níž si navzájem vyčítají nezábavnost ve společnosti. Milenecký pár rádoby filosofujícího Philippa (Roman Zach) a mnohomluvné Susanne (Gabriela Míčová) překonává však partnerskou krizi vulgárního osočování nakonec ve vzájemném objetí. Cvrček je kuriózní přezdívka pro ženu v letech (Daniela Kolářová), která je po všech stránkách unavena životem a deprimována stářím. Coby Muž se sklenicí na hmyz, Muž s mapou hvězdné oblohy, Muž s rukopisem a Lovec organismu v jedné osobě (Filip Rajmont) zarputile hlásá nejen apokalyptické vize hotelový pohůnek, kterého se každý rád zbaví nabídnutým spropitným. Metafora hmyzí agrese, jíž popisuje a která rozleptává svého původce, koresponduje s agresí mezilidskou i profesní jako nedílných součástí kolabujících vztahů.

Jevištní dění málo hraného textu je převážně statické, nic se tu vlastně neděje. Oživení se mu dostává reprodukovanými písněmi Lou Reeda. Hlouběji pod kůži se ale divákům pravděpodobně nedostane.

Hodnocení: 60 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.