Recenze

Manon je motýl, růže i působivý kýč
psáno z představení: 6.3.2016, autor recenze: Veronika Boušová, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
Projevy grandiózních emocí mívají - pro nestranné pozorovatele zvlášť – patetický nádech. Ne nadarmo se říká, že láska je kýč. Ovšem kýč, který odzbrojí každého estéta. Obdobný efekt má inscenační pojetí Nezvalovy Manon Lescaut v Národním divadle. Výrazná stylizace, doslovnost, teatrálnost stupňovaná až k parodizaci, důraz na vizualitu a ovládnutí prostoru, k tomu evergreeny z režijního rejstříku Daniela Špinara. Někomu bude chutnat sladkobolně, jiného hluboce zasáhnou emotivní momenty, další se bude bavit nadsázkou (ať už záměrnou, nebo nechtěnou). A také se to dá prožívat střídavě všechno.

Hru, kombinující verše s prózou, očistila dramaturgie od zbytných postav a většiny refrénů, zpřeházela některé pasáže, upravila závěr. Manon stihne osud zlodějky na útěku, De Grieux zemře jako oddaný rytíř. Koncentrát z Nezvala se povedl a výpovědní hodnotu originálu si uchovává i díky vizualizaci obsahu (např. růže na Manoniných šatech, náhrdelník ve tvaru obojku, přístavní mlha v závěrečné scéně).

Leitmotiv věrnosti srdce versus věrnosti těla uvedou v krátké ouvertuře před železnou oponou De Grieux a démonická dáma, jakou byste čekali spíše u Vladimíra Morávka. Za doprovodu varhanní hudby a vůně kadidla nejde nevzpomenout přirovnání divadla k chrámu. Lásku v její podstatě symbolizuje obrovské srdce Ježíšovo s trnovou korunou, plamenem a křížem. Rozsvícené evokuje věčné světlo u oltáře, pohaslé kámen. Předscéna s vrstvou štěrku, pod kroky herců nevyzpytatelnou jak tekuté písky, předznamenává i martyrium, jež kombinace poezie s rozlehlým prostorem chvílemi přináší. Zinscenování textu se neobešlo bez kompromisů a záleží na divákovi, zda na ně přistoupí.

Představitelé hlavních rolí občas vycházejí až na rampu, aby jako v opeře přednesli divákům svou "árii" či "duet", a dostatečně srozumitelnou deklamací udržovali kontakt se vzdálenější částí hlediště. Ze stejného důvodu jsou charaktery interpretovány i prostřednictvím kostýmů Marka Cpina. Manoninu slabost pro přepych podtrhují šaty s potiskem bankovek, kajícnost asexuální zvonový plášť korunované Panny Marie. De Grieuxovu neobratnou rytířskost zdůrazňují části brnění, jeho liknavý vztah k povolání kněze pánský oblek posetý kříži. Žárlící "svatoušek" Tiberge maskuje falešný altruismus látkovou broží ve tvaru srdce.

Obrazová galerie, v níž se Manon a De Grieux poprvé setkají, připomene další kulturní stánek, v němž si ateistická společnost vynahrazuje návštěvy kostela. Nevinná láska dětinské dvojice vypučí pod velkým barokním plátnem „Triumf neposkvrněného početí“, sousední obraz ženského klína od Courbeta charakterizuje Duvalův cynický a požitkářský svět. Duch a tělesnost, láska a nenávist, faleš a ryzost – nepřehlédnutelných kontrastů je v inscenaci vůbec plno. Scénografické řešení Lucie Škandíkové oba motivy z galerie dále rozvádí. Ložnice a kostýmy mladých milenců jsou potištěny vzorem obláčků na nebeské modři a na tyto vzdušné zámky navazuje estetické peklo - Duvalův salón s plastovými židlemi, červenými lametami a hráči na elektronické klávesy. Po plátně s biblickým námětem zůstává díra ve zdi. Odkrývá bezútěšné útroby zákulisí a prohlubuje kocovinu z intrik, bezradnost a deziluzi, dokud nezahalí scénu mlhou - dechem smrti.

Dvojí obsazení rolí Manon a rytíře De Grieux znamená, že jednotlivá představení se liší v drobných nuancích, i když se herci drží pevného režijního základu. Dívčí, koketní a lehkomyslná Manon Jany Pidrmanové vyzařuje naivitu, zatímco Pavlína Štorková jedná s jistou zralostí a praktičností, možná i neuvědomělou ženskou mazaností. Projev Patrika Děrgela je plný přehnaně bouřlivých reakcí a patosu, hostující Vladimír Polívka jakoby si více uvědomoval - a částečně byl i svázaný - přerodem chlapce v muže, který má vzít věci do vlastních rukou. Procítěný přednes veršů se všem čtyřem daří jen natolik, nakolik to prostor a tempo inscenace dovolují. Snaha o srozumitelné odříkávání některých pasáží pohřbívá zvukomalebnost poezie, i proto tvůrci dohánějí poetiku velkolepou výpravou. Silně emotivní finále s pomalým loučením však předchozí rozporuplné dojmy definitivně zastíní.

Kultivované mluvené projevy Radúze Máchy (zhrzeného Tiberge) a Vladislava Beneše (Duvala) v místy překotné palbě veršů ústřední dvojice lahodně zarezonují, a když Beneš připíná Manon náušnice, dvojsmyslnost promluvy o choulostivé proceduře je nepřeslechnutelná. Mácha - navzdory omezeným možnostem role - rozehrává psychologii své vedlejší postavy, posunuté směrem k homosexuální orientaci. Postavy mladého Duvala a Modesty (Petr Šmíd a Lenka Zbranková) příběh v podstatě jen postrkují z post-večírkového vakua k finále. Sbor němých tanečníků dokresluje některé scény pohybovými kompozicemi s provokativním erotickým podtextem a oponuje tak ideálu věrnosti těla.

Manon Lescaut v Národním divadle je dostatečně atraktivní na to, aby Nezvalovu klasiku zpřístupnila především mladým lidem, ale i těm, kteří ji neznají. Ostatní mohou toto pojetí přijmout, nebo také nemusí. Nějaký působivý obraz ale bezpochyby zanechá v každém.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.