Recenze

Milan Schejbal poodhrnul oponu kladenského divadla
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 0.0.0000, Miroslav Král
Divadelní zákulisí a tajemství zrodu divadelní inscenace je pro diváka přinejmenším stejně lákavé a vzrušující jako sledování samotného představení. U „nezasvěcených“ totiž panuje představa, že divadlo je dekadentním světem opojných neřestí, zákeřných intrik, blouznivých snů, alkoholu a lehkého živobytí. To je také důvod, proč jsou hry (filmy, knihy) „o druhé straně“ divadla publikem tolik oblíbené, zvlášť pokud je celý „problém“ nahlížen s humorem a ironií. A přesně taková je i Divadelní komedie (1982) finského dramatika Bengta Ahlforse (1937). Autor hru napsal po více než dvacetiletém „studiu přímo v poli“, kdy byl kritikem, dramatikem, režisérem, šéfem divadla, příležitostně i skladatelem, scénografem a hercem, a už se mohl na divadlo se vším všudy dívat s moudrým odstupem a laskavým nadhledem.

Vedení divadla promyšleně přizvalo ke spolupráci režiséra Milana Schejbala, který již mnohokrát dokázal, že v inscenování kvalitního bulváru, k němuž se zmiňovaná hra se ctí řadí, patří mezi špičku české divadelní režie. Schejbal (za spolupráce hostujícího dramaturga Vladimíra Nováka) v této inscenaci skvěle využil svých přebohatých zkušeností z hostování snad ve všech českých oblastních divadlech, neboť právě v jednom takovém „regionálním“ se celá Divadelní komedie odehrává. Děj této modelové hry (viz typologie postav téměř v intencích staré operetní tradice) je prajednoduchý: ráno po premiéře se herci scházejí na první čtenou zkoušku inscenace ještě nedopsané moderní a nekonvenční hry Matka a dcera. Divák pak sleduje její bolestný zrod, a to přímo dle aristotelovské stavby dramatu, nepostrádající ani peripetii(e), katastrofu a končící úlevnou (?) katarzí. Soukromý život Herců se přitom dokonale mixuje s životem divadelním a silně ovlivňuje tvůrčí proces. Do toho všeho ještě zasahují vnější síly, jako např. předseda správní rady divadla (politik!!!), který chce sám posoudit kvalitu inscenovaného textu, neúnavná amatérská milovnice divadla, která si přišla vypůjčit kostýmy pro ochotnické představení, nebo opoždění výroby dekorací a neustále nedopsaný konec hry. Tedy přesně jak tomu je v reálu.

Režisér otevírá inscenaci snad nejmagičtějším obrazem divadla: téměř prázdné zšeřelé jeviště, tu a tam zapomenuté části garderoby a torza dekorací, uprostřed všeho žalostné zbytky popremiérového mejdanu… smutné a velebné místo, oltář po oběti, po bohoslužbě, tím vším jako žrec a dobrý duch divadla proplouvá Inspicient. Uklízí jeviště. Připravuje Svět pro nové Stvoření. To včerejší bylo nic moc, jak dokládají recenze v ranících, které přináší… Přichází Režisérka jako unavený Stvořitel, kterému se nedostává sil a Naděje pro další tvorbu, ale jeviště je drogou, která jí za pomoci inspicienta nedá odejít ke kantorské katedře, jak v rámci zajetého rituálu hrozí po každé nepodařené (což je vždy hodnocení ambivalentní) premiéře. Schejbal ale ihned tuto atmosféru „naruší“ zjevením se dvou polonahých Herců, kteří se tu spolu zapomněli po včerejší premiéře. Vůbec temporytmus, gradace, přesné pointování situací, přehlednost, ostře řezané charaktery jednotlivých figur a detailní práce s kladenskými herci patří k nejsilnějším stránkám Schejbalovy „herecké“ inscenace. K vrcholům patří její závěr, kdy příprava Matky a dcery spěje v šíleně rotující spirále problémů a nedopatření ke zkáze… Pak střih. Premiéra končí, následuje děkovačka korunovaná velkým potleskem, největším lékem na kruté strázně divadla. Vše je zapomenuto. Všichni aktéři se najednou mají rádi, objímají se a na „osudové“ průšvihy a křivdy při zkoušení vzpomínají jako na „veselé historky“. Jsou opilí úspěchem… Jen trošku pozapomněli na Režisérku, bez níž by tuto svou katarzi neprožívali. Ta popremiérový mejdan posmutněle, s nostalgií a nejistotou Stvořitele sleduje ze tmy hlediště. Nakonec ji Herci přece jen pozvou na jeviště, poděkují ji a zvou do klubu na oslavu. Matylda odmítá, ví že ji ráno čeká další první čtená… Jeviště temní. Zůstává jen Režisérka, které si prohlíží své stvořitelské dílo, z něhož zbyla jen halda kulis… Zítra ji čeká další Stvoření, možná bolestnější než to proběhnuvší. Možná…

Jaroslava Zimová v roli Režisérky Matyldy je bezpochyby nejsilnější osobností kladenské Divadelní komedie. Její Matylda, kterou od ostatních vynalézavě odděluje úsporným až minimalistickým herectvím, je nevšedně krásnou a na první pohled křehkou intelektuálkou. Na druhý pohled je především silnou ženou, která má sama na krku nejen tři děti, ale i celé divadlo, jež vede s buldočí silou a s Penelopinou vytrvalostí. Krom toho je silnou humanistkou a perfektní psycholožkou, dokladem čehož je její hluboce lidské jednání s neúspěšným a zamindrákovaným Hercem Perem či využití osobní ostré hádky Herců Harryho a Lotty, kterou sleduje se stoickým klidem a zdánlivě ji ignoruje. Zimové Režisérka díky své životní moudrosti a zkušenosti sleduje „své“ divadlo zároveň zevnitř i zvnějšku, což ji obdařuje schopností nezaplétat se do místních intrik a jít si přímo za svým uměleckým cílem.

Další ozdobou inscenace je Paní Janssonová skvělé Jany Jiskrové, která svou milovnici divadla, funkcionářku a zároveň dobrou duši místního ochotnického spolu okořenila přesnou dávkou sebeironie a naivity. Její nadšení pro divadlo nezná mezí stejně jako její „slepičí“ laskavost, s níž se stará o „svého tátu“, a zároveň se velmi ráda „obětuje“ pro funkci suflérky při zkoušení Matky a dcery. Její Janssonová je příkladem toho, že v divadle je „nejdůležitější vrátný a nápověda“, což dokazuje například prohlášeními, že tu a tu repliku textu s Matyldou škrtly či hodnocením výkonů Herců při zkouškách. Podivuhodné je i to, že po zkušenostech se zkoušením Matky a dcery je i nadále oddanou obdivovatelkou divadla. A právě takoví lidé jsou pro divadlo pokladem. Myslím, že při vedení této postavy režisér Schejbal opět využil svých přebohatých zkušeností, tentokráte z práce s ochotníky.

Úspěšný, ale neukázněný a dosti bezcharakterní herec Harry Lukáše Homoly a věčný figurkář Per Radima Jíry, který se všemi silami snaží o svou kultivaci, jsou ukázkou onoho nepochopitelného fenoménu, jakým je herecký talent, který se nedá vydřít ani není závislý na síle charakteru. Oba představitelé své role sehráli vtipně a se smyslem pro komediální nadsázku (mj. Jírovy uvolňovací a rozmlouvací cviky, které jsou leitmotivem jeho postavy). Perfektní jsou především jejich kousavé konfrontace. Výrazná je i excentrická zestárlá (bývalá) opereťanda Linda energií sršící Zuzany Mixové, jejíž hostování má povznést prestiž onoho provinčního divadla. Mixová se vkusně vyhnula přehrávání, k němuž role svádí, a její největší devízou byla schopnost shodit sebe samu, udělat si ze sebe legraci. Bohužel se, ne zcela vlastní vinou, ochudila o další rozměr své postavy. Při svém příjezdu se setkává s Inspicientem Oskarem, s nímž kdysi u divadla začínala, a místo toho, aby oba opustili své zbytnělé pózy, zlidštili a opravdu přátelsky zavzpomínali na mládí, které „prchlo“, oba i nadále zůstávají ve svých „rolích“ Hvězdy a jejího Inspicienta. Tento výklad je možný (i když méně výhodný) u Lindy, ale naprosto nepřijatelný u Oskara.

Inspicient Oskar Miroslava Večerky, pominu-li nevýrazný výkon Barbory Janatkové v roli neúspěšné a hysterické mladé herečky Lotty, patří k tomu nejslabšímu v celé inscenaci. Večerkův Oskar není oním dobrým duchem divadla ani nejbližším člověkem Matyldy (vždyť si oba „zbyli“ a znají se skrz naskrz), ale spíše dalším z pózistických a exhibicionistických Herců, a co hůř, občas působí jako automat recitující citáty a bonmoty, které v jeho podání působí didakticky až protivně, místo aby lehce a vtipně glosovaly dění. Stejné je i jeho vykonávání divadelních rituálů, provádí je mechanicky, bez hlubšího smyslu, bez obsahu.

Při sledování Schejbalovy Divadelní komedie, pro niž jeho dvorní scénografka Kateřina Baranowská připravila účelně střízlivou výpravu, která vtipně používá v detailech (tapety, vázy…) prvků „švédské“ firmy IKEA, a charakterotvorné civilní kostýmy (především kostýmy Paní Janssonové a Matyldiny), se divák výborně a vkusně baví. Po jejím zhlédnutí je možná smutný a rozčarovaný, neboť zákulisí divadla se moc neliší od zákulisí „civilní“ firmy, obchodu, univerzity či továrny. Vždyť i zde jsou intriky, sny, erotické zápletky… Jen na ně není tolik vidět, není je tolik slyšet a není v nich tolik rituálů, tolik „divadla“, onoho svůdného hada/boha z ráje. A ještě jeden poznatek divák získá nebo si jej oživí: divadlo – ono bolestné hledání a občasné nalézání – se připravuje a hraje především pro něj. Je dobré si to občas připomenout. Na obou stranách rampy.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.