Recenze

Molièrův Lakomec v podání Boleslava Polívky
psáno z představení: 25.3.2018, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: Tino Kratochvil
foto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvilfoto: Tino Kratochvil
Městské divadlo v Brně vede principál a režisér Stanislav Moša. Velmi dobře si rozumí s hercem Boleslavem Polívkou, který se na prknech tohoto divadla už uvedl v Shakespearově komedii Kupec benátský, ale vystupoval také pohostinsky v tragikomedii Kean IV. a v Beckettově Čekání na Godota. V současné době ho mohou diváci vidět také v Shakespearově tragédii Král Lear. A zatím poslední spoluprací režiséra a herce je březnová premiéra Molièrova Lakomce.

Brněnské Městské divadlo nikdy nestavělo svůj repertoár na celebritách. Oni jsou totiž všichni herci tohoto ansámblu celebrity. To dokazuje i poslední premiéra, kde jsou všichni protagonisté důstojnými partnery Boleslava Polívky, jenž se pustil do lákavé a nelehké postavy Harpagona. Nebuduje postavu skrze tolikrát viděné komické grimasy a pohyby, vše nahradil jakousi pseudodůstojností, vnitřním velikášstvím. Je to studie nemocného člověka. Nemocného lakomostí. Jeho Harpagon v sobě má cosi mystického. Jeho láska ke zlaťákům, to byla těžká psychická porucha. On nebyl jenom lakomec. Byl to chorý člověk, který v touze po penězích a ve strachu o ztrátu peněz konal na hranici šílenství. Jenom lakomci a zamilovaní mohou být tak vyšinutí. A Harpagon byl zamilován. Šíleně zamilován do zlaťáků.

Je-li do inscenace nasazen slavný a známý herec, často se stává, že zastiňuje ostatní a i režie se velikánovi herectví podřizuje. V této inscenaci se však nic podobného neděje. Kleant, Harpagonův syn, v podání Kristiana Pekara je důstojným protihráčem nepovedeného táty. Energický až výstřední mladík, který už svým kostýmem vypovídá o svém bujném mládí, hraje jako z partesu.

Harpagonovu dceru Elišku ztvárňuje křehká Svetlana Janotová. Není jednoduché hrát mírnou postavu v energií nabité komedii. Janotová to dokázala. Drží svou postavu přesně v intencích hry, je věrohodná ve všech hnutích emocí, které ji potkávají. Je to dojemná bojovnice za svou lásku.

Jiří Mach jako Valér, který by měl být pravou rukou Harpagona, sehrál s lehkostí a šarmem muže dvou tváří. Dokázal pochlebovat lakomci a přitom se pokoušel hájit své milostné zájmy. Herec si vytvořil prostor pro komediální vyznění své postavy, kterou jinak hrál se vší vážností.

Docela jinak na to šla Mariana Dagmar Křížové. Svou bezmocí a hranou přítulností k lakomci si dokáže získat jeho srdce. Získat? To ani nejde, protože jeho srdce patří penězům.

Výraznou postavou inscenace je dohazovačka Frosina Aleny Antalové. Pakliže z mužských rolí má už autorem daný prim Harpagon, tak v oblasti ženského herectví vyniká dohazovačka. Antalová se svou energií si vytvořila větší komediální prostor, než jaký v této hře obvykle vídáme.

Své role hráli velmi dobře všichni. Ale zvlášť nápadně komediální byl Michal Isteník v roli Jakuba, kuchaře a kočího v jednom. Tak nádhernou srandu (jistě i díky režii) už dávno nikdo na jevišti nepředvedl.

Tak tedy, podívejme se na dramaturgii a režii. Jiří Záviš jako dramaturg a režisér Moša také jako upravovatel se důsledně drželi původního textu a nepočítáme-li malé škrty, sledujeme dílo navýsost molièrovské. Místy se objevila drobná aktualizace, třeba připomínka „dluhové spirály“, která se v klasicismu určitě tak nejmenovala. Ale i Molière se často dopouštěl aktuálních připomínek; proč by totéž nemohlo znít i dnes. Molière dokonce láká k aktualizaci. Není snad dnes dost lakomců a hamižných „kapitánů průmyslu“, na které platí onen molièrovský výsměch? Je však dobře, že tvůrci se na takovou aktualizační cestu nevydali. Pan Molière je dostačující a jeho popis honby za ziskem, bohužel, platí do písmene i dnes.

Režisér Moša vyšel z hereckých dispozic jednotlivých protagonistů a nechal jejich ústy, jejich gesty interpretovat Molièra. A to také byla ta správná, zaručená cesta k úspěchu. Dlouhý premiérový potlesk naznačuje, že Lakomec, díky mistrovství Boleslava Polívky, díky krásnému herectví jeho kolegů, ale také díky dobové hudbě Mirko Vuksanoviće a chytré režii, která sloužila Molièrovi, díky tomu všemu vznikla zdařilá inscenace.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.