Recenze

Tovární hala číslo 7 v areálu brněnské Zbrojovky je místem, kde byste Múzu na první pohled jen těžko hledali. Nevzhledné místnosti s posprejovanými zdmi, nebezpečně se tvářící temná zákoutí, obrovské množství opuštěných kovových skříněk, nedopalky na zemi a lavice pokryté erotickými plakáty pamatujícími zlatá devadesátá léta, to je mix, který však zvláštním způsobem inspiruje k uměleckým počinům. Stopy dávné přítomnosti dělníků i nedávné přítomnosti pochybných existencí bez domova nutí fantazii pracovat na plné obrátky – a není tedy vůbec divu, že v takovém prostředí se jednou za čas zrodí živé, poutavé, nesmírně autentické i poetické divadlo.

Režisér Matěj T. Růžička, známý především jako šéf dnes již neexistujícího Divadla v 7 a půl, vytvořil speciálně pro industriální prostor Zbrojovky a pro pouhých sedm uvedení jedinečný divadelní projekt, jenž se i přes svou časovou omezenost nesmazatelně zapsal do brněnské kulturní mapy uplynulé sezony a především se pevně zahryzl do duší zúčastněných. Inscenace s názvem Muž a žena měla premiéru 13. června a její reprízy se konaly 15., 18., 19., 20., 21. a 23. června 2010, víc ani ň, jako by se neopakovatelná atmosféra každého z těchto večerů měla rozplynout, kdyby bylo představení hráno vícekrát nebo dokonce pravidelně. Něco na tom ale je, sama podstata tohoto projektu by jinou než chvilkovou, ale tím pádem i určitým způsobem kouzelnou existenci neumožnila.

V podtitulu inscenace stojí „Hommage aux Lelouch, Trintignant et Aimée“, tedy vzdání pocty režisérovi a oběma hlavním představitelům slavného francouzského filmu Muž a žena z roku 1966. Kostra příběhu zůstává stejná: Ovdovělý otec malého dítěte, časově vytížený automobilový závodník, se setkává s ovdovělou matkou podobně starého dítěte, filmovou herečkou. Mezi nimi náhle vzniká pouto stejně silné a hluboké jako i neudržitelné. Inscenace však svou filmovou předlohu nekopíruje a jak je ostatně u Růžičkových prací zvykem, ke zpřítomnění příběhu i vytvoření sugestivní atmosféry (bez níž by film ani inscenace nebyly získaly svůj věhlas) naplno využívá originální a ryze divadelní prostředky. Se skutečným respektem k postavám a s vnitřním pochopením vyprávějí tvůrci o tom, že někdy nelze navázat šťastný vztah ani s člověkem, kterého opravdu milujeme, o tom, jak moc nás může svazovat vlastní minulost, a o tom, že někdy nedokážeme nabrat druhý dech, dokud sami sobě neodpustíme. Spousta detailů byla oproti filmu změněna, ale vždy s jasným cílem. Takto se divadelní projekt v ještě větší míře než předloha soustředí na nejhlubší nitro obou osudem zkoušených lidí, na tu část jejich já, o kterou se nelze dělit slovy, ale jen jakýmsi němým vzájemným pochopením duší, pokud vůbec. Že se hlavní mužská postava nejmenuje Jean-Louis jako její filmový představitel, ale Michel podle brněnského herce Michala Isteníka, je už jen logická úprava.

Jak se diváci mohli dozvědět z režisérova krátkého úvodu před každým představením, velké množství dialogů ve filmu vzniklo improvizací Jeana-Louise Trintignanta a Anouky Aimée přímo před kamerou. Podobný přístup tvůrci zachovali i v divadelní adaptaci, herci se pouze přidržovali jistých tematických a dějových mantinelů, jen některé monology a dialogy znali nazpaměť, ale mezi nimi rozehrávali rozhovory i celé mikrosituace zcela podle momentálních pocitů. Z tohoto důvodu vyznívala některá představení více komediálně, zatímco jiná dosáhla až na dřeň tíživých životních témat, kterých se příběh dotýká.

K herecké improvizaci se váže celé scénografické uspořádání inscenace. Hrací plocha, vyznačená obyčejnou obdélníkovou deskou, se podle potřeb rozšiřovala hlouběji do prostor haly, takže industriální prostředí nečekaně ožívalo v nových souvislostech. Jednoduchá proutěnná sedačka, k níž byla připevněna kolečka, sloužila kromě tradičních účelů také jako loďka nebo stůl v luxusní restauraci, pro znázornění rychlé jízdy závodního automobilu stačila dva světla prudce spuštěná proti divákům, pařížský činžák vyrostl v hale jen silou lidské představivosti. Jednoznačně nejvýraznějším scénickým prvkem se stalo z polystyrenu vyrobené torzo červeného Fordu Mustang 1966, s nímž bylo pracováno opět ryze divadelními prostředky – pro jeho „jízdu“ bylo využíváno několika svalovců, schopných vyzvednout a udržet torzo ve vzduchu klidně i s dvoučlennou posádkou. Tento způsob „cestování“ patřil k četným prvkům komické nadsázky, která vyrovnávala jinak všudypřítomné napětí, přesto i on dokázal v kombinaci s autentickými velmi hlasitými zvukovými nahrávkami jízdy závodních automobilů vyčarovat kromě úsměvu i husí kůži. Ostatně, kombinace humoru a nervy drásajících myšlenek byla typická pro celou inscenaci, jedno často přecházelo ve druhé.

Ženu ztvárnila jedna z předních brněnských hereček Dana Růžičková a muže přední člen souborů Buranteatru a Městského divadla Brno Michal Isteník. Nejen improvizační postupy, ale zřejmě také mimořádně intenzivní až místy bolestné zaměření se na skutečné mezilidské problémy dovedly oba představitele k herectví, které svou upřímností, otevřeností, přirozeností a autentičností nemá v Brně obdoby. Zatímco ve filmu byl Jean-Louis dominantnějším hybatelem událostí, divadelní Michel je o něco pasivnější. V porovnání s Marií (opět došlo ke změně jména z původní Anne) je více ponořený do vlastního neštěstí, ale o to více také odhodlaný pomoci druhému člověku spíš než sám sobě. Marie Dany Růžičkové působí na první pohled jen roztržitě, právě ona iniciuje většinu nových situací a vnáší do příběhu humorné prvky, které Michel více či méně rozehrává, jako by měla svůj život zcela pod kontrolou. O tom, co ji hluboce tíží, se dozvídáme z přetlaku, jen tak mimochodem. Jestliže se Marie nedokáže plně odevzdat milovanému partnerovi proto, že ji dosud příliš tíží nedávné události a nejistá budoucnost, v případě Michela jako by hlavní překážkou ke štěstí byla neschopnost odpustit sobě samému. V rozložení aktivnosti a pasivnosti jde ale pouze o vyjádření odlišných povahových vlastností obou postav (a koneckonců i jejich představitelů, protože není v Brně jiného představení, kde by role a jejich ztvárňovatelé mohli být takto silně provázáni). V rámci herectví a síly výpovědi si jsou oba zcela rovni. Je vzácné vidět dvojici herců takto živě a přesně na sebe „slyšících“, takže pro diváka se jejich hra stává skutečným svátkem.

Jediným záporem v herecké složce, i když v rámci celku odpustitelným, je zapojení režiséra Růžičky do průběhu a především do závěru příběhu. Ve Zbrojovce byl totiž k původní předloze přidán rámec, v němž o dvacet let starší Michel (představovaný režisérem) na průběh událostí vzpomíná. Rámec vrcholí čtením Michelova pozdějšího dopisu Marii a náznakem, že by Michel mohl být samotný Matěj T. Růžička. Pomlčíme-li o herecky slabém režisérově přednesu, zůstává jako negativní bod fakt, že toto symbolické propojení s postavou režiséra, známého jako velmi kontroverzní osobnost, působí násilně a zcela zbytečně egocentricky. Bez tohoto přídavku by měl celý projekt velmi silnou dramaturgickou stránku (dramaturgyní a scénáristkou byla Simona Petrů).

Nemůžeme zakončit naše přemítání nad zbrojovkovým Mužem a ženou, aniž bychom zmínili hudbu. Výrazně se totiž podílela na celkové atmosféře představení, často dotvářela pointu určité situace nebo zdůrazňovala pocity, o kterých už herci nemohli mluvit, protože pro ně není slov. Živě na harmoniku herce provázela všestranně nadaná Jana Kalvodová (povoláním lékařka), která někdy jako stín Michelovy mrtvé ženy a jindy prostě jako současná pozorovatelka vstupovala vždy jen lehce na okraj příběhu, snad aby tímto drobným zcizováním připomínala, že realita kolem nás může být dokonce mnohem složitější než spletité vztahové a citové problémy ve hře. Píseň Shadow of Your Smile zněla v hlavách diváků ještě dlouho po skončení představení stejně jako citlivě a přitom bez patosu recitovaný refrén ze známého prvorepublikového hitu Slunečnice.

V ceně vstupenky do haly číslo 7 v areálu Zbrojovky byl zahrnut také další program večera, nesoucího se jak jinak než ve francouzském duchu. Návštěvníci mohli ještě před začátkem představení ochutnat smažená žabí stehýnka a popít francouzské víno, po kulturním zážitku na ně naopak čekal improvizovaný taneční parket a kapela Panenka vyzutá. V Brně je nevídaným jevem, že celý projekt bohatě zasponzoroval mecenáš, který si nepřál být jmenován, takže zůstal pro veřejnost skryt pod přezdívkou l´Mystérieux.

Projekt Muž a žena je zdařilým pokusem o silně autentické herectví, do kterého musejí herci chtě-nechtě vložit obrovskou část sebe sama a odhalit divákům větší díl svého nitra, než je na divadelních prknech běžné. To však s sebou kromě určité bolestnosti přináší i katarzi, tolik postrádanou v profesionálních divadelních sálech. Jiný způsob tvorby představení pak může překonáváním konvencí být přínosem jak pro herce, tak i pro diváky. A přesto bylo třeba, aby se Muž a žena brněnskou Zbrojovkou jen „mihli“ a na věky zmizeli z reality. O to trvalejší stopu vtiskli do paměti všech, kteří se jedinečných večerů zúčastnili.