Recenze

Jediný román Emily Brontëové Na Větrné hůrce (nebo též Bouřlivé výšiny) byl ve své době označován za „červenou knihovnu“. Režisér Jan Mikulášek ovšem ostravskou dramatizaci zcela očistil od sentimentu a obnažil tak krutost a drsnost, která vládne na yorkshirských vřesovištích. Inscenace má jasný punc Mikuláškova režijního rukopisu, který ale neustrnul a vyvíjí se, což je vidět hlavně v práci s herci. Ti dostali od režiséra hodně postoru na rozehrání svých postav a vracejí mu to skvělými výkony.

Román Na Větrné hůrce má rozvětvenou strukturu, ve které se odvíjí osudy dvou generací rodin žijících na velkých sídlech uprostřed yorkshirských blat – Větrné hůrce a Drozdově. Určující je pro celý příběh postava nalezence Heathcliffa, který je jako dítě outsiderem, kvůli svému původu i tmavé pleti. Role se postupně obrací a Heathcliffova osudová láska ke Kateřině Earnshawové postupně tragicky zasahuje do života všech obyvatel Drozdova i Větrné hůrky.

Jan Mikulášek a Marta Ljubková, autoři ostravské dramatizace, dokázali rozsáhlý román zredukovat do inscenačního tvaru trvajícího necelé dvě hodiny. Romantický balast by tam člověk hledal marně. O románu Brontëové se říká, že je o lásce a nenávisti, ale té lásky naleznete v Mikuláškově inscenaci jen poskrovnu. Chování postav, a teď tím není míněn pouze padouch Heathcliff, je většinou kruté a vypočítavé, izolace od okolního světa mění povahy postav. Mikuláškova režie je opět plná symbolů – někdy lehce čitelných (čáp), jinde jen obtížně rozluštitelných. Zvláště první hodina je vynikající, divákovi chvílemi tuhne krev v žilách, silné emoce proudí přes rampu do hlediště. Pomyslným emocionálním vrcholem inscenace je smrt Kateřiny Earnshawové, poté se tempo rozvolňuje. Krutost již nemá kam gradovat, a tak se situace opakují, což ovšem může být režijní záměr ukazující na to, že kořeny lidské nenávisti jsou stále stejné, podobně jako její projevy.

Psychologické vedení herců je Mikuláškovi cizí, takže i v ostravské inscenaci jsou herecké výkony výrazně stylizované. Režisér ovšem nevodí protagonisty po jevišti jako loutky (jak se to dělo v některých jeho předchozích režií, kupříkladu v Macbethovi v Divadle v Dlouhé), ale dává jim významný prostor, ve kterém mohou jasně definovat své postavy. Herci z Divadla Petra Bezruče jsou na podobný způsob práce zvyklí, a tak se jim daří vytvořit plnokrevné postavy. V hereckém obsazení skutečně není slabé místo, nad jiné ale vynikají Sylvie Krupanská a Tomáš Dastlík. Kateřina je v podání Krupanské živočišná, koketující a bavící se žena, která skrývá svou citlivost. Dokáže být k Heathcliffovi něžná a chápavá v době, kdy ho všichni odstrkují, ale i povýšená a krutá v okamžiku, kdy jí vyznává lásku. Heathcliff je všeobecně považován za romatického „hrdinu“, v Dastlíkově podání je to chytrý manipulátor, který střídá cholerické výbuchy se zklidněným projevem, kdy jen potichu spřádá plány na svou pomstu. Za zmínku stojí i zbytek hereckého ansámblu – zvláště Tereza Vilišová jako naivní a zranitelná Isabela Lintonová nebo Ondřej Brett, který ztvárnil Edgara Lintona jako nerozhodného slabocha, který nedokáže včas zabránit zhoubnému vlivu Heathcliffa na jeho ženu a sestru.

Mikuláškovu režii už tradičně doplňuje časově nezařaditelná výprava Marka Cpina laděná do bíle barvy s chytře využitými proprietami, jako jsou mikrofony a televize. Na Větrné hůrce tak je výjimečnou inscenací, která dokáže vyprávět o negativních emocích v jejich zbytnělé podobě. Herecky i režijně čistý tvar si zaslouží pozornost nejen diváků, ale i všech odborných komisí při udělování výročních cen.