Recenze

Naše třída. Náš svět. To tedy bolí.
psáno z představení: 16.9.2014, Hana Rubišarová
foto: archiv Divadla Komedie
foto: foto: foto: foto:
Usmívají se na sebe, sedí vedle sebe v lavici, koexistují v jedné třídě, v jednom městě, zemi, na jednom světě, a přestože jsou zpočátku stejní a věrní jeden druhému, nulljejich životní kapitál daný národností, jménem, krví je činí navzájem tak odlišnými. A chvílemi se člověk ptá, jsou to ještě lidé? Není to zvěř jednající pod tlakem potravního řetězce? Jde o selekci? Silnější přežije, to je pravda, ale nakonec skončí všichni stejně. A navíc zvěř nejedná zvráceně, jako jednali oni a jako jednáme my všichni. Lidé.

Tyto a mnohé další otázky se člověku vynoří v hlavě při a po zhlédnutí inscenace Naše třída polského dramatika Tadeusze Słobodzianka, kterou uvedlo pražské Divadlo Komedie v režii Jana Novotného. Hra je rozdělena do čtrnácti kapitol, jak prozrazuje již její podtitul Historie 20. století ve 14 lekcích, v nichž zahrnuje vývoj téměř celého jednoho století na pozadí druhé světové války a následného mocnářského vývoje až do přelomu tisíciletí. nullÚstředním tématem hry je problematika a dějinný průběh a střet polského a židovského národa, ale objevujeme mnohem víc.

Zpočátku roztomilý prolog zasazený do jedné třídy plné nevinných dítek, které spolu kamarádí a sní o svém budoucím životě a štěstí, se však postupně začne proměňovat ve strašidelné poznání, kam až může člověk dojít v krajních mezích, vystaven otázce života a smrti. Co znamená bránit svůj život a co znamená bránit svou čest? Jako by nešlo skloubit jedno s druhým. Pravdou ale je, že těžko se člověku přímo nezasaženému problematikou zobrazenou ve hře Naše třída soudí jednání zúčastněných postav. nullSledovala jsem příběh o snech přeměněných v hrůzu, děs, peklo... Náboženské, národnostní a politické spory vedoucí k vraždám, lžím a bezmoci. Ačkoli vlastně jde o věci aktuální, které se dotýkají každého z nás a zřejmě nikdy nezmizí. Alespoň do doby, kdy se na světě bude vyskytovat člověk.

Novotného inscenace v sobě nese prvky epického divadla. Postavy střídají přímé dialogy a jednání s vyprávěním, kterým však dostatečně evokují náladu a atmosféru hrůzných chvil. Střídmě vybavená scéna Milana Davida obsahující pouze pár školních lavic dodává hře patřičnou dynamičnost, přestože se o některých situacích pouze mluví. Nikomu z přihlížejících jistě nechybí, že se vraždy, vypalování Židů, znásilňování žen zobrazuje vskutku nepatrným náznakem, pohybem postav po jevišti nebo čistě jen slovem, protože i tak má člověk chuť začít brečet a přestat až druhý den, snad. O katarzi v této inscenaci opravdu není nouze.

U hereckých výkonů nelze stoprocentně říci, že by některý vyčníval. Každý herec má dostatečný prostor k vyjádření své role a všichni vytvářejí kompaktní a do sebe zapadající obraz. nullI když některé postavy brzy přichází o život, z jeviště se prakticky nehnou. Co však přece jen musím zmínit jako nejsilnější bod, je scéna před přestávkou, kdy Kristýna Leichtová v roli zavražděné Židovky Dory zpívá o zacházejícím slunci a v ruce svírá svého synka Igora. Dobře, že je po této scéně přestávka, člověk si totiž musí odpočinout.

Slabším místem je závěrečná scéna sklouzávající do výrazné statičnosti. Všichni živí, ale spíše již mrtví spolužáci sedí vedle sebe na židlích a vyprávějí, jak jejich životy pokračovaly a skončily. Jde o jakousi zpověď a obhajobu sebe sama, ze které vyplývá, dovolím si říci, že „na každou svini se vaří voda“. Bez výraznější, či vlastně žádné akce je však střídání promluv v sedě zbytečně dlouhé a po silném emocionálním zážitku přímo vyčerpávající.

Naše třída ve svých čtrnácti lekcích hluboce zasáhne i nás, kteří jsme daleci událostem, podle nichž ji autor napsal. Jenže, jak jsem již zmínila, veškerá problematika v díle užitá je bohužel děsivě globální a  hlavně permanentní.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.