Recenze

Nejsme oběti, ale příčiny
psáno z představení: 28.6.2004, Šárka Matějková
Na samý závěr sezóny načasovala dramaturgie Činoherního klubu premiéru hry Správce od britského dramatika Harolda Pintera. Inscenace v režii Ivo Krobota opět potvrzuje dlouhodobé umělecké směřování souboru. Avšak na rozdíl od Osiřelého západu nebo Sexuálních perverzí v Chicagu postrádám v jejím případě katarzi, očistný prožitek z předvedeného.

Pinterova černá komedie se vyznačuje banální zápletkou. Do společné domácnosti dvou bratrů si přivede jeden z nich (uzavřený, trochu neobratný, ale dobrosrdečný Aston) starého pobudu Daviese, právě vyhozeného z práce, aby mu pomohl postavit se na vlastní nohy. Přes počáteční nepřátelské výpady druhého bratra Micka, který v něm vidí vetřelce a neodbytného příživníka, se Davies rychle zabydluje. Dokonce dostane od obou bratrů nabídku dělat v domě správce. Nabývá sebevědomí nepostradatelné persóny. Aby se ale mohl pustit do práce, potřebuje si přinést z městečka Sidcupu doklady totožnosti, samozřejmě hned jak se umoudří počasí a bude mít pár dobrých bot na cestu. Jenomže jak už to bývá, počasí mu nepřeje a žádná z Astonových nových bot mu nesedí. Záhy se Davies zorientuje ve vztazích obou bratrů a začíná z nich těžit. V průbojném Mickovi vytuší skutečnou autoritu, jíž je výhodné jít na ruku (to on je totiž majitel domu a má s ním velké plány). Aston se mu naopak svěřil se svým pobytem v blázinci, což z něj v Daviesových očích učinilo odepsaného pošahance. Není divu, že rekonstrukce domu v jeho péči postupuje tak pomalu a Micka zneklidňuje. Davies je odhodlán zaujmout Astonovo místo. Když ale nevděčný nájemník vyhrožuje, že ho vystrnadí z bytu, Mick se za něj nepostaví a správce ztrácí tak šťastně propůjčené zázemí.

Nejen Daviesovi se hroutí jeho záměry. Všichni tři se pevně fixují na své sny, v kterých se zamykají před sebou navzájem. Při jejich naplňování ale zůstávají propastně pasivní a doufají, že jejich situaci za ně vyřeší někdo jiný. (Davies není schopný odjet do Sidcupu a začít pracovat, Mick najmout si bytového architekta a Aston opravit zástrčku). Můžeme si být jisti, že na to každý z nich doplatí a bude přitom pokárán slovy z jiné Pinterovy hry: "nejsi oběť, jsi příčina". Jeden druhého je zvyklý vidět jen coby svůj nástroj. Astonova altruistická pomoc bezdomovci je z tohoto hlediska nepochopitelná, podezřelá a vyslouží si zvolání: "Nikdo neví, vo co vám jde!" Aston touží po klidu a sblížení, které u ambiciózního bratra nenachází. Po zkušenostech s léčbou na psychiatrii si ověřil, že lidem není radno důvěřovat. Poslední pokus znovu se otevřít světu, když přijme chudáka Daviese pod svou střechu, vychází naprázdno stejně jako naplnění snu vystavět kůlnu a dokázat si tak aspoň svou manuální zručnost mizí v nedohlednu, nepodpoří-li ho nikdo. Mick navštěvuje bratrův pokoj jen v jeho nepřítomnosti, aby zhodnotil, jak daleko je s prací. Přestože cítí k Astonovi určitý respekt mladšího sourozence k staršímu, je mu bratr na obtíž a vyhýbá se kontaktu s ním, seč může (rychle mizí z místnosti, když se bratr blíží atd.). Nakonec si uvědomuje, že hromadu haraburdí, kterou Aston do bytu natahal, nepromění ve skvostný palác, protože ani jeho bratr, ani vydržovaný správce nejsou prvotřídní bytoví architekti, jak si ve své zaslepenosti vzal do hlavy.

Pinter překračuje tradici absurdního dramatu. Jako by Beckettova podobenství charakteristická svou časoprostorovou neurčitostí konkretizoval v naturalisticky přesném zachycení detailu. Tomu vychází vstříc realistická scéna Jakuba Zicha, sestávající doslova z hromady zbytečných krámů, které by se mohly někdy hodit, jako je nákupní vozík nebo soška Budhy na vypojeném plynovém sporáku, řady polic s plechovkami barev, přebytek židlí naházených na posteli a kbelík zavěšený u stropu na odkapávání vody porušenou střechou. Vše nasvědčuje rozdělané práci v prozatímně zařízeném bytě, která se má ještě dlouho vléct. Pokoj ponořený do šedavě nazelenalého odstínu dává tušit, že zůstane už provždy odkladištěm.

Vladimír Javorský předvádí Astona jako lehce mentálně i fyzicky postiženého mladíka. Přesto z něj sálá klidná intuitivní moudrost. Jen občas posmutnělou tvář přetaví v chlapecky vystrašený nebo naopak šibalský výraz. K pomatenosti nemá daleko ani bratr Mick Matěje Dadáka, i když se projevuje naprosto opačně. Přesně ví, co chce, umí své názory věcně formulovat, a to s výjimečnou verbální obratností. Je si jí vědom a oddává se jí se stejnou vášní jako vizím, o nichž hovoří. Reaguje ale nevypočitatelně. Je to mystifikátor, který věří vlastním mystifikacím. Nejen fantazii, i vzteku snadno propadne a rychle z něj zase vystřízliví do podezřelé ironické zdvořilosti, jako by to všechno byla jen hra. Těžko rozpoznáme, kdy (jestli vůbec) svůj hněv myslí vážně. Tím ovšem trpí vyznění celé hry. V Mickově závěrečném výstupu by bylo třeba jeho bolest nad pozvolným krachem celoživotních plánů výrazněji odstínit. Parazitu Daviesovi nasadil Oldřich Navrátil neúprosně zákeřný škleb. Po ponižujícím vyhazovu z práce přichází do Astonova bytu bez špetky studu nebo pokory. Ani na chvilku neuvěříme, že by mohl být tenhle člověk bez pomocné ruky bezbranný. Rozhodně nás pobaví velikášskými pózami, rozzlobí nevděčnou drzostí, ale ničím nedojme. Tento Davies nepromarnil osudovou druhou šanci omylem či snad nedopatřením. Je rozeným sadistou, ubližovat je jeho druhou přirozeností. Štve proti sobě oba bratry, protože dostal tu příležitost a je vždycky připraven skočit po takové příležitosti, která mu může přinést zisk s vynaložením co nejmenší námahy. Nejde o jednorázové šlápnutí vedle, je to jeho životní standard a umíme si představit, že mu často vychází. Povyšuje-li se svými schopnostmi nad černocha nebo nad psychicky nemocného člověka, nekompenzuje si ani tak pocit vlastní nedostatečnosti, spíš maskuje pohodlnou nečinnost. Proto Navrátilův Davies je pouze zosobněním hrozby, které je třeba se stranit, ne už politováníhodné bytosti chybující ze zoufalství.

Pinter vyniká stylizací přesně odposlouchané hovorové řeči. Pro jeho dramatickou poetiku je pak zvlášť příznačné využití zámlk (například Astonovo mlčení v závěrečné scéně, Mickovo tiché pozorování Astonova pokoje) a asociativních přerývaných promluv a dialogů. Jazyk u něj reprezentuje především emocionální jednání (postava často ztěžka nachází slova atp.). I agrese se u něj projevuje hlavně ve verbální rovině urážek. Jak už jsme si zvykli, opět v tomto "činoheráckém" opusu hraje důležitou roli násilí (a režie je účinně rozehrává i ve fyzickém jednání). Všechny postavy samy sebe de facto definují podle svého postavení v domě. Davies nehledá jen domov, on dobývá území, ale nikoli péčí o něj - agresí. Opanuje ho a začíná si diktovat podmínky. Spravovat ve prospěch všech protentokrát znamená usurpovat jen a jen pro sebe. Tím nám naskakují analogie s různými politickými zkušenostmi. V inscenaci jsou ale bohužel oslabeny důležité psychologické motivy. Pinterovy postavy selhaly a pronásledují je výčitky. Jsou frustrovány a to všechno ozřejmuje jejich následnou zlobu a snad i opuštěnost ve světě vítězů.

Herecké výkony jsou (zatím) nedotažené, ale vzhledem k tomu, že má inscenace za sebou teprve dvě veřejná představení, není se čemu divit a můžeme tedy očekávat její dozrání.

Hodnocení: 50 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.