Recenze

Někde se stala chyba
psáno z představení: 6.5.2014, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: archiv Komorní scény Aréna
foto: archiv Komorní scény Arénafoto: archiv Komorní scény Arénafoto: archiv Komorní scény Aréna
Současní čeští autoři se často vrací ke komunistické minulosti naší země. Toto období láká nejednoznačným přijímáním ve společnosti, ale také tím, že čtyřicetiletá vláda jedné strany dodnes ovlivňuje naše životy. Nejdramatičtější momenty autorům nabízí buď revoluční rok 1968, nebo padesátá léta plná politických procesů. Právě druhé jmenované období se stalo námětem hry S nadějí, i bez ní ostravského dramaturga Tomáše Vůjtka, kterou v jeho domovské Aréně nastudoval Ivan Krejčí.

Vůjtek si ke zpracování vybral jeden z pozoruhodných osudů té doby – v centru jeho pozornosti se ocitla Josefa Slánská, manželka tehdejšího generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Slánský se během chvíle stal z druhého nejmocnějšího muže v zemi obětí vykonstruovaného procesu s vedením takzvaného protistátního spikleneckého centra. Slánská byla vždy komunistka tělem i duší, proto nechápe, že se k ní a jejímu muži strana zachovala takovým způsobem. Neovlivní to ovšem její víru v komunistickou ideologii, bere to jen jako nutnou chybu na cestě k vytouženému socialismu.

Hlavní hrdinka je přesvědčená komunistka, zároveň ale žena s nezvykle vysokým morálním kreditem. Dělá to, co považuje za správné, i když jí to může znepříjemnit život. A tak si po zatčení a popravě svého manžela odmítá změnit jméno a radši žije v hanbě a chudobě na vesnici ve Slezsku. V sedmdesátých letech pak zase odmítá normalizační nomenklaturu a podepisuje Chartu 77 i žádost o propuštění Václava Havla z vězení. Je to tedy hrdinka velmi nejednoznačná, kterou divák nemůže šmahem odsoudit, ale zase se nejspíš nezbaví dojmu, že se na přípravě své životní tragédie částečně podílela sama. To je tak, když začne revoluce požírat své vlastní děti...

Hra Tomáše Vůjtka se opírá především o vzpomínkovou knihu Josefy Slánské nazvanou Zpráva o mém muži, která byla vydána krátce po Sametové revoluci. Citace z knihy jsou často doslovné, Vůjtek navíc využívá i citace dobového tisku či propagandistických hesel. Text tak působí autenticky, nevymýšlí si, nehodnotí, jen nechává diváka nahlédnout pod pokličku a obnažuje tak zrůdnost tehdejších politických monstrprocesů.

Režisér Ivan Krejčí ovšem inscenaci nepojal v realistickém duchu, v tom je vedena pouze zpověď Slánské, kterou s citem i dráždivou nejednoznačností ztvárňuje Alena Sasínová-Polarczyk. Formálně Krejčí hru zaobalil jako monstrózní kabaret, jehož hybateli jsou postavy nazvané pouze jako První a Druhý, kteří většinou představují vyslýchající estébáky, ale mohou se změnit i na postavy, o kterých se při výsleších Slánské hovoří (nejčastějí její manžel Rudolf, Klement Gottwald, Václav Kopecký, ale i anonymní zdravotní sestra a další). Hrají je Marek Cisovský a Albert Čuba, z nichž především ten prvně jmenovaný je tak dokonale slizký a nechutný, že byste mu po zhlédnutí představení ani ruku nepodali.

Zbytek účinkujících tvoří chór, který režisér využívá pro sborové recitace či výstavbu davových scén. Mnohé obrazy se člověku vryjí do paměti, stejně jako dobová hudba, která je doprovází. Nelze však přehlédnout, že se jedná především o racionální zájem o dané téma, kabaretní forma trochu brání emocionálnímu přijetí díla. Přesto však kontrapunkt mezi realisticky vystavěným textem a v nadsázce udělanou inscenací přináší řadu zajímavých momentů, které zdůrazní groteskní obludnost vyslýchací mašinérie.

S nadějí, i bez ní je podařená inscenace zajímavého textu, která nejde jen po povrchu, ale snaží se tématem padesátých let minulého století zabývat z nevšedního úhlu pohledu.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.