Recenze

Nosorožec je stále aktuálním svým varováním
psáno z představení: 8.10.2012, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Martin Kámen
foto: Martin Kámenfoto: Martin Kámenfoto: Martin Kámen
Slavné absurdní drama francouzského spisovatele rumunského původu Eugéna Ionesca se po více než 40 letech vrací na česká jeviště. Naposledy se hra z roku 1958 objevila v chebském divadle v roce 1969. Poté byl autor, který vehementně odsuzoval vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na dvacet let zakázán. Po roce 1989 se sice zájem o Ionescovy hry obnovil, po Nosorožcovi ale žádný inscenační tým nesáhl. Pražské nastudování rumunského režiséra Gábora Tompy ale ukazuje, že se jedná o látku živou a aktuální.

Ionescův text je plný hravých dialogů, které jsou alespoň zpočátku zdrojem zábavy diváků. Atmosféra se ale postupem času stává temnější. Na svědomí to má zdánlivě banální příhoda - po ulici jednoho maloměsta se prohání nosorožec. Některé to vyděsí, jiné to nechává chladnými. Hlavní hrdina Bérenger má co dělat, aby si dokázal vyřešit vlastní život, jak se ale postaví k faktu, že se všichni jeho spolupracovníci postupně proměňují v nosorožce?

Režisér Gábor Tompa, který už přes dvacet let šéfuje Maďarskému divadlu v rumunské Kluži, inscenuje Nosorožce ve svěžím duchu a v rozumné stopáži. Zatímco tón první poloviny je spíše ironicky hravý, druhá část je emocionálnější a lze v ní nalézt i prvky hororu. V době svého vzniku byl Nosorožec jasnou narážkou na tehdejší vzestup komunistických diktatur, ačkoliv ve východní části Evropy byl v té době interpretován jako reflexe Ionescovy zkušenosti s fašismem. Diváci jasné chápali, kdo jsou oni "nosorožci". Dnes to má inscenace v tomto ohledu složitější, protože zacílení není konkrétní. To ovšem vůbec neznamená, že by Nosorožec dnes nebyl aktuální. Ionesco kritizuje princip stádnosti a nedostatek vlastní vůle, což jsou lidské vlastnosti, které se nemění. Nebezpečí plíživého nástupu nedemokratických idejí je v "nosorožectví" zachyceno velmi obratně a zábavně, přitom divák nezůstává na pochybách, "co tím chtěl autor říct".

Zajímavým prvkem Tompovy inscenace je výprava, především funkčně vystavěná scéna a velmi působivé masky nosorožců. Režisérovi se právě s pomocí výtvarných prvků daří vystavět povedené mizanscény, přičemž k nejlepším patří mrazivý závěr, kdy se nosorožci seřadí za osamělým Bérengerem, aby nakonec jejich tváře osvětlovala jenom slabá zář mobilů. Možná trochu nadbytečným prvkem je dirigentka, která je na jevišti po celou dobu představení a udává směřování celému příběhu. Člověk ji ale vnímá jen při příchodu, poté je již jen okrajovým elementem.

Titulní roli Bérengera ztvárnil David Prachař, který se stává specialistou na absurdní dramata na Nové scéně (hraje zde také v Dočekalově Čekání na Godota). Prachařova postava je v podstatě jediná, která projde nějakým psychologickým vývojem. To, co se děje kolem ní, ji posílí. Prachař ale Bérengera nehraje jako suveréna, naopak je to člověk pochybující, který se poslední lidskou bytostí stal tak trochu omylem. To je pěkně znázorněno inscenačním nápadem nechat Prachaře poslední větu hry přečíst z poznámek, které Bérengerovi poskytne nápověda v podobě dirigentky. Ta věta zní: "Jsem poslední člověk a člověkem zůstanu!", kterou se Bérenger musí učit zpaměti a teprve po několikerém opakování začíná znít odhodlaně. Ostatní herci tolik prostoru nedostávají, určitě ale zaujme Václav Postránecký a jeho proměna v nosorožce, dobře typově obsazena byla i Lucie Žáčková.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.