Recenze

Ondřej Havelka ze Saturnina po šestnácti letech snímá magické zaklínadlo, které osobně pomáhal uvrhnout, když s Oldřichem Víznerem, Lucií Zedníčkovou, Janou Synkovou, Petrem Vackem, Milanem Lasicou a Lubomírem Lipským ve Věrčákově filmovém zpracování výstředního románu vtiskli postavám jejich charaktery tak brilantně, že se staly klasikou – a klecí. Jediným myslitelným ztvárněním. Tehdy se vyrojili zarytí „saturninovci“, ortodoxní vyznavači románové předlohy, kteří kritizovali film za nepřesné citace a odchylky. Pár takových zarytců oslyšelo Havelkova varování v médiích a přišlo do Divadla ABC na prvomájovou premiéru nového Saturnina. Nestačili se divit, neboť Havelka pojal režii svébytně. Jako by chtěl román, jeho postavy a konečně snad i herce a nejvíc možná sám sebe osvobodit od tíhy filmového převodu, Ondřej Havelka po šestnácti letech vyrukoval proti magii úspěšného filmu s kouzlem hudební féerie.

Když pak jeden zarytec za ním po premiéře přišel, zvedal naoko výhrůžně ukazovák a bodře volal: „Jak jste mohli vynechat červy? Vy jste mi vynechali červy!!“ A pan režisér spiklenecky mrknul a sklíčeně se kál: „Hrůza, já vím, vždyť my jsme po generálce vypustili i setapoucha.“ Dobrácká smířlivost zarytcova budiž známkou, že si ho kouzlo nového provedení i tak podmanilo. Nepřípadnost jeho výtky budiž klíčem, kterým to kouzlo otevřeme.

U nového Saturnina se podobné postřehy míjejí cílem: není tu vůbec do čeho střílet. Vzniklo osobité hudební představení, které nemá s přesností filmového převodu nic společného: románovou předlohu používá po svém, s vervou se do ní obouvá. Martin Vačkář a Ondřej Havelka vybudovali scénář na geniálním nápadu: jestliže v románu sluha Saturnin s Dědečkem zakládají „kancelář pro uvádění románů na pravou míru“, mohou oni dva stejný princip použít na román o Saturninovi. A tak bez skrupulí domysleli a rozvedli děj, pak na jeviště postavili Havelkův orchestr Melody Makers a na hravém pojetí Saturnina předvedli svou okouzlenost nevyčerpatelným zdrojem nápadů, jaký pro ně představuje atmosféra první republiky. Mnohé notoricky známé citáty a scény samozřejmě nechybí, ale nemá smysl sledovat, které „okřídlenosti“ byly vynechány: tahle hra se nenese na křídlech klasiky. Je to lehkonohá féerie, vesele si skotačí v rytmu swingu a breakaway a proměněný příběh v ní probleskuje jako hedvábná stuha v Barbořině kombiné.

Hravý nadhled a chytrý vtip jsou základem celého pojetí. Provedení hry je rozmanité a náročné: všichni herci zpívají a tančí, swingové melodie střídají pražské kuplety, vedle trampské odrhovačky zazní árie ze Smetany. Je libo stepařská sóla, gagy a taneční scény? Jsou tam. Nebo třeba něco pantomimy? Fenomenální výkon v roli tenisového míčku podal Martin Zbrožek: za dramatického hudebního doprovodu vám předvede, jak vypadá tenisové utkání z pohledu trpného objektu. Vyždíme z vás se slzami smíchu i všechen soucit, kterého jste schopni k tenisáku.
Hra plyne uvolněně a baví, znalci přitom v promyšlené kompozici objeví skryté inspirace, narážky a aluze (např. taneční výstup Milouše, slečny Barbory a oberleného Leopolda se dá číst jako odkaz na scénu z muzikálu Singin‘ in the Rain, na jiném místě zazní replika Hugo Haase z filmu Mazlíček etc.). Precizní choreografie je dílem Jany Hanušové.

Scéna je vynalézavě a vtipně řešená (Martin Černý). Proměna kulis je organicky zakomponovaná do děje – Leopold si postaví les, aby do něj mohl vzít slečnu Barboru na houby; tenisovou síť s sebou ve škobrtavém doletu odnese Míček, který v ní po vyčerpávajícím zápase skončí; „jízda“ bílou Škodou Rapid je jako vystřižená z natáčení filmových ateliérů třicátých let...

Velký díl komiky plyne z přiléhavého výběru hudebních kousků, které Ondřej Havelka nově vylovil z hudebních archivů a které Melody Makers nastudovali speciálně pro představení, neboť do jejich vážnějšího „repertoiru“ komponovaných večerů se nehodí (ačkoli některé písničky si je prý už podmanily tak, že je zařadí alespoň mezi popůlnoční přídavky).

Tvůrčí ironii však neunikl především děj románu. Kde se kniha odmlčí a nechá čtenáře na holičkách, tam se humorně a bohapustě chopí iniciativy hra. Proč má hlavní hrdina sluhu? Čím se živí? Jaká je minulost slečny Barbory? A především: Jaké jsou skutečné, na pravou míru uvedené povahy románových postav?...
Hra pobaveně odhaluje „skutečnost“, která se skrývá za románem. Uvědomili jste si někdy pořádně, že slečna Barbora je na chatě sama s velice různorodou pěticí mužů... – a s tetou Kateřinou, vedle níž by se i průměrná dívka stala pro každého ideálem ženství? Není divu, že je slečna Barbora středem pozornosti (a nemusí ani umět vařit a mít kdovíjaké charakterové kvality, možná stačí, má-li kombiné, pěkné nohy a francouzský přízvuk). A ta mužská pozornost – přece byste to románu nevěřili! – ani nemůže být výhradně noblesní zdvořilostí gentlemana, čistě korektní uctivostí dokonalého sluhy nebo jen nezáludnou péčí dědečka o přítelovu vnučku. Když pět různě indisponovaných mužů v různých bodech své životní dráhy pěje ódu na Barborčino kombiné, člověka to chtě nechtě nejen rozesměje, ale i dojme.

Jiří Hána a Vasil Fridrich role Saturnina a jeho pána zvládli bezchybně, o tom žádná. Jenže hra překvapivě odhaluje, že ve skutečnosti je ze všech postav nejzajímavější Milouš. Hoch má vyhraněný charakter sympatického nevycválaného páska, který ujíždí na jazzu, a přestože válí na trumpetu a na parketu je bezkonkurenční machr, svoji pubertální nejistotu, nesporně zkomplikovanou faktem, že jeho výchova spočívá na vdovských bedrech tety Kateřiny, si kompenzuje úsměvným pozérstvím. Nového „Majlouše“ si bez jediného zaváhání střihnul Jan Meduna, a od chvíle, kdy se v doprovodu katastrofálně skvělé tety Kateřiny (Jitka Smutná) objevil na jevišti, hra dostává grády, nabírá na tempu, jiskří, napíná a překvapuje.

Oč příznivější světlo vrhá hra na postavu Milouše, o to krutější je k hlavnímu hrdinovi, Leopoldovi Janskému. Vznáší nekompromisní otázku, zda je jeho neohrabanost skutečně jen roztomilým důsledkem zamilovanosti – není to prostě doopravdy jen trochu nudný, nešikovný, zato však dobře situovaný muž s nerozhodnou letorou a malou fantazií? Za takových okolností se ovšem dramaticky proměňují šance Milouše a Lea u slečny Barbory. Nebo ne? Románová Barbora, chytrá, energická dívka, která si umí poradit s každou situací, klenot mezi klenoty, by o takového hrdinu nezavadila ani tenisovou raketou. Jenže hra mimochodem „uvádí na pravou míru“ i její povahu. Co když je Barbora jen trochu naivní, milá, hodná a dobře vychovaná dívka, která se už jednou spálila a podruhé si dá dobrý pozor? Pro takovou je pak nesmělý, slušný a zajištěný Leo skvělou životní partií.

Předpokládám, že mnohý divák spolu se mnou zalitoval, že hra není v „uvedení románu na pravou míru“ v tomhle směru ještě radikálnější. Když přijde na „happyend“, mohlo by to celé vlastně dopadnout jinak! Barboře Terebové není v hereckém provedení Lucie Pernetové co vytknout, vtírá se ale otázka, jestli alternující Zuzana Norisová tak jako tak nevnese do té Barbořiny unylosti víc osobního kouzla a „šmrncu“. Věru že by se mi pak líbilo, kdyby hra podle alternací končila pokaždé jinak. Kdyby totiž Zuzana Norisová zahrála Barboru jako živé a sebevědomé děvče, pak by to u ní přece musel na celé čáře vyhrát nadějný světácký puberťák „Majlo“.

Důležitým rozměrem hry a výrazným zdrojem humoru je její přesahovost. Hra nezakrývá, že je divadelní hrou, herci vystupují při různých příležitostech ze svých rolí a chovají se jako herci, ať už jako kolegové mezi sebou a nebo směrem k divákům. Baví se o hře, o budově divadla, o jeho minulosti, o divácích, o dnešní Praze. Klavírista z orchestru se stává účastníkem děje hry. Zobrazující a zobrazované se příjemně nejednoznačně propojuje a převrací. S přesahy ale také začínají slabá místa. Zatímco jinak hra čerpá sílu z ironického nadhledu a odstupu, s nímž humorně a sofistikovaně pojednává svůj předmět, Jirotkův román, přesahy směrem k divákům ji naopak zbytečně vracejí na přízemnější úroveň. Jako by si hra tu a tam vyvzpomněla, že se chce zalíbit všemu lidu, vedle inteligentních, přitom „chytlavých“ hříček a žertů se v ní čas od času neústrojně objeví vtip z těch nejlidovějších, téměř programové podbízení se.

Začátek je bohužel právě proto rozpačitý. Trik s koblihami je bezzubý, divákovi se přece doopravdy nesmí nic stát...? lehký mráz... – a taky že nestane. Tu a tam se v průběhu hry utrousí sprosté slovo nebo lidová poznámka, což okamžitě vyrazí postavy z jejich poetiky a herce z jejich nadhledu. Když se po nářku tety Kateřiny, že se ujaly spartánské způsoby, ozve doktor Vlach s výkřikem „Sparťanské? To nikdy! Já jsem slávista!“, způsobí to vedle automatického smíchu u mnoha diváků lehké ošívání a trnutí. Stejně zbytečné se zdá volat na diváky, aby nedělali bordel v kulturním svatostánku a neházeli ubrousky pod sebe na zem jako v nádražní putyce, nebo nutit diváka v první řadě, aby pomohl spadlému herci na pódium, když u toho to také skončí, divák trochu přistrčí ruku a pak se rozpačitě vrací na místo, protože dál si ho nikdo nevšímá.
Tyhle „lidové“ momenty sice nenastávají často, ale pokaždé, když se přihodí, naruší hru, vytrhnou ji z roviny, na které se jinak nadprůměrně chytře a elegantně odvíjí. Přitom nejsou potřeba, kdyby zmizely, hra jen získá na spádu a sevřenosti, a na vtipu neztratí.

Postavě doktora Vlacha by vůbec sedělo méně lidovosti, proti ostatním v tomhle směru zřetelně vybočuje, už v úvodní scéně zarazí jeho nízká kultivovanost, o níž pak diváka v průběhu hry horkotěžko přesvědčuje (přitom povaha humoru s ní počítá). Není zřejmé, nakolik je to rolí samotnou a nakolik hereckou osobností Vladimíra Čecha, který má sice úctyhodnou vizáž, ale poněkud zprofanované manýry: když familiérně nabízí větrák nebo koblihy do publika, nelze nevzpomenout na jeho moderátorské počiny, a naopak je těžké v tom najít žertérskou jemnost a noblesu doktora Vlacha. U něj jediného se zdá, že posun jeho role nemusel být záměrem režie, ale prostým hereckým nezvládnutím.

Jak se představení překlápí do druhé půle, vybočení ze stylu naštěstí řídnou a mizí, takže na konci zůstane téměř nezkalený zážitek. Tak elegantně promyšlený a detailně propracovaný kus, v němž to přitom jevišti to jiskří, srší a jede, rozhodně stojí za návštěvu. Obrovský aplaus byl na místě a věřím, že diváci, kteří si nadšeně vytleskali několik tanečních a písničkových přídavků, si z divadla šli rovnou někam zatancovat. Rozvrkočení členové orchestru každopádně v muzicírování pokračovali dlouho do noci a pokud vím, nevynořil se ani jeden „saturninovec“, který by chybějícího setapoucha nepřenesl tanečním krokem přes srdce bušící na osm dob. Ondřeji Havelkovi se tedy podle všeho skutečně podařilo osvobodit.