Recenze

Hra na vraždu. Hra na oběť. Hra na vyšetřování. Hra na pravdu. Hra na život. To jsou základní principy detektivní hry Osm žen renomovaného francouzského bulvárního dramatika Roberta Thomase (* 1930). A právě HRU si za základní inscenační klíč zvolil režisér Miroslav Pokorný pro svou inscenaci Osmi žen v Pidivadle, stálé scéně Vyšší odborné školy herecké, kterou připravil spolu se spolupedagožkou Emmou Černou se svým absolventským ročníkem. Volba titulu je poněkud zvláštní, ospravedlňuje ji především počet ženský postav (v původním textu jsou jen ženské postavy). Jinak se jedná spíše o podprůměrnou, silně tendenční hru. Příběh v mnohém podobný Pasti na myši Agathy Christie – staré zasněžené osamělé venkovské sídlo, z něhož není úniku, nefungující telefon, „pachatelem“ je detektiv – používá rutinní, ale účinné prostředky k navození napětí a příjemného „krbového“ strachu. Ale na rozdíl od Pasti na myši se Thomas v Osmi ženách snaží o společenskou kritiku, snad až existenciální. Prajednoduchá, ale nosná zápletka je tak donekonečna rozmělňována nastavovanými dialogy, nepravděpodobně konstruovanými motivacemi jednání postav a především jejich často „umělohmotnými“ charaktery. Patrné je to zvláště u téměř neskutečných postav Katky a Zuzanky.

Miroslav Pokorný s Emmou Černou si byli dobře vědomi (ne)kvalit Thomasovy hry, kterou si vybrali sami studenti, a při inscenování jich maximálně využili. Text, na nějž nahlíželi s laskavým nadhledem a ironií, inscenátorům posloužil jako materiál pro zdařilý pokus projít během inscenace téměř všemi hereckými styly – od silné stylizace přes realismus, parodii, muzikál (forma inscenace), Brechtovu i Stanislavského hereckou metodu až k absurdnímu divadlu. Připravili inscenaci o inscenaci Osmi žen, tedy hru na hru, oblíbeným principem divadla na divadle. Dominantní inscenační formou, kterou pro tuto inscenaci Miroslav Pokorný využívá, je muzikál. Forma nad jiné náročná (slovy Iva Osolsoběho – divadlo, které hraje, zpívá a tančí), ale v dnešní době a zvláště v našich končinách dosti zdevalvovaná. Ženské muzikálové téma, které se Pokornému nabídlo a on je naplno využil, je „vražednické“ Chicago.

Nepoužil doslovně jeho původní hudbu (citace i jiných skladeb, mj. Summertime v excelentní interpretaci Markéty Burešové /Gábi/), ale spíše jeho formu. Každá z postav má svůj důsledně dodržovaný leitmotiv, který vyjadřuje její vztah k zavražděnému Marcelovi. Zde je na místě zmínit výborné písňové texty Tomáše Sýkory, které si zachovávají jemný ironizující nadhled rezonující s Pokorného inscenací i jazykovou čistotu.

Zásadními složkami inscenace je i přesná choreografie Michaely Dolákové a pohybová spolupráce Ludmily Bílkové, zvláště při rvačkách. Velkou kvality vykazuje též pěvecké nastudování Ivanky Štréblové-Bernáčkové, a to i při intonačně velmi náročných partech, zvlášť ve spojení se zmiňovanou choreografií.

Miroslav Pokorný v inscenaci důsledně dodržuje zvolený princip HRY, a to zcela v intencích filozofického spisu Johana Huizingy, že hra má svá přesná pravidla a – na rozdíl od skutečného života – je z ní možno kdykoliv vystoupit. Pokorného Osm žen má dvě dějová pásma: samotný detektivní příběh a příběh inscenátorů onoho detektivního příběhu. Takže dámská část souboru je v určitých momentech nucena hrát tzv. na druhou, tj. hrát herečku, která hraje roli. Nutno dodat, že to zvládají na výbornou. Pokorný celý příběh dokonale a ku prospěchu věci odromantizoval, čímž jej zbavil zhusta přítomné sentimentální kýčovitosti. Jakmile se divák začne dojímat, a to ve smyslu „dojmutí se slzou z jednoho oka nad slzou z druhého oka“, celou situaci mile „shodí“ a divák se začne úlevně smát – mj. situace vrcholného napění, při němž má dle textu vítr bouchnout oknem, ale namísto toho si sedne Chanelová na klaviaturu pianina zakrytou horizontem a vzniklý hluk ospravedlní slovy o okně a větru. Potrhuje tak častou absurditu detektivního žánru jako pohádek pro dospělé.

Absurdita je fenomén, s nímž Pokorný v Osmi ženách pracuje často. Souvisí to i s již zmiňovanou procházkou hereckými styly, která je v tomto případě nejen didaktická, ale především divadelně přesná. Jasně rozeznáme lehce parodický styl jihoamerické mýdlové opery, „tvrdý“ realismus a na začátku druhého dějství tradiční absurdní herectví s přiznanými citacemi her jako Pobřeží, Čekání na Godota či Žhavý popel, a to při zachování původního Thomasova textu. Prudké střídání těchto stylů je naprosto organické a zcela v logice inscenace. Navíc jej všichni účinkující zvládají víceméně s přehledem, zachovávají uměřenost, která je (nejen) na divadle jednou z nejtěžších technik.

Diváci zprvu netuší, že půjde o poněkud „netradiční“ detektivku, kterou většina z nich zná v její filmové podobě. Jeviště představuje takřka realisticky hlavní halu venkovského sídla. Výtvarník René Dubovský ve scéně, které dominuje černá v kontrastu s červenou, skvěle využil citací interiéru Pidivadla, čímž nenásilně propojil jeviště s hledištěm, kde se též hraje. V barevné kombinaci černá – červená jsou i vkusné a elegantní kostýmy Emmy Černé, které skvěle evokují počátek 60. let 20. století a případně podtrhují záměrně barvotiskové charaktery dramatických postav.

První překvapení divák zažije, když místo očekávané dcery Zuzanky na jeviště přijde muž v dámském klobouku, hraje Zuzanku a všichni s ním zcela přirozeně jednají jako se Zuzankou. Opět se potvrzuje staré divadelní kouzlo, že jak se na jevišti k objektu chovají ostatní, tím objekt je. Záhy ale vyjde najevo, že mužský představitel Zuzanky je režisér inscenace Eman Pokorný (Tomáš Sýkora), který při generální zkoušce (???) zaskakuje roli za opozdivší se skutečnou představitelku Zuzanky (Anna Suchánková). Tu samozřejmě po pozdním příchodu řádně „seřve“, jak se to od neurotického režiséra očekává. Napadá mne možná inspirace postavy Emana samotným režisérem Pokorným.

Tento druhý příběh inscenace záhy doplní druhá mužská postava Tomáš Robert (Ondřej Švec), jehož entrée je ojedinělé a typické pro zmiňovanou inscenaci. Na jevišti se odehrává okamžik maximálního napětí. Zjistí se, že majitel domu byl zavražděn. Pokoj, v němž se nebožtík nachází, je zamčený. Najednou z něj bezelstně vyjde blazeovaný muž. Zkouška je přerušena. Diváci i šílící režisér dojdou k závěru, že onen poněkud popletený muž je novinář, který se přišel podívat na právě probíhající generálku, a to na žádost představitelky postavy Pierrette (v původním textu Blanka), která se zatím nedostavila do divadla. Zanedlouho se ovšem zjistí, že předpokládaný novinář je ve skutečnosti autor inscenované hry (Robert Thomas). Nastává souboj mezi autorem a režisérem. Věčný souboj dvou egoistických individualit, kdy režisér má pocit, že mu režisér zabíjí dílo, a režisér má naopak jistotu, že geniálně inscenuje neinscenovatelný škvár. Věčný souboj, jenž se táhne celou inscenací jako onen pověstný provaz o jednom konci. Vrcholí jím dokonce i muzikálové finále první části inscenace. Oba pánové se s úsměvem urážejí, takřka přátelsky si metají do tváře ty nejhrubší urážky, a to vše ve zpívané lehkonohé taneční podobě. Obrázek jak vystřižený z bulvárních plátků.

Příběh obou „autorů“ je i výborně dořešen. Na jevišti (spíše za jevištěm v uzamčeném pokoji s údajnou mrtvolou) se v rámci detektivky odehraje vrcholný okamžik sebevraždy Marcela. Ozve se výstřel. Postavy na jevišti „duševně trpí“. Ozve se další výstřel a z pokoje „smrti“ vychází vysmátý Režisér Pokorný s Robertovým zápisníčkem, z něhož si pološíleně cituje... Vražda se přece jen odehrála.

Původní postavy Thomasovy hry jsou schematické, stylizované. Tak je také interpretovaly budoucí herečky. Neuchylovaly se ale k laciným karikaturám, které se, zvlášť v postavách Bábi a staré panny Augusty, nabízely. Hana Baroňová jako Bábi měla jeden z nejnáročnějších úkolů, neboť hrála postavu staré ženy. Jako jednu z pomůcek využila autorovu zmínku o Bábině oblibě alkoholu, která se stala její osou. Zdařile a bez přehánění vytvořila stařenu-alkoholičku i s kolovrátkovým blábolením, které už zná celá rodina.

Zakomplexovaná, frustrovaná Augusta výborné Terezy Otavové byla skutečnou protihráčkou paničkovské a sexuchtivé sestře Gábi Markéty Burešové. Obě tyto ženy, na první pohled zcela rozdílné, jsou ve své podstatě stejné, tvrdé, ctižádostivé, snad jen Gábi rychleji „drapla“ příležitost za pačesy.

Světácká Marcelova sestra Pierrette Karoliny Liškové má v inscenaci nejvíce míst, kdy vystupuje z jedné hry a vstupuje do druhé. Skvěle zvládá roli herečky – milenky autora i roli Pierrette, přičemž obě postavy mají velmi podobný charakter. Ukázkou brilantního herectví je dialog Gábi a Pierrette ve druhém dějství, kdy od vzájemné příbuzenské nenávisti dojdou přes poznání společných „koníčků“ (tedy mužů) k velkému sblížení, které se ale záhy přerodí v nenávist ještě větší, když zjistí, že „vlastní“ společného milence (další z řady autorových banalit).

Dobře se daří i Anně Suchánkové jako „spravedlivé“ Zuzance, Petře Konečné v roli vychytralé kurvičky Luisy i Lucii Klírové jako starostlivé staropanenské Chanelové. Těžký úkol připadl Kateřině Jačkové, která hraje k smrti kladnou pubertální Katku, nutno dodat, že pubertální v intencích doby vzniku hry (dnes těžko uvěřitelné). Jačková se vyhnula jakémukoliv trapnu na jevišti, prostě na jevišti „jen“ existuje a hraje dané situace, někdy uvěřitelné, jindy méně (to pak ale režijně zdůvodněné). Vrchol jejího výkonu leží na konci inscenace v závěrečném monologu, který je rytmizován výstupy ostatních ženských postav. Na konci jejího monologu jsem byl dokonce na pochybách, zda Pokorný nezměnil závěr detektivky a zešílevší Katka opravdu svého otce nezabila.

Pokorného inscenace Osmi žen je skvělou ukázkou, jak je možné zábavně inscenovat téměř neinscenovatelné nebo vyčpělé texty. Je také ukázkou kolektivní inscenace, z níž je bytostně cítit spoluhra, chuť hrát a hrát si. Stačí mít na mysli „jen“ skutečnost, že základem divadla je HRA. Je příjemné, když jdete do divadla na známý titul a inscenace vás mile překvapuje, že dokonce z touhy po přistoupení na dohodnutou hru mezi jevištěm a hledištěm zapomenete na to, kdo je vrah, abyste si právě onu příjemnou hru nepokazili. Dlužno také dodat, že se jedná o kvalitní inscenaci, která převyšuje úroveň školní produkce (v Pidivadle je to sílící trend – viz Tři sestry, Nevyléčitelní, Chladné srdce), o inscenaci, která by neměla jen tak „projít“. Určitě si zaslouží velkou návštěvnost a publicitu. Možná, že k tomu přispěje i poněkud „bezpohlavní“, ale oceňovaný a všeobecně známý film.