Recenze

Pán s kaméliemi aneb Caban v Buranteatru? – Možné či nikoli...
psáno z představení: 7.6.2013, Iveta Novotná
foto: Pavel Nesvadba
foto: foto: foto:
Za posledních pár let se Buranteatr vyprofiloval jako soubor vyprávějící klasické příběhy novým, mnohdy až nečekaným způsobem. Příběhy, ve kterých se mísí několik zdánlivě neslučitelných prvků (vzpomeňme na hudební motiv písně Hurikán Dalibora Jandy s litevskou slavností mrtvých v nedávno uvedených Dziadech Adama Mickiewicze). Vše je ale spojeno s divadelnickým umem, takže výsledek nepůsobí nepatřičně. Vedle nezbedností nakažené, ale zároveň promyšlené dramaturgie na tom mají také lví podíl samotní herci. Dokazují tak, že k diváckému zážitku není třeba velkých gest a překvapování za každou cenu.

Na začátku divadelní sezony 2012/2013 nabídl umělecký šéf Buranteatru Michal Zetel režii jedné z dalších inscenací Šimonu Cabanovi. I Caban má, podobně jako celý soubor, velice silný rukopis. Jeho režie jsou inscenačně náročně a je pro ně typická proměnlivá scéna se spoustou světel, barev, hudby a pohybu.

Obě strany zřejmě musely během zkoušení podstoupit řadu kompromisů. Zároveň ale mohly přispět k divadelně zajímavějšímu řešení některých scén. Výsledkem je svérázná variace na Dámu s kaméliemi, a to Pán s kaméliemi. Na něj, abych parafrázovala titulního hrdinu, se teď soustřeďme, protože o něj tu jde především...

Inscenace Buranteatru vznikla na motivy románu (později i hry) Alexandre Dumase mladšího. Nejedná se však o experiment s mužem v roli ženy. Ke změně došlo z jednoho prostého důvodu. Šimon Caban měl pocit, že takto bude název odpovídat mnohem více své předloze. Příběh sice je o kurtizáně Markétě Gautiérové, ale je vyprávěn z pozice jejího nápadníka později milence Armanda Duvala.

Právě toto vyprávění se stalo jednou z linií mnohovrstevnatého příběhu o různých formách lásky. Zachována zůstala i postava posluchače – je jím Armandův psychoterapeut, který si dělá poznámky. Supluje tak románovou postavu autora, který pak román vydá. Zároveň také poukazuje na druhý velký rozmach psychologie a psychoanalýzy. První nastal v první polovině 19. století, tedy v době vzniku Dámy s kaméliemi. A za ten druhý můžeme označit začátek 21. století, kdy je naprosto normální mít svého vlastního psychologa, který nám vždy nabídne nějaké řešení. Přesně tak to funguje i v samotné inscenaci. Dalo by se s nadsázkou říct, že jsme svědky jednoho sezení u psychologa, kterému zoufalý Armand vypráví svůj příběh.

Nedílnou součástí představení jsou hojné citace Nezvalovy Manon Lescaut. Ani tento výběr není náhodný a je provázán s hlubší znalostí Dumasova díla. V románu se totiž Armand s postavou autora seznámí na základě vydražené knihy z pozůstalosti Markéty Gautiérové. Knihy Abbé Prévosta Manon Lescaut... I když se to možná bude zdát na první pohled nepravděpodobné, oba příběhy se v lecčem podobají. Dohromady tvoří plnohodnotný scénář, ve kterém se divák velmi dobře orientuje.

Celé představení je navíc protkáno spoustou zcizovacích efektů. Ty vám zřejmě budou zpočátku připadat jako rušivé, ale rychle si na ně zvyknete. Nejedná se však o „zcizováky“, všechny plně korespondují s příběhem a upozorňují na skutečnosti, nad kterými by se diváci měli zamyslet. Přednášku samozřejmě nečekejte. Soubor Buranteatru oplývá specifickým smyslem pro humor, který dokáže i sebezávažnější situaci shodit nějakou doslova blbinou. Ta sice v prvním plánu působí možná až násilně, ale ve finále naprosto perfektně zapadá do celkového inscenačního konceptu.

Na podobném principu fungují i filmové dotáčky, které doplňují nebo se spíše vyjadřují k ději na jevišti. Jsou převzaté z internetu a televize. Úkolem těchto dotáček není poučovat, jako spíš šokovat tím, že existence masmédií je pro nás v dnešní době už téměř nepostradatelná, ačkoli informace, které vyhledáváme či vyžadujeme, jsou v drtivé většině povrchní.

Režisér a scénograf Šimon Caban se musel poprat s nedostatečnou technickou vybaveností Buranteatru. Například pouliční scény byly řešeny originálně a hlavně vtipně. Žádné promítání pařížských ulic, vše se odehrává mezi dvěma dárkovými „taškami“ od vína s potiskem ulice. Cestování je ztvárněno pomocí modelu vláčku. Divák až zalituje, že podobné „úsporné imaginace“ se nedočká i u dalších obrazů. Scéna je tak často přeplněná, však se na ní také musela vejít ordinace psychoterapeuta, byt Markéty, divadelní lóže, venkovský statek v Bougivalu... Vše je ale až příliš realistické a očekávatelné (červené kanape u psychologa), což se přebíjí s výše jmenovanou originalitou.

Kvůli řadě zcizovacích efektů je každé představení jinak dlouhé, přesto v něm nenajdeme bezobsažné pasáže. Má na tom svůj podíl živě interpretovaná hudba Vojtěcha Dlaska. Podobně jako v Dziadech i zde Dlask kombinuje známé motivy – od Víly Amálky přes Titanic až po hudbu autorskou. Podstatným faktem je to, že hudba není hrána ze záznamu, ale živě samotným autorem. Je tedy také do jisté míry improvizovaná, a lze ji tak přizpůsobit aktuálnímu dění na jevišti.

Titulního hrdinu si zahrál Michal Isteník. Herec se s režisérem Šimonem Cabanem potkal již podruhé. Jejich první společnou inscenací byla Muchova epopej v Městském divadle Brno – hra zobrazující několik let ze života slavného malíře. Díky této spolupráci mohl vzniknout Pán s kaméliemi, protože na základě doporučení Michala Isteníka oslovil umělecký šéf Zetel právě Cabana. Od představitele titulní role se očekává, že na sebe upoutá veškerou pozornost. Pokud se v tomto představení divákova pozornost náhodou stočí na jinou postavu, je okamžitě „upozorněn“, že je to Armand, na koho se má soustředit. Isteníkovi se daří kočírovat všechny polohy jeho postavy – od zamilovaného Armanda přes rozhořčeného syna až po herce Michala Isteníka, na kterého se do Buranteatru vlastně chodí (odtud zřejmě pochází ona mnohokrát opakovaná podtitulová věta: „...soustřeďme se na mě...“). Ve všech těchto liniích je herec výrazný, přesvědčivý a naprosto soustředěný, nevyjímaje scény, kdy Isteník hraje Isteníka. I přes poskytnutý prostor a neustálé upozorňování, o kom to celé je, si herec nenechává jeviště jen pro sebe a dává šanci i ostatním.

Hrobník, mladík, vypravěč, domovník, sluha – všechny tyto role jsou hrány pouze jedním hercem – Vojtěchem Blahutou. Jeho různorodé postavy nejsou od sebe odlišeny zevnějškem. Bylo tedy na herci, aby korigoval svůj projev a každá postava byla skutečně jiná. Toho Blahuta docílil změnami výrazu, jako jsou různé intonace, gestikulace nebo pohyb. Díky tomu nepůsobí postavy jen náznakově, ale plasticky a živě.

Jediným ženským elementem v inscenaci je Markét Gautiérová v podání Kamily Zetelové. Funkce postavy je pouze podpůrná, přesto však velice zásadní. Markét není vypodobněna jako ovládající potvora, která chce mít každého pod palcem.Je to spíš žena nacházející se v rozporu mezitím, co chce, co má a co se od ní očekává. Právě ona je tím, kým se manipuluje, protože, jak již bylo řečeno, příběh je čistě subjektivním Armandovým vypravováním. Zetelová v inscenaci balancuje mezi civilností a afektovaností, která přesně odpovídá Markétinu vnitřnímu rozporu. Herečka předvádí dva zcela odlišné typy herectví. Oba jsou však vhodně a přirozeně prokombinované. Divák proto nemá pocit, že situace, které vidí, jsou přehrávané nebo naopak nedohrané.

Terapeut Lukáše Riegera není prototypem naslouchajícího a radícího psychologa, jehož obraz nám předhazují média. Je to spíš znuděný muž, kterého problémy pacientů moc nezajímají a místo poslouchání si raději hledá na internetu, jak se jmenuje kus nábytku, na kterém leží pacient. Podobný chlad a odstup si Rieger udržuje i v roli Armandova otce. Zvoleným přístupem působí obě postavy spíše pozorovatelským dojmem než rozehrávačským. To se ale změní v druhé polovině, kdy postava začne zcela zásadním způsobem určovat vývoj dalšího děje. I Rieger kombinuje různé druhy herectví. Z počáteční civilní chladnosti plynule přechází do schválně přehrávané přátelskosti, během které roztomile švitoří na nejrůznější témata, a posiluje tak dojem, že ve vztahu syn-otec není něco v pořádku.

To, co je v průběhu vyjádřeno pouze náznakem a vysvětlení ponecháno na samotných divácích, je ve finále řečeno přímo na rovinu, čímž zvolená forma rázem ztrácí na půvabu. I přesto je však Pán s kaméliemi vskutku ojedinělou inscenací kombinující zdánlivě nespojitelné. Inscenací, na kterou se vyplatí jít i několikrát, protože každá repríza se vlivem nejrůznějších faktorů liší.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.