Recenze

V představách cizinců je Irsko idylickou zemí vyznačující se rozlehlými zelenými pláněmi, bukolickými lesy a pastvinami plnými čtyřlístků, které zdejším usedlíkům jistě přinášejí jen samé štěstí. Oč jsou tyto představy idealističtější, o to ostřeji s nimi kontrastuje podoba, kterou tato země nabývá v tvorbě minulých i současných irských dramatiků. Autoři jako John Millington Synge, Martin McDonagh či Marina Carrová představují Irsko v docela jiném světle – totiž jako svět ovládaný temnými vášněmi, živočišnými pudy, dávnou a nikdy neodpuštěnou vinou a z ní pramenícího prokletí všech budoucích generací. Poté, co tento podivně negativní mediální obraz úspěšně obletěl už skoro celý svět, přiblížil se nakonec i k Plzni, a to v podobě hluboce tragického dramatu Mariny Carrové Porcie Coughlanová. A ačkoliv je velmi pravděpodobné, že konzervativní plzeňské publikum se s touto navenek drsnou a uvnitř vábivě magickou hrou zřejmě neztotožní, pravdou zůstává, že plzeňské činohře se po dlouhých letech bezcílného přešlapování konečně podařilo vytvořit inscenaci natolik působivou a moderní, že už jen samotná její existence v omšelém prostředí Komorního divadla zapůsobí na diváka jako čiré zjevení.

Hodnotit práci mladého režiséra Martina Vokouna v plzeňské činohře není zrovna snadnou záležitostí. Vedle solidních či dokonce objevných inscenací (S vyloučením veřejnosti, Noc bláznů, Jako naprostý šílenci) zahrnuje portfolio jeho prací i inscenace nevýrazné a podprůměrné (Hrobka s vyhlídkou, Portugálie). Celkově se však dá říci, že všude tam, kde se mu podařilo přesvědčit o správnosti svého režijního náhledu mladé a rutinou nezatížené herce, tam vznikla inscenace mimořádná a na plzeňské poměry značně moderní. Pokud toto pravidlo platilo o inscenacích předchozích, tak o Porcii Coughlanové platí hned dvojitou měrou. Plzeňské zpracování irského dramatu je totiž nepochybným důkazem toho, co všechno se dá z tématu získat, pokud má režisér jasnou vizi a pokud o ní dokáže přesvědčit své spolupracovníky. V daném případě to platí zejména o hercích – ale vlastně nejen o nich.

Celé inscenaci vévodí brilantní herecký výkon Andrei Černé v titulní roli. Její Porcie je křehká pouze zdánlivě, přesto však v průběhu celé hry dokáže působit dojmem, jakoby do tohoto světa snad ani nepatřila. Spalována vnitřními démony a trápena svým okolím, jemuž sama nerozumí a které ji naopak v ničem nechápe – nešťastná až k zešílení a přesto hrdě kráčející vstříc neodvratnému osudu. Její vnitřní běsy jsou na jevišti doslova hmatatelné – stejně hmatatelné jako oživlý duch jejího kdysi utopeného bratra Gabriela, kterého na jevišti ztvárňuje svým zpěvem Tomáš Drobil. Vedle vynikající Andrei Černé a pod pevnou režijní rukou Martina Vokouna se řada dlouholetých plzeňských herců vzepjala k hereckým výkonům, které v kontextu běžných plzeňských inscenací lze označit jako výrazně nadprůměrné. Platí to zejména pro Michala Štěrbu v důležité roli Porciina manžela Rafaela, muže s andělským jménem a zcela neandělskými životními potřebami. A platí to kupodivu i o starší herecké generaci – tedy Zdeňku Muchovi a Monice Švábové v rolích Porciiných rodičů a Zorce Kostkové v úloze Porciiny babičky.

Herecké výkony jsou ale jen jednou z mnoha složek, které určují mimořádnost Vokounovy inscenace. Stejně důležité jsou i další scénické prvky, které v souhrnu vytvářejí magickou koláž moderního a starobylého, vize a mýtu. K těmto složkám patří zejména scéna (Nikola Tempír) a kostýmy (Agnieszka Pátá), které svým moderním pojetím navozují v divákovi pocit jakéhosi zvláštního magického snu. A patří k nim také pečlivá práce se zvukem, světlem a barvami, které se postupně stávají poznávacím znamením většiny Vokounových inscenací.

Je smutné sedět v poloprázdném hledišti a přitom vnímat, že se na jevišti po dlouhých jalových letech uskutečňuje něco skutečně mimořádného. Ale možná ještě smutnější je sedět v hledišti zaplněném do posledního místečka a přitom sledovat nanicovatou hru plnou jalových hereckých výkonů. Ze všeho nejsmutnější je ovšem vědomí, že tyto dva naprosto rozdílné důvody k smutku jsou spolu zákonitě provázané. Pokud se tedy Porcie Coughlanová nesetkává v Plzni s takovým diváckým ohlasem, jaký by si bezesporu zasloužila, je to vlastně jen logický důsledek laciné umělecké podbízivosti, kterou plzeňské divadlo vůči svým divákům dlouhodobě praktikuje. V takové situaci se vlastně ani nelze divit tomu, že když se mezi řadou divácky atraktivních a současně umělecky zcela podprůměrných inscenací objeví inscenace o něco náročnější a zároveň mimořádně kvalitní, nikdo z diváků to nepozná. A co je možná ještě horší, nikdo o tom vlastně nechce ani nic slyšet.