Recenze

Podívat se na ukvapený svět dětskýma očima
psáno z představení: 13.6.2016, autor recenze: Iveta Novotná, foto z inscenace: jef Kratochvil
foto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvil
Knihu Pískání po větru napsala v roce 1957 anglická herečka a spisovatelka Mary Hayley Bell. O vzniku novely se traduje příběh, že autorka jednoho letního rána seděla na své farmě v Sussexu a čekala na inspiraci. Múza ji údajně navštívila zničehonic a během několika dnů napsala knihu s názvem Whistle Down The Wind.

K příběhu o možné dvojí identitě tajemného muže autorku inspirovaly její tři děti. Kniha zaznamenala obrovský úspěch a nedlouho po jejím publikování byla natočena její filmová adaptace. U nás byl film uveden pod názvem Mluviti do větru. Tento překlad odkazuje na Nový zákon - konkrétně na první Pavlův list Korintským. Zde se píše: „... nepronášíte-li darem jazyků řeč srozumitelnou, jak se má poznat, co se to říká? Budete pak mluvit jen do větru“. Slovní spojení „mluvit do větru“ zlidovělo a používá se v případě, že někdo mluví zbytečně a marně. Ač mluví, není poslouchán. I to je jedno z témat příběhu Whistle Down The Wind.

V devadesátých letech minulého století se muzikálový mág Andrew Lloyd Webber pokusil novelový příběh převést na jeviště. Ve spolupráci s Jimem Steinmanem vznikl stejnojmenný muzikál. První veřejné uvedení však bylo značně zkritizováno a v důsledku toho byla zrušena jeho broadwayská premiéra. Autorské dvojici se při transformaci nepovedlo odstranit velkou dávku patosu. Nepochopili, že to, co funguje ve filmu, se může v divadelní podobě vymstít.

Lloyd Webber se však svého snu o uvedení tohoto muzikálu nevzdal a za pomoci Patricie Knop a režisérky Gale Edwards vzniklo nové libreto, které do příběhu přineslo temnější atmosféru, která mohla ještě více kontrastovat s dětským pohledem na svět. Premiéra této verze se setkala s obrovským úspěchem a za tři roky uvádění zaznamenala na tisíc repríz.

Děj je velmi jednoduchý. Hlavními postavami jsou tři sourozenci: Vlaštovka, Rošťanda a Ubožáček. Nejstarší Vlaštovka objeví u nich ve stodole zraněného muže. Děti podle různých indicií nakonec usoudí, že se jedná o Ježíše, který se vrátil na Zem. Paralelně se s tímto příběhem odehrává ještě druhý. Je plný obav dospělých z uprchlého vězně, který se podle všeho skryl v městečku. Příběh samozřejmě není takto lineární. Objevuje se zde množství vedlejších linií a postav, které sice mají na vývoj příběhu značný vliv, protože bez jejich přičinění by se nemohlo stát to a ono, ale to hlavní tvoří dvě výše zmíněné dějové linky.

Příběh tedy nahlíží na jednu situaci ze dvou perspektiv. Celý muzikál je de facto konfrontací dvou světů. Dětského a nevinného s obezřetným světem „dospěláků“. Poměrně velký prostor mají v muzikálu dětští herci. V tomto případě se nejedná jen o hlavní trojici, ale na jevišti je i početná dětská company. To je také jeden z důvodů, proč Whistle Down The Wind nepatří mezi často uváděné trháky. Málokterý režisér si troufne zvládnout dvacet dětí ve věkovém rozmezí pět až dvanáct let.

S touto překážkou zřejmě souvisí i divácké vnímání tohoto muzikálu jako dětský. Čistě o příběh pro děti se ale rozhodně nejedná. Desetileté děti si z muzikálu už možná něco odnesou, mladší ale zřejmě bavit nebude. V jejich věku ještě nemůžou pochopit tento křehký příběh. Oproti tomu dospělým má muzikál hodně co říct. Připomíná jim, že i v dospělosti můžeme stále v něco věřit. Nemusí to být zrovna Ježíš, ale cokoli, co nám může pomoci alespoň na chvíli se oprostit od problémů dnešního světa.

Třetím problémem, který by mohl znesnadnit uvádění, jsou některé reálie. Vztáhneme-li uvádění muzikálu na českého diváka, narazíme hned na problém tematický. Český ateistický divák není příliš schopen pochopit, jak by někdo mohl někoho považovat za Ježíše. Podle něj by to nemělo daleko k fanatismu.

S tím souvisí i postava Earla a celá scéna obřadu znovuzrození. V Americe je totiž několik sekt, které svou víru dokazují tím, že „tančí s hady“. To znamená, že se během obřadu nechají uštknout jedovým hadem. Ti, kdo přežijí, svou víru před Bohem obhájili. S něčím podobným bychom se v českých končinách setkali jen stěží, a proto jsou tyto konsekvence pro nás jen velmi těžko pochopitelné a v důsledku toho v muzikálu i neopodstatněné. Je ale nutné si uvědomit, že ne všude se žije stejně jako u nás, a proto bychom se měli od hodnocení založeného na nepochopení reálií oprostit. Na Lvího krále se přece také díváme s pochopením, aniž bychom věděli, jak to v takové lví smečce skutečně chodí.

Je dobře, že se inscenátoři brněnské verze Whistle Down The Wind nenechali těmito možnými problémy odradit a uvedli muzikál pod názvem Pískání po větru konečně i v České republice. Nutno podotknout, že se navíc jednalo i o kontinentální premiéru.

Režie se ujal Petr Gazdík. Pro něj už to byla třetí spolupráce na muzikálu s dětskými herci. Gazdík to s dětmi skutečně umí. Pod jeho vedením se vždy jedná o výborně sehranou a připravenou skupinu malých herců, kteří naprosto přesně ví, koho představují a proč dělají to a tohle. Taková situace bývá v českých končinách spíše výjimkou. Obvykle totiž děti stojí na jevišti, protože jim někdo řekl, že tam mají být, ale nevysvětlil proč. To naštěstí v této inscenaci neplatí, a děti se tak stávají plnohodnotnou a přirozeně působící složkou muzikálu.

Režisér Gazdík se nesoustředil pouze na ústřední příběh Vlaštovky a muže, ale podtrhl temnější tóny muzikálu, ve kterých obyvatelé městečka hledají uprchlého vězně. K tísnivé atmosféře si dopomohl jednoduchým svícením studenými barvami. Osvětlení výborně koresponduje s dřevěnými konstrukcemi, které symbolizují stodolu nebo naznačují místo, kde se děj právě odehrává (město, kuchyň, železniční tunel...). Obě složky přispívají ke komornějšímu vyznění celého muzikálu. Autorem jednoduché scénografie je Emil Konečný. Kostýmy jsou dílem Andrey Kučerové a odpovídají Americe zhruba padesátých let minulého století.

Před začátkem zkoušení uspořádal režisér Gazdík velký konkurz, na kterém si vybral celé dětské obsazení a dokonce i některé dospělé herce větších rolí. Gazdík patří k jedinému režisérovi MdB, který před každou muzikálovou inscenací takové konkurzy dělá. Pravidelně tak objevuje nové talenty, které pak v divadle dostávají další a další role.

Hlavní roli Vlaštovky dostala Eliška Skálová (v alternaci s Kateřinou Marií Fialovou). Ta je sice o něco málo starší, než předepisuje scénář, ale díky svému mladičkému vzezření může postavu dospívající dívky hrát bez nejmenších pochybností. Je dobře, že tato role Elišku Skálovou neminula. Postava Vlaštovky je na muzikálové poměry velmi dobře psychologicky propracovaná a spíše než výbornou zpěvačku vyžaduje výbornou herečku, která by dokázala odkrýt všechny záhyby jejího charakteru. Skálová tak v této roli konečně dostala prostor naplno projevit svůj herecký, ale i pěvecký talent.

Její dva sourozenci už vzešli ze samotného konkurzu. V postavě Rošťandy se střídají Vendula Mrkvicová a Alena Juráčková. Mrkvicová je na jevišti přirozenější a působí jako živel, což je od této postavy vyžadováno. Oproti tomu Juráčková působí na jevišti trochu upozaděně. V mluvených pasážích si je ale jistější.

Do role Ubožáčka obsadil režisér Gazdík své dva syny – Adama a Josefa. Pro oba je to, na rozdíl od představitelek Rošťandy, první role. Mohlo by se zdát, že režisér chtěl, aby jednu z hlavních rolí ztvárnily jeho děti, ale i ony se zúčastnily konkurzu. Oba chlapci jsou herecky nadaní. Na jevišti se chovají naprosto přirozeně. Ze srovnání výkonů obou chlapců vychází lépe Josef Gazdík, který dokáže výborně vypointovat předepsaný text.

Poslední stěžejní rolí v muzikálu Pískání po větru je postava Muže. A tady přichází problém. Režisér Petr Gazdík totiž do této role obsadil sám sebe. Jako understudy si tuto roli jen velmi zřídka zahraje Jiří Mach. Gazdík nehraje špatně. V některých momentech jeho podání dokonce připomíná postavu Jeana Valjeana, za kterou herec získal Cenu Thílie. Gazdíkovi ale chybí Machovo charisma, díky kterému dokáže Vlaštovku „přesvědčit“ o tom, že je Ježíš. U prvního jmenovaného totiž nikdo nepochybuje, že je oním uprchlým vězněm. U Jiřího Macha je divák často navážkách, jestli by přece jen nemohl být tím, za koho ho děti považují. Samotné finále, ve kterém Muž zapálí stodolu, aby unikl zatčení, dostává v Machově podání úplně jiný rozměr. Není to čin ze zoufalosti, ale z lásky. To je základní rozdíl mezi Gazdíkovým a Machovým Mužem. Když po požáru sděluje rodinný přítel otci Vlaštovky, že po Muži ve stodole nic nezůstalo, je ponechán divákovi prostor, aby si sám zvolil, v co vlastně věří.

Muzikál Pískání po větru patří k tomu nejlepšímu, co Městské divadlo Brno v současné době uvádí. Je škoda, že si diváci k tomuto dílu velmi těžce hledají cestu. To je vždy úděl méně známých muzikálů a nepomůže tomu ani známé jméno Andrew Lloyd Webbera. Pískání po větru má ale na rozdíl od „megahitů“ tohoto autora i něco navíc. Není to jen přehlídka chytlavých melodií s divácky vděčným příběhem. Jako jeden z mála muzikálů dává podnět k zamyšlení. Přináší otázku, zda by nebylo od věci na chvíli zpomalit. Možná se i zastavit a podívat se na ukvapený svět dětskýma očima. Třeba by ten svět byl alespoň na chvíli o něco veselejší.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.