Recenze

Tento tragikomický příběh je postaven na osudu jediné postavy – Alžběty. Hraje ji Ivana Uhlířová, která zaslouženě získala za výkon v této nelehké roli Cenu Alfréda Radoka.

Autor hry‚ rakouský dramatik a prozaik maďarského původu Ödön von Horváth, ve svých dílech rád líčí osudy běžných lidí. Drama Víra, láska, naděje vzniklo poté, co vedl rozhovor se svým známým – soudním zpravodajem Lukasem Kristlem. Shodl se s ním na tom, že zajímavé mohou být i kauzy, kde nejde o velké kriminální činy, spíše o přestupky. Většina autorů popisuje velké zločiny, ale často může malý prohřešek přinést velkou osobní tragédii. Sám autor hru označuje jako malý tanec se smrtí. Snažil se poukázat na nezodpovědné byrokratické uplatňování tzv. „malých paragrafů“, které mohou tragicky ovlivnit život člověka. Chtěl upozornit na to, že by se mohly vykládat humánněji. Ač je to příběh o lidském osudu, odráží v sobě náladu celé společnosti a také vztah jedince a systému. Tím je hra pro dnešního člověka stále aktuální. Člověka vždy ovlivňuje nálada a stav společnosti, ve které žije a v níž se musí snažit o změnu a nápravu.

Režisérka Kamila Polívková se možná i záměrně strefila do dnešních pocitů lidí zhnusených politikou a politiky, jako lidí bez skrupulí a svědomí. Kdy se politik směje do objektivů foťáků a kamer televizí, přestože zrovna vůbec není čemu.

Alžběta ztratí práci, je nešťastná, žije na ulici a neustále se setkává s neporozuměním. A přece, je zde Víra v lepší budoucnost: mohlo by být lépe, kdyby měla peníze. Je tu i Naděje, která se té nešťastné holce pomalu otevírá, když potkává svou lásku. Zároveň je tu však přítomná vina za minulé činy, strach ze zklamání a neschopnost čelit své minulosti. To vše na pozadí velké ekonomické a sociální krize 30. let minulého století, kdy přibývalo dobročinných iniciativ a organizací, ale solidarita a upřímný zájem o problémy druhých se vytrácela. Jako dnes. Drobná lidská selhání a souhry nešťastných náhodných událostí přivedou Alžbětu až na samé dno.

Ve chvíli, kdy propadá beznaději, potká policistu, který se do ní zamiluje. Jenomže krásnou romanci v dešti – který je na pódiu skutečný – opět přeruší lidská zloba a chuť ubližovat druhým. Lidská hloupost a bezohlednost jsou zde popsány velmi barvitě. Reprezentují je postavy inspektora, soudce, jeho ženy a patologa. Soudcova žena a zároveň Alžbětina šéfová v podání Dany Polákové je ukázkovou mrchou bez skrupulí. Petr Vaněk zase ztvárnil vilného patologa, kterému chce Alžběta ze zoufalství prodat své tělo. On toho využije, půjčí jí peníze, pak ji udá a pošle do vězení.

Hra znamenitě popisuje beznaděj a pokrytectví, jež rozežírají společnost. Plamenné politické projevy, které nikdo neposlouchá. Život lidí na ulici a těch „nahoře“. Krize, která prohlubuje rozdíly. Přesně vykresluje nálady v takové společnosti a době, která se vyznačuje i tím, jak se i lídři společnosti zálibně trefují do lidí na okraji společnosti. Tvůrci proto ke spolupráci přizvali divadlo Ježek a čížek, které pracuje s lidmi s bezdomoveckou zkušeností. Inscenaci to činí ještě autentičtější a dojímavější. Herci „bezdomoveckého“ divadla sedí v publiku a reagují na politický projev dost hlučně, a působí tak velmi přesvědčivě. Tento ruch z hlediště přenáší na diváka až lehkou tíseň. Zvláštně však reagoval jeden z diváků, který si herecké výstupy vysvětlil po svém a přidal se.

Název dramatu – vypůjčený z Pavlova Prvního listu Korintským, 13. kapitoly – nás trochu zavádí. Tato biblická pasáž je zde sice citovaná a s příběhem souvisí, nejedná se však o biblickou tematiku. Nicméně svým způsobem potvrzuje širší všeobecnou platnost „svaté trojice“ hodnot: víra - naděje - láska. Zdánlivě náhodná výměna slov v názvu svědčí o tom, že láska v této hře není nejvyšší hodnotou. Kdyby tomu tak bylo, láska by jako u Pavla překonávala jak nevíru, tak strach a zabránila by tragickému vyvrcholení. Je možné, že to souvisí i s autorovým odchodem z katolické církve. Určitě je to jakýsi klíč k celé hře, odehrávající se na pozadí hospodářské krize, kdy víra často pramení z nejistoty, resp. kdy chybí láska – tedy zájem o problémy druhých – a pak už zbývá jen naděje, která však nedokáže zabránit tragickému konci.

V roli soudce a plamenného politika vystupuje Jiří Štrébl, přesvědčivého a zamilovaného policajta pak velmi citlivě pojal Stanislav Majer. Scéna je jednoduchá, vlastně jen kovová stěna přes celé jeviště. A je nutno ocenit nejen herecký talent Ivany Uhlířové, ale i její až akrobatické kousky na hraně této stěny. Je výborná v tragických polohách postavy i těch komičtějších, tahle role jako by byla napsána pro ni... Možná i její osobní životní cesta, plná karambolů, jí pomohla zahrát Alžbětu tak přesvědčivě.