Recenze

Požitkáři jsou divadelním požitkem
psáno z představení: 3.11.2014, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: KIVA
foto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVAfoto: KIVA
Smrt jako hlavní a vlastně jediné téma? Proč ne, vždyť, jak říká jedna z postav nové inscenace Divadla Na zábradlí: „Nepodceňujte smrt“. Jan Mikulášek s Dorou Viceníkovou se opět pustili do díla, které je řetězcem volně navazujících scén na dané téma. Podobný princip si již několikrát vyzkoušeli a nutno říct, že se v něm pomalu stávají mistry.

Scéna tentokrát neevokuje období normalizace, jak jsme u Marka Cpina zvyklí, ale celkem luxusní dům, jehož vybavení je vyvedeno v temně rudých barvách. Na scéně je klavír, v pozadí toalety, obojí hojně využívané. Mikulášek s Viceníkovou tentokrát nepracují se silnou předlohou (jako je tomu například u Zlatých šedesátých či Korespondenci V+W). Jednotlivé, silně groteskní scénky jsou tak částečně dílem autorského dua a částečně hereckou improvizací.

Nejvíce tak inscenace připomíná Buržoazii, jež byla rovněž sledem zábavných a absurdních scén, které volně spojovalo jednotící téma. Požitkáři jsou formálně vytříbeným dílem, divák ovšem možná může mít drobné problémy se vstřebáním jejich obsahu. Scénky jsou většinou zdařile pointované, ale občas se tématu smrti dotýkají jen velmi volně. Hlavní motiv tak vlastně jen dříme pod povrchem, nahoru se vydere jen občas. Pokud se tak stane, bývá to ale mrazivě působivé. O smrti se v sekularizované české společnosti příliš nemluví, takže i některé relativně banální scény mohou působit překvapivě. Pravdivost v sobě skrývá třeba výstup, ve kterém Jan Hájek povzbuzuje Anežku Kubátovou k tomu, aby dala průchod svému smutku a vyplakala se. Když ale herečka skutečně začne neovladatelně plakat, je to všem postavám na scéně trapné. Smutek je přece třeba vyjadřovat decentně, přehnané emoce vzbuzují rozpaky.

V Divadle Na zábradlí se, zdá se, daří budovat silný herecký soubor. Herci, které si současné vedení divadla přivedlo z Brna bez problémů splynuli s částí souboru, jež na Zábradlí zůstala. Protagonisté Požitkářů přistoupili na Mikuláškův způsob vedení herců a podávají znamenité výkony. Jejich postavy jsou bezejmenné, bez nějaké hlubší charakteristiky, je tedy nutné klást důraz na přesně a s citem pronášené repliky. Nejzajímavější jsou tentokrát Jan Hájek, chladnou krásou oplývající Jana Plodková či suverénní řečník Jakub Žáček.

Sledovat Požitkáře je místy skutečný požitek. Zvláště v závěru se slova a morbidní humor dostávají na druhou kolej a nastupují vizuálně silné obrazy. Vrcholem inscenace je makabrální tanec, jehož jednotliví protagonisté umírají a zase ožívají, aniž by to jejich kolegy jakkoliv vyrušilo v tanci. Zlověstně pak působí úplný závěr, ve kterém z úst mrtvých postav zní podivně deformovaným jazykem banální věty typu „Kolik je hodin?“ či „Nechcete si zatančit?“.

Požitkáři patří k vrcholům dosavadní tvorby nového Zábradlí. Trochu retardující jsou jen časté zatmívačky, které ale divák tvůrcům rád odpustí. Málokdy se mu totiž stane, aby se v divadle královsky bavil, a přesto při odchodu z divadla cítil, že mu není úplně lehko u srdce.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.