Recenze

Premiéra francouzské komedie v Městském divadle Brno
psáno z představení: 14.3.2015, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: jef Kratochvil
foto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvil
Matthieu Delaporte a Alexandre de la Patelliére jsou ve Francii známou dvojicí divadelních dramatiků a především filmových scenáristů. Jejich komedie JMÉNO byla v české premiéře uvedena na Činoherní scéně Městského divadla Brno. Dvojice autorů píše své texty s odvázaným, ale někdy hodně černým humorem. Den po premiéře, když píšu tyto řádky, mně ještě bolí břišní svaly. Večer jsem se smál tak, až jsem byl sám překvapen. Humorné situace jsou v inscenaci neskutečně pravdivé, někdy milé, často však hodně drsné: „Mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou, druhou špatnou. Ta dobrá zpráva je, že se to konečně narodilo a je to chlapeček. Druhá zpráva je, že se narodil mrtvý. (smrtelné ticho…) Ne, dělám si srandu. Chlapeček se ještě se nenarodil!“

Parta čtyřicátníků, jeden manželský pár a jejich přátelé, se dobře znají už od dětství. Jsou přesvědčeni, že jeden druhého znají snad lépe než sebe. A v jeden večer se sejdou v bytě, aby spolu jako vždy povečeřeli. Jsou samý fórek, utahují si jeden z druhého a jako vždy se taky nad těmi fórky pohádají. Už je nic nepřekvapí. Když však dojde na jméno budoucího syna jednoho z nich a on prohlásí, že se bude jmenovat Adolf, dávní přátelé, kteří jsou si navzájem i příbuzní se šeredně pohádají. To už jeden z nich trochu přepískl. V poslední chvíli to chce vrátit zpět, vždyť to byl taky jenom fórek, kterým je hecoval. Ale uvolnila se stavidla, kde tu upadlo nějaké slovo, které se vyřknout nemělo, a odhalují se nevídané vztahy, které vlastně není dobře předem prozrazovat. Brilantně napsaná konverzační komedie dodržuje jednotu místa času a děje. Je výsostně současná a i přes neuvěřitelnou srandu nás nutí přibrzdit: „To snad ne. Skutečně jsme takoví..?“

Autoři o svém psaní (ve výborně připraveném programu MDB) uvádějí: „Psaní je práce na plný úvazek. Je založeno na neustálé konfrontaci (…) Divadlo se pro nás stalo terapií. Když jsme začali pracovat na hře JMÉNO, neustále jsme měli na paměti slova Woodyho Allena: Režíruji filmy jako legitimní obranu. (…) Když jsme začali psát Jméno, vůbec jsme netušili, jestli ho vůbec někdy dopíšeme. Pro nás to prostě byla hra, nic víc.“

Ještě pár slov k samotnému názvu: „Jméno“ je francouzsky „Nom“ Ovšem název hry je správně „Lé Prénom“. Další křestní jméno se dává dětem po narození, připojuje se k příjmení a slouží k odlišení jednotlivých osob v rodině. To je do českého jazyka nepřeložitelné. Takové druhé jméno by neměli rodiče před narozením prozrazovat. Vede totiž v rodině k vášnivým diskusím, bylo-li vybráno správně. No a to je základ konfliktu hry, to je spouštěcí motor všech další trapností, fórků, životních situací napsaných tak brilantně, že se divák směje vlastně pořád, aby mu na moment naskočila husí kůže: „teda tady to autoři přehnali“...ale hned následuje uvolňující smích, protože protagonisté se z toho velečerného humoru zase nějak vtipné dostanou. Není to však jenom bohapustá sranda. Na mnoha místech autoři umně přibrzdí, změní rytmus hry, dávají prostor k zamyšlení: „Co jsme to za lidi, že si dokážeme takto ubližovat...?“

Městské divadlo Brno hru Jméno uvedlo v překladu Petra Christova a dramaturgii Jiřího Záviše. Režijně ji připravil zkušený Petr Gazdík. V týmu měl scénografa Emila Konečného (funkční a jednoduchá scéna obýváku intelektuálů), herce oblékla do kostýmů Eliška Ondráčková (každá postava měla skutečně oblečené přesně to, co se od postavy očekávalo) a o světelný design a projekci se postarali jako skoro vždy v tomto divadle David Kachlíř a Petr Hloušek. Nápadití, vždy připravení přinést do inscenace něco zajímavého.

Peter Gazdík, profesí herec i režisér, vedl své protagonisty smysluplně ve snaze o co největší pravdivost. Ti čtyřicátníci jsou čitelní již po prvních výstupech. Viktor Skála jako Pierre, dost popudlivý profesor, často zbytečně konfliktní, tak trochu „macho“. Umí pouštět hrůzu a hned zase být mlčenlivým posluchačem. To potom přemýšlíme, co se mu motá hlavou a kdy zase vybouchne. Jeho manželka Elisabeth (Alena Antalová) rozehrála nádherně emancipovanou ženskou, bylo jí plné jeviště, i když na něm fyzicky nebyla. Nádherná role, nádherně zahraná. Kotel vášně, divák cítil, s jakou radostí si Antalová tu postavu „střihla“. Jakub Uličník hrál muzikanta ve fraku, Clauda. Je to přítel všech, ještě z dětství. Nejdřív netušíme, proč hraje tak uzavřeně, jako by měl v sobě něco, co ho nutí držet se zpátky. Pak na to přijdeme, ale to se neprozrazuje, to je klíčová událost ve hře. Uličníkův Claude je krásným příkladem záměrně brzděného rozvoje postavy, aby se pak vše rozvinulo v plné překvapivé barevnosti. Martin Havelka hraje bratra Elisabeth, Vincenta. On je strůjcem většiny černohumorných žertů, on je tím bonvivánem, motorem bláznivých situací, on je také terčem útoků svých přátel a zdrojem většiny konfliktů. Havelka dokáže být živlem a dělá to s obrovskou radostí. Zbývá ještě jeho těhotná partnerka Anna, kterou hraje Viktória Matušovová. Patří do muzikálového ansámblu divadla, viděli jsme jí ve Flashdance i v Donu Juanovi, je to dobrá herečka, ale zde platí parafráze: I velkého herce potká malá role.

Bezvadná parta herců na bezvadné scéně rozehrává bohapustou srandu s nečekanými dramatickými momenty. Smích až břicho bolí a najednou husí kůže. Poklona, páni autoři, poklona, pane dramaturgu, poklona, pane režisére. Chapeau!


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.