Recenze

Přivítání v Gottlandu s ironickým úsměvem na tváři
psáno z představení: 22.10.2011, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Radovan Šťastný
foto: Radovan Šťastnýfoto: Radovan Šťastný
Soubor reportáží a esejů z českých dějin symbolicky pojmenovaný Gottland se stal bestsellerem. Nejen u nás, ale i v Polsku, odkud pochází jeho autor Mariusz Szczygiel. Toho charakter českého národa zaujal natolik, že se vzdal lukrativní práce v komerční televizi a velkou část jeho současného díla tvoří právě práce o Češích. Převést sérii vzájemně zdánlivě nesouvisejících příběhů do divadelního tvaru, chce značnou dávku zručnosti a vizionářství. Obojího se zřejmě režiséru Janu Mikuláškovi dostává v míře vrchovaté.

Szczygielovu knihu prý samotní Češi vnímají jako komickou, čtenáři jiných národností více jako tragickou. Všichni se však shodují, že Szczygiel je k našemu národu relativně shovívavý. Ve svých reportážích se snaží být objektivní, takže čtenářovi nadhazuje témata k přemýšlení, která ale nijak nehodnotí. Jan Mikulášek s dramaturgem Markem Pivovarem jsou oproti polskému autorovi ironičtější, v Gottlandu nás vítají s vědoucím úsměvem na tváři. Přesto zůstává v ostravské inscenaci zachována nejednoznačnost charakterů, hodnocení záleží na každém konkrétním divákovi. Tvůrci nikoho netlačí do kouta a nevnucují mu svůj pohled na svět, což je v dnešní době nezvyklé a obdivuhodné.

Inscenace je jakousi koláží jednotlivých příběhů, přičemž každý je ztvárňován trochu jinými divadelními prostředky. Jistá nevyrovnanost mezi jednotlivými částmi by mohla být výtkou, pokud by všechny nebyly velmi povedené. Jistě jedna část je vtipnější, druhá dojemnější, další zase obsahuje větší dávku exprese, aby následující byla tlumenější... Všechno to ale funguje i jako celek, čemuž pomáhá Mikuláškova invenční režie, která našla v Gottlandu ideální látku pro svůj rozlet. Zatímco třeba v Mikuláškově Macbethovi v Divadle v Dlouhé byla přemíra režisérových nápadů kontraproduktivní a místy se tloukla s textem, v Gottlandu dokáže Mikulášek čistě divadelními prostředky říci více než desítkami slov. Jako příklad mohou posloužit scéna, kdy si potupená Lída Baarová snaží setřít ze zad namalovaný hákový kříž, nebo nesmírně vtipný (a několikrát zopakovaný) motiv fronty (na chlebíčky, televizory atd.).

Za nejsilnější příběh z celé koláže považuji ten o autorovi Stalinova pomníku Otakaru Švecovi. Hraje si s tématem historické paměti, které je rozehráno na pozadí tragického příběhu Švece a jeho ženy Vlasty. Neustálé hlučné přesouvání komunistických funkcionářů i s nábytkem směrem k hledišti a nešťastnému sochařovi působí nesmírně zlověstně a předznamenává to osud mnoha protivníků komunistického režimu.

Mikulášek vidí Čechy jako velké konformisty, což je v inscenaci jednak explicitně řečeno a také se tento motiv prolíná vícero příběhy – ve ztvárnění osudu Baarové, ale i v příběhu o Baťovi, kde všichni herci vždy ve stejnou chvíli zvedají k ústům hrnek s pitím.

Celá inscenace se odehrává na jednoduché scéně připomínající kulturák z dob normalizace. Postavy nastupují na jeviště nejprve oblečeny do stejných šatů – jakéhosi odpudivě hnědého obleku. Postupem času se ale převlékají, mění. Herecké výkony je těžké charakterizovat a individualizovat, jelikož v ostravském Gottlandu je důležitá hlavně souhra a spolupráce, která funguje téměř beze zbytku. Nejvýrazněji se dokáže do divákovy mysli zapsat hlavně Gabriela Mikulková, která vytváří Lídu Baarovou jako opravdovou femme fatale. Zapamatovatelný je také slizký moderátor televizních silvestrů v podání Petra Housky.

Gottland rozhodně není snadno uchopitelnou inscenací a ne každý divák možná přistoupí na Mikuláškovy režijní postupy. Národnímu divadlu moravskoslezskému se ale podařilo uvést inscenaci, která zasahuje do živého. I když je složena z příběhu z nedávné české historie, vypovídá hodně i o dnešní podobě české společnosti. Není to obrázek úplně lichotivý, ale pokud je možné takovou hru s úspěchem inscenovat, ukazuje to i určitou míru sebereflexe, což je naopak povzbuzující.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.