Recenze

Pygmalion na Vinohradech nepřekročil svůj stín
vydáno: 4.5.2016, psáno z představení: 22.4.2016, Hana Rubišarová
foto: Viktor Kronbauer
foto: foto: foto: foto: foto:
Zahrne-li v dnešní době české divadlo na repertoár klasiku, pustí se z větší části do moderní adaptace, která bývá někdy vrtkavá. Jen pár divadel se nesnaží lámat interpretaci přes koleno a raději zůstává věrná tradičnímu výkladu, za což jim mnozí diváci děkují. Mezi taková divadla patří Divadlo na Vinohradech, od něhož se přehnané experimenty a aktualizace vskutku neočekávají, ba se rovnou setkávají spíše s negativním přijetím. Nakonec není divu, geneze této významné české scény inklinovala vždy k tradicionalismu a lidovosti.

Poslední premiérou sezony 2015/2016 nepřerušilo Divadlo na Vinohradech svou atraktivní klasickou linii, když v pátek 22. dubna 2016 uvedlo stále oblíbenou hru G. B. Shawa Pygmalion v režii Juraje Deáka.

Přestože scéna Ivo Židka a kostýmy Jany Hauskrechtové zachovávají poetiku původního díla, dokonale ilustrují anglické prostředí a třídní rozvrstvení, celkové aranžmá vyznívá trošku rozevlátě a naopak mu chybí rezervovanost a nadhled. Člověk má chuť si po jednotlivých scénách a obrazech začít zpívat písně z muzikálu My Fair Lady. Od koho se však očekává nejvíce, jsou hlavní postavy Lizy a profesora Higginse. Šárka Vaculíková, představitelka mladé květinářky, již vychovává ulice a s etikou si ruku nepodala, přestože má zdobný obličej, postrádá jakési nutné kouzlo osobnosti, kterým Liza Higginse při prvním setkání zaujme. Vždyť mezi těmito postavami od počátku musí fungovat určitá chemie, i když pro oba neuvěřitelná. Vaculíková však podává svou Lizu spíše jako uštěkaného pinče, který na začátku zmateně běhá sem a tam a jen křičí. Její projev se nese v duchu monotónní a zbytečně hlasité kakofonie, obírající krásnou postavu proměňujícího se ošklivého káčátka v labuť o charisma a roztomilou naivitu. Přechod k vychované a uvědomělé ženě není přirozený, ale spíše mechanický, až robotický. Pokud jde o záměr režiséra vést Elizu v duchu nadsázky, potom by tak mělo být i u ostatních postav, zejména Higginse a Pickeringa. Avšak Jan Šťastný oproti Vaculíkové dodává profesorovi vše, co by měl mít, tedy vtip, eleganci, charisma a zároveň trochu toho klukovství a rozervanosti. Jan Šťastný svou figuru směřuje přesně opačným směrem, než se vyvíjí Eliza Doolittleová, a na konci si své role téměř vyměňují.

Zprvu sebestředný, arogantní profesor Higgins opovrhující nevychovanou a ukřičenou ženou postrádající na první pohled jakoukoli gramotnost, se postupně proměňuje v závislosti na vývoji své svěřenkyně. Jan Šťastný se z chladného a arogantního Brita proměňuje v nevybouřeného chlapce, závislého na své matce, který by si snad nejraději lehnul na zem a třepal nožičkama, kdykoli se jeho plán stává nejistým. Tento směr je vtipný a dá se říci přirozenější než u Vaculíkové.

Méně výraznou, avšak nepostradatelnou postavou, vyrovnávající tlak dvou protichůdných pístů, je Pickering ztvárněný Tomášem Töpferem. Jeho klid, elegance a vyrovnanost zklidňují jednotlivé výboje mezi Higginsem a Elizou a vnášejí do dění špetku harmonie.

Svou roli trefně zastává i Svatopluk Skopal, který si též zprvu užívá těžkou hantýrku, z níž však postupně sklouzává k mluvě zcela bezchybné, která ovšem není na místě. Doolittle sice zbohatne, avšak jeho živočišnost by neměla být i nadále opomíjena v celkovém projevu a vyjadřování.

Pygmalion Divadla na Vinohradech jistě splní očekávání svých věrných diváků, kteří se rádi podívají na klasiku ostříhanou výstřednosti, nepřekračující tradicionalismus a lidovost, u níž si budou moci odpočinout, zasmát se a „vypnout“. A přesně pro takové nenáročné diváky je inscenace Juraje Deáka ideálním lákadlem.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.