Recenze

Roden jí střepy a mlátí hlavou do zdi
psáno z představení: 2.5.2012, Barbora Osvaldová
foto: archiv Divadla Komedie
foto: foto: foto:
Předposlední premiérou, než se navždy uzavřou brány Divadla Komedie, byla adaptace hry Sam, kterou napsala německá autorka Kateřina Schmitt. Režie se ujala Kamila Polívková a spolu s hlavním představitelem Sama, Karlem Rodenem, se vydali cestou experimentu. A to doslova. Kromě pokusu, který učiní umělec Sam, jde tak trochu i o zkoušku trpělivosti diváků. Domnívám se, že ne každý bude ochoten sledovat Rodena, jak mlátí hlavou do zdi, pojídá vatu a střepy či si přibližně šest minut, během kterých se nic jiného neděje, vaří v kotlíku vodu na čaj. Paradoxně zdánlivě "hluché" místo bylo svým způsobem jedním z nejpoutavějších pasáží. Společné čekání postavy a diváků na to, kdy voda začne vřít, udržovalo publikum v bdělém stavu. Je sice možné, že si během čekání divák klade otázku, co z vaření čaje asi vyhřezne, leč i když k žádné dramatické situaci nedojde, zůstává v divákovi jistý pocit sounáležitosti a zatažení do příběhu. Naopak ve chvíli, kdy Roden oslovuje diváky (hosty jeho studia, voyery) a ptá se jich, zda si užívají života nebo je nabádá ke kladení jakýchkoliv otázek, nenastane žádná souhra. Jen trapné mlčení, místy chichotání. Otázkou zůstává, chce-li vůbec Roden z diváků nějaké emoce dostat? Ve chvíli, kdy nikdo nereaguje, tak se tváří bezradně, ale když se nějaká duše osmělí a otázku položí, vypadá Roden, že je "zahnán do kouta" a vrací se zpět k textu. Navíc je velmi zarážející, když se divák před návštěvou inscenace dočítá, že hlavní postava nesmí s nikým mluvit a ihned v úvodu je toto tvrzení popřeno. Pokud to měl být ve skutečnosti Samův vnitřní monolog nebo představa toho, že s někým vede dialog, pak je tato scéna velmi zavádějící.

K podstatě "příběhu"... Autorka předlohy se inspirovala thajwanským performerem T. Samem Hsiehem, který se stejně jako "náš Sam Roden" nechal na rok zavřít do klece a s nikým nemluvil, nic si nepsal, nečetl, neměl kontakt s žádným médiem a navštěvoval ho pouze jeho přítel, aby mu každý den nosil stejnou stravu a vyfotografoval ho. V Komedii Samova přítele ztvárňuje Jan Dvořák, jenž se ke konci zjeví jakoby náhodou, udělá fotografii a zase se odporoučí. Podobně jako scéna s čajem funguje i tento moment jako balzám pro divákovu schopnost vnímat. Roden zrovna vede zahloubaný monolog o tom, co Sama přinutilo k dobrovolné izolaci a do toho se začne čím dál tím častěji ozývat cvakání fotoaparátu. Chvílemi nabýváte dojmu, že jde o nezvaného novináře, který pořizuje nelegální záznam. Z Rodenových výrazů místy mrazí a divák může mít pocit, že neohlášeného "hosta" vynese v zubech. Opět se nic závratného nestane, ale děkuji za tento osvěžující pocit napětí.

Inscenace by se dala rozdělit na tři části. V té první Sam představuje svůj život v kleci, avšak přiblíží ho pouze prostřednictvím vyjmenování pár věcí, které u sebe má, tedy: zrcátko, umyvadlo, skleničku, vařič, postel, kartáček... Při vyslovení názvu toho či onoho předmětu se v Samovi probouzí dětská stránka, dětská čistá radost z čehokoliv. To, co mělo být určitě jistým posláním inscenace, tedy uvědomění si smyslu a úlohy, nejen umění, ale všech věcí kolem nás, bylo v této pasáží přesně interpretováno. Je škoda, že takových momentů není v inscenaci víc, protože přesně o tohle mělo jít. Divák měl začít uvažovat nad dnešním světem, nad svým životem, nad stereotypy a uvědomit si, že radovat se z maličkostí (byť z nového kartáčku na zuby) je občas potřeba. V druhé "části" inscenace se spolu s Rodenem, který se přesouvá do zadní části hlediště, díváme na video, v němž Roden ztvárňuje návštěvníka studia. Avšak tady jsem nabyla dojmu, že je to právě ON (Sam/sám) na koho se díváme spolu s ním, prostřednictvím JEHO myšlenek o JEHO bytí. A ve třetí "části" několikrát odzpívaná píseň, kterou si "krátí" cestu zpět na jeviště. Melodicky zní píseň velmi dojemně a ačkoli zřejmě málokdo rozumí gruzínským slovům, přesto se člověk zaposlouchá a může mít chvílemi pocit, že slyší slova, jež jsou mu dobře známá. Bohužel v kontextu s celkovým vyzněním inscenace působí Rodenova interpretace písně jako výkřik do tmy.

Kdo by čekal, že spatří Sama uzavřeného v kleci, mýlil by se. Scéna je řešena velmi jednoduše a místy pouze náznakově. Prostor klece je tvoře bílou látkou, u stropu jsou zářivky seřazené do tvaru čtverce a zadní stěnu (jediná není pomyslná) tvoří projekční plátno, místy zastupující právě zeď, aby měl Sam o co bušit hlavou. Poslední dobou rozmáhající se filmová projekce v divadelních inscenacích, která dle mého názoru není většinou příliš dobře zvolena, byla v Samovi nejzdařilejším momentem. Ovšem je to trochu smutné a možná to svědčí i o tom, že je Roden spíše dobrý filmový herec? Jeho herecký výkon v Samovi byl sice přesvědčivý, ale průměrný. Myslím, že nesměle se usmívat, dělat grimasy a zběsile mávat pytlíkem na čaj by s přehledem (ne-li lépe) zvládli i jiní herci, kterých má Komedie dobrých bezpočet. Jak se říká, Rodenův Sam "neurazí, nenadchne".

Tematicky by inscenace mohla být velmi zajímavým režisérským i hereckým počinem. "Jen" vyřčení myšlenek, které se musí izolovanému člověku honit hlavou, by jistě bylo odzbrojující. Ale když se tak silné téma smrskne na opakování několika vět, pojídání vaty a sledování videa, tak je veškerý potenciál pryč. Napadá mě připodobnění k citátu Oscara Wilda: "Nevědomost je jako exotické ovoce, stačí dotek a pel je pryč."

V případě této inscenace je lepší si ji jen doma představovat. Tak vám aspoň zůstane pocit, že jste o něco přišli...

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.