Recenze

Snaha o atraktivní dramaturgický plán přivedla v posledních sezónách na hlavní scénu Švandova divadla mnoho slibných titulů, některé bohužel s poněkud rozpačitým inscenačním výsledkem. Rozpakům nakonec učinila přítrž shakespearovská klasika, adaptovaná a režírovaná Danielem Špinarem. Zdá se, že v divadle „na druhém břehu“ (jak se deklaruje na webových stránkách) zase jednou pěkně nahlas „hraje kapela a zvedá se mlha“. Zdejší moderní podání Hamleta s Patrikem Děrgelem v hlavní roli, které akcentuje princovy duševní stavy a tragické události jedné královské rodiny, vedoucí až k zániku dynastie, má nakročeno k sukcesu.

„Je to trošičku detektivka, duchařina, tragédie – všechno, co Hamlet obsahuje,“ definoval žánrové zaměření svého počinu Daniel Špinar. Za asistence dramaturgyně Lucie Kolouchové nadělal z obsáhlé Shakespearovy hry (v překladu Jiřího Joska) puzzle a složil je do nového, podstatně střídmějšího, zato velmi plastického obrazu. Odstranil vše, co bezprostředně nesouviselo s rodinnými vztahy, zredukoval postavy na devět osob, přeházel některé repliky a jiné nápaditě nasadil v nečekaných souvislostech. Nový formát je dostatečně srozumitelný a atraktivní pro dnešní mladou generaci, znalci si naopak mohou vychutnat neobvyklé zpracování tématu i částečnou transformaci původního textu do fyzického herectví.

Rodinné drama se odehrává v modrém zámeckém pokoji, stěny zdobí fotografie jejích členů a předků ve zlatých rámech. Můžeme k nim přičíst i zoufalého Hamleta, schovaného v rohu. V otevřeném rámu širokých dveří se pak postupně objevují všichni aktéři. Nadcházející tragédii s detektivní zápletkou předznamenává obrys mrtvoly na zemi, na míru padnoucí právě princi dánskému. Za nataženým provazem svítí velká muzejní vitrína s rytířskou výzbrojí a bodnými zbraněmi. „Zbroj ze 13. století“ bude v závěru nahrazena postavami příběhu, uvedenými do kontrastu s obnaženým Hamletem.

Z jiné vitríny, naplněné hlínou a opatřené nápisem „rodinné ostatky“, přihlíží ději hlavní hamletovský symbol, lebka. „Ubohý Yorick“ se ovšem v této adaptaci do hry vůbec nedostane. Lebka v Hamletových rukou je jen pomyslná, princ si s ní v pantomimické etudě pohrává jako žonglér, aby ten neviditelný míč nakonec vykopl do hlediště. Ano, míč se ocitá na divákově straně a na jeho schopnosti vnímání rovněž záleží, jaký zážitek si z inscenace odnese.

Potlesk po prvním zvednutí opony navozuje pocit, že jsme vstoupili do síně slávy, nicméně se ukáže, že šlo o reakci na veřejný projev královských novomanželů. A už tu jsou, i se svatebčany v zádech: novopečený král, strýc Claudius, ve sváteční vojenské uniformě. Královna Gertruda, typická první dáma státu s blonďatou natupírovanou hřívou, skrývající svou nervozitu pod společenskou masku. Rázný kancléř Polonius s chromou rukou a jeho syn, lehkomyslný divoch Laertes (oba v obleku). Mlaďounká Ofélie v modrých minišatech, s andělskými lokýnkami kolem kulatého obličeje a nevěstinou kyticí v ruce, při chůzi na vysokých podpatcích trochu toporná. Dále princův jediný věrný přítel Horacio v roli úslužného číšníka, kučeraví zrzci Rosencrantz s Guildensternem a samozřejmě novináři. Všechny postavy svým zaktualizovaným pojetím samy sebe částečně karikují.

Že mezi nimi chybí slavní hrobníci, herecká společnost či duch Hamletova otce? Omyl! Prvky psycho-thrilleru ve Špinarově Hamletovi jsou rafinované. Jednoho hrobníka se dočkáme. Hrob představuje vitrína s hlínou ve tvaru velkého akvária. Pohřbí v sobě tonoucí Ofélii a tatáž Ofélie - v úloze hrobníka – si ho v přeneseném smyslu kope. Místo na vykopanou lebku se Hamlet podívá do tváře milenky, za jejíž zešílení a smrt nese odpovědnost. Představení potulných herců, vedoucí k usvědčení vraha bývalého krále, nahradila scéna se čtenou hereckou zkouškou hlavních postav a s Hamletem ve funkci režiséra, zapáleného pro věc.

Modernější a efektnější než nějaké to strašidlo v brnění je bezpochyby posednutí duchem. Vykouření cigarety s mírně halucinogenními účinky sice věrohodnost existence bytosti ze záhrobí zpochybňuje, ale Horaciova (Marek Pospíchal) nahrávka ducha v mobilu a Hamletovy zkrvavené dlaně po skončení záchvatu se zdají být dostatečným materiálním důkazem. Podobných hororově laděných prvků se v inscenaci vyskytne víc, i spiklenecká dvojčata Rosencrantz a Guildenstern (Tomáš Kobr a Jaroslav Šmíd) v sobě nesou cosi kubrikovsky zlověstného.

Dalším režijním zpestřením jsou pantomimické vsuvky včetně dokonale secvičené rvačky mezi Hamletem a Laertem ve stylu zpomaleného filmu. Stejně jako Laertovy prezervativy a Oféliin těhotenský test patří k osvěžujícím vtipům a nahrazují filozofický nadhled, obsažený v Shakespearově textu. A stejně jako ony umocňují intenzitu dramatických pasáží.

V popředí příběhu zůstává téma Hamletova šílenství. Špinarův Hamlet je chlapec v citlivém věku, kterému se rozpadnou základní hodnoty. Musí se vyrovnat s vraždou otce, soužitím s vrahem i se silou ženské zaslepené zamilovanosti. Patriku Děrgelovi, jednomu z nejmladších českých představitelů tohoto hrdiny, režisér rozsáhlými škrty ve hře rozhodně nic neulehčil, spíše naopak. Děrgel musí být pravdivý v každé situaci, ať už je to záchvat náhlého posednutí duchem, kdy se začne válet po zemi a hovořit změněným hlasem, nepřiměřené výbuchy radosti, zlosti a vášně, udržení rozdílu mezi hraným a skutečným šílenstvím, či vnitřní monology, pronášené zastřeným tónem do mikrofonu (patří sem i ten nejslavnější o otázce bytí a nebytí). Nad Poloniovou mrtvolou šeptá mnoha způsoby „Dobrou noc“ a jeho předchozí výraz duševně nevyrovnaného chlapce, posedlého spravedlivou pomstou, se rozplývá a mění v nešťastný výraz vraha, který se, tváří v tvář svému činu a omylu, skutečně zblázní. Zvládnutí vypjatých momentů je pro výsledný dojem ze hry zásadní. Jednoduché není ani udržení postoje neklidného pološílence, zavřeného poměrně dlouhou dobu v osvětlené vitríně čelem k divákům. Výkon Patrika Děrgela, podpořený dobře nastavenou interakcí s ostatními herci, je jednoduše bravurní.

Zuzana Onufráková stylizuje svou Ofélii do naivní předčasně vyspělé dívenky, vláčené vnějšími okolnostmi. Nevyzná se ani v sobě, ani v druhých. Zapalují se jí lýtka a v návalu nespoutané divokosti podléhá princovým nájezdům. Před svým despotickým otcem, kancléřem Poloniem (Miroslav Hruška), se třese strachy jako rosol a její laškování s bratrem Laertem (Filip Čapka) něčím připomíná sourozenecký vztah z filmu Eva tropí hlouposti. Ofélie není s to zorientovat se v nepředvídatelných reakcích svého okolí a panikaří. Zavraždění otce a bezvýchodná situace si nakonec vyberou svou daň. V saku a punčocháčích působí nesmírně uboze, když se s nepřítomným výrazem pokouší znovu a znovu zazpívat „I will always love you“ a hlas se jí láme.

Neméně dokonalá je Petra Hřebíčková v roli Gertrudy. První dáma se navenek snaží zachovávat dekorum, pohyby rukou ale od začátku prozrazují potlačovanou nervozitu. S narůstajícím pocitem viny si uvědomuje, že selhala jako manželka a že neodvratně selhává jako matka. Svůj problém řeší šňupáním psychotropní látky a nevyhne se následným halucinacím ani nepřiměřené lhostejnosti. Claudius Kamila Halbicha si dlouhou dobu uchovává nezúčastněný výraz, projevy svého okolí však vnímá velmi pozorně. Zpočátku se snaží Hamletovy výstupy tolerovat a posléze krátce a důrazně poukázat na bobtnající problém, když ovšem ucítí nebezpečí, jedná chladnokrevně. Pro něj existuje jen jediné, radikální a rychlé řešení.

S postupujícím rozpadem se mění i scéna Ivy Němcové, doplněná light designem Martina Špetlíka. Ve druhé polovině inscenace zůstanou po obrazech na stěně pouze světlá místa, vybavení místnosti je sestěhováno v jednom rohu, ve druhém zeje díra jak po granátu. Velká skleněná vitrína stojí prázdná v popředí a dočká se nových, lidských exponátů. S bergmanovskou atmosférou pokoje souzní střízlivé kostýmy Lucie Škandlíkové. Standardní společenský outfit většiny postav oživují červené pletené svetry dvojčat, králova uniforma, Hamletovo prádlo a medvědí převlek.

Doprovodná hudba Petra Wajsara se často omezuje na zvuky. Dění na jevišti a v myslích aktérů podkresluje hlasitý hukot zapnutých reproduktorů, doprovázený melodií klavíru nebo meluzínou, a také úryvky převzatých skladeb. Statický závěr s Hamletem, obráceným proti všem, stojí na písni Bobbyho Vintona Mr. Lonely (Pan Osamělý). Skutečně trefný výběr.

Přestože premiéra odhalila pár hluchých míst a první polovina je poměrně dlouhá, má smíchovský Hamlet šanci stát se pro mnohé zásadním zážitkem, jakým bylo třeba představení Hamleta z repertoáru Schauspiel Hannover na Pražském divadelním festivalu německého jazyka v roce 2001. A to rozhodně není málo.