Recenze

Tam kde je humor ve státním zájmu
psáno z představení: 15.1.2010, autor recenze: Petr Tichý
Myslíte si, že v dnešní bouřlivé době se už nelze téměř na nic spolehnout? Něco na tom možná bude. V plzeňském divadelním prostředí se však jedna věc zdá být stále stejně neotřesitelná: pokud zdejší herec a dramatik Antonín Procházka napíše novou divadelní hru, před divadelní pokladnou se rázem objeví fronty a vedení divadla má předem zajištěno alespoň šedesát zcela vyprodaných repríz. Paříž může mít svého Moliera a Stratford nad Avonou svého Shakespeara, nic z toho však zdejší divadelní patrioty netrápí. K jejich naprosté spokojenosti totiž stačí zjištění, že v Plzni se už opět hraje nový Procházka. Tentokrát je to komedie s názvem Ve státním zájmu.

Pokud bychom se pokusili spočítat všechny původní divadelní hry, které Antonín Procházka pro plzeňskou činohru napsal, byla by komedie Ve státním zájmu hrou v pořadí už devátou. S ohledem na celkové vytížení Antonína Procházky je to jistě úctyhodný počet. Mezi Plzeňany se najde ještě řada pamětníků na dobu vzdálenou už víc než dvacet let, kdy Procházkova první komedie s názvem Klíče na neděli zapůsobila uprostřed normalizační Plzně doslova jako výbuch. A zdá se, že velké plzeňské okouzlení Antonínem Procházkou zůstává i po tak dlouhé době stále aktuální. Důvod úspěchu jeho komedií je možná až překvapivě jednoduchý – Procházkovy hry se zpravidla drží reality, jejich hrdiny jsou bez výjimky obyčejní lidé, často nepraktičtí smolaři, kteří v divácích vzbuzují soucit, zápletky jsou ztřeštěné, avšak uvěřitelné, slovní i situační komika disponuje (na rozdíl například od běžné televizní zábavy) skutečným komickým potenciálem. Když se k tomu všemu přidají ještě herci, na které zdejší publikum slyší, výsledná kombinace snad ani nemůže zklamat.

Hledat v Procházkových komediích vážnější podtón či dokonce hlubší myšlenku by nemělo příliš velký smysl – nic podobného v nich totiž není. Jejich cílem totiž není diváka poučovat, vzdělávat ani povznášet – Procházkovy komedie se snaží především pobavit. Nelze se proto divit tomu, že ani v případě komedie Ve státním zájmu neopouští Procházka svá léty prověřená schémata. Hlavní hrdina Eman (Zdeněk Rohlíček) půjčuje svůj byt známému politikovi Radimovi (Martin Stránský), který se zde za zády své ženy (Jana Kubátová) schází se svou milenkou Ivou (Štěpánka Křesťanová), přičemž další milenku (Kristýna Hlaváčková) má už v záloze. Vedle toho je tu ještě Emanův soused a kamarád Lumír (Antonín Procházka), objevitel řady nepraktických a zpravidla také nefungujících vynálezů, za nímž se po mnoha letech vrací jeho dětská láska Regina (Monika Švábová), a také lobista Hejný (Michal Štěrba), který v závislosti na momentální politické příslušnosti přelétavého Radima má zájem jednou na jeho diskreditaci, jindy zas na jeho ochraně. V zásadě tedy nic složitého. Také charaktery jednotlivých postav jsou jednoznačné už od prvního okamžiku a v průběhu děje se nijak nevyvíjejí – Eman je introvertní snílek, politik Radim slizký záporák a soused Lumír nepraktický smolař. Radimova milenka Iva je praktická avšak v jádru romantická dívka, jeho další milenka Radka působí jako nepříliš bystrá puberťačka, Lumírova dávná láska Regina je mondénní dáma zastydlá ve vlastním mládí a lobista Hejný zas všehoschopný oportunista. Herci se vyrovnávají se svými úlohami s lehkostí a bravurou, jak se ostatně na správnou komedii sluší. Vedle tradičně spolehlivého Antonína Procházky v roli smolaře Lumíra je třeba zmínit zejména Zdeňka Rohlíčka, který díky svému mimořádnému citu pro komiku naplňuje postavu Emana přesně vyváženou směsí humoru, nesmělosti a dojetí. Lze o něm říci v podstatě totéž co o samotném Antonínu Procházkovi: kde má dojímat, dojímá, kde má bavit, baví. Vzácným citem pro hru a současně také výjimečnou schopností souhry se ale vyznačuje i většina zbývajících herců – všichni odehrávají v rámci představení svůj standard a v zásadě jim nelze nic vytýkat.

V posledních letech se stává pravidlem, že Antonín Procházka své vlastní hry také sám režíruje. Komedie Ve státním zájmu není v tomto směru žádnou výjimkou. Zda se tak děje ve prospěch či naopak v neprospěch inscenace není až tak snadné posoudit. Podílet se na vzniku určité inscenace jako autor, režisér i herec, vyžaduje kromě píle také jistou dávku odvahy. Kdo se na podobnou cestu vydává, ten by si měl přinejmenším umět odpovědět na otázku: Jakým konkrétním uměleckým vkladem budu schopen vyvážit svůj chybějící odstup od tématu? Procházkova režie vychází v tomto směru ze solidního základu – k přirozené orientaci v interpretovaném textu přidává výbornou znalost hereckého souboru, především pak dobrý odhad jeho možností a uměleckých limitů, a v neposlední řadě také obdivuhodnou schopnost zacílit inscenaci do vkusu plzeňského publika. Z tohoto letmého výčtu se jako nejdůležitější jeví právě dobrá znalost hereckého souboru. Díky ní Procházka disponuje možností vybrat si z hereckého souboru právě ty herce, u kterých očekává odpovídající přístup k roli, a u nich pak akcentovat slova, gesta či přístupy, jež samy o sobě gradují zápletku či podněcují komiku. K tomuto výběru přitom nedochází až v představě režiséra o obsazení jednotlivých rolím, ale už v okamžiku zrodu celé hry, tedy v hlavě samotného autora. Mluvit o prolínání postav s jejich reálnými představiteli by bylo zřejmě nadnesené, přesto se však nelze ubránit myšlence, že tato spřízněnost herce s postavou zřejmě nebude v případě Procházkových komedií zcela bez významu. Možná i to je klíčem k mimořádnému úspěchu těchto her u plzeňského publika; a třeba je to také vysvětlení toho, proč se nikdy nepodařilo přenést alespoň část tohoto Procházkova kouzla kamkoli jinam. Úspěch jeho komedií v jiných divadlech nebyl nikdy ani zdaleka tak oslnivý jako v domácí Plzni – a pokusy o televizní adaptace některých jeho her skončily víc než rozpačitě.

Co říci k celé inscenaci závěrem? Plzeňské divadlo má řadu dobrých komediálních herců, z nichž někteří svůj cit pro komiku prokázali již mnohokrát, jiní stále rozvíjejí svůj komediální talent a pokud nepoleví, čeká je zřejmě velká budoucnost. Má také svého jedinečného divadelního autora, který je schopen napsat těmto hercům přímo na tělo úspěšnou komedii a který tak činí již dlouhých jedenadvacet let. V českých poměrech to jistě není málo a kdo si snad myslí opak, ten zřejmě ještě nikdy nebyl v Plzni na žádné z Procházkových komedií. A to je velká škoda, protože jedna věc se Procházkovým hrám rozhodně nedá upřít, totiž jejich mimořádná zábavnost. Proto by podobných komedií mělo být na českých jevištích co nejvíc – a mělo by to být, abych tak řekl, přímo ve státním zájmu.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.