Recenze

Inscenování klasických děl je výzva jak pro tvůrce, tak pro diváky. Někdy až s napětím očekáváme, jakou novátorskou interpretaci režisér zvolí, jakým směrem se vydá, čím dílo aktualizuje, co vyzdvihne a co potlačí.

Jedním z režisérů, u něhož skoro vždy můžeme předjímat (a taky že předjímáme) výraznou interpretaci nesoucí v sobě množství jasných či utajenějších jinotajů na nejrůznější sociální, politické, kulturní, životní a jiné problematiky, je David Drábek. Letošní sezonu se v Klicperově divadle podepsal pod režii a autorství díla Tři mušketýři, stvořeného podle předlohy stále atraktivních Tří mušketýrů Dumasových.

Hned na začátek však nutno říci, že očekávání inscenace nesplnila a štafetový kolík, který si doposud předávaly Figarova svatba, Richard III. a Romeo a Julie byl zahozen v dál, neboť z Tří mušketýrů zbyl jen název. Inscenaci nepomohlo ani obvyklé trio Drábkových spolutvůrců, Král-Belko-Rybáková. Ovšem nutno zmínit, že jejich práce byla odvedena vkusně, tedy hlavně kostýmy Simony Rybákové, které zaujmou patrně nejvíce svou pestrostí, ilustrativností a nadsazeností a navíc doplňují doslova rozkvetlou scénu Martina Chocholouška. Darek Král s Tomášem Belkem vytvořili opět znělou ústřední píseň, i když melodie hudebního podkreslení je velice podobná tvorbě dřívější.

Kamenem úrazu inscenace je samotný příběh, z něhož nepřehlédnutelně cítíme, že vznikal „za běhu“. Jednoduchá fabule o třech, potažmo čtyřech mušketýrech, kteří mají na rozkaz královny Anny odvrátit nebezpečí v podobě děsivého Maura (islám nečekaně inspiruje), nakonec skýtá samozřejmě zvraty a překvapení, nicméně doslova vatový syžet zcela postrádá sourodou a rafinovanou kompozici a vesměs je naplněn plytkým a velice jednoduchým humorem, který doposud býval Davidu Drábkovi cizí. V příběhu a v celé inscenaci chybí obvykle důmyslně vystavěné situace, které by děj smysluplně vedly, naopak je z větší části vytvořen fragmentárně a nekompaktně z množství scének, jež mají patrně pobavit. Některých postav je člověku vyloženě líto. Například Kardinál Richelieu (Lubor Novotný): často vstupuje na scénu otáčivými dveřmi, v nichž se zasekává. Poprvé se zasmějeme (ve skutečnosti ovšem spíše herci než situaci), zasekne-li se ovšem pokaždé při svém vstupu na scénu, smích přechází. Navíc člověk hledá alespoň malý smysl, proč se to Kardinálovi děje. Nic však nenachází, jen smutný pokus o vtip a naprostou postradatelnost jinak důležité postavy jako hybatele děje.

Za zbytečnou vycpávku lze považovat i šermířské scény, jichž se na jevišti odehrává víc než dost, které ale opět působí spíše fraškovitě. Zvláště jakýsi tanec samurajů v podání Marty Zaoralové coby Paní La Botanique, když se bije s Mylady (Natálie Řehořová). Kromě smyslu scénky, nemůžeme totiž ocenit ani obratnosti či choreografii, ale prosté vzájemné nadbíhání hereček doplněné řvavými vzdechy při boji s jehlicí a srpem. Šermy mušketýrů do díla jaksi patří, ale zasloužily by větší propracovanost, jelikož takto působí jako povrchní nutnost. Mušketýři snadno přemůžou Maurovu čeládku, když každý bojuje proti jednomu muži, ale následně jako na potvoru nemohou porazit Maura (Jan Vápeník), kolem něhož stojí a jednotlivě na něho provádějí nálety s mečem.

Jelikož je inscenace vedena v karikaturním duchu, nemají herci v čase, kdy se nebojuje, nebo nehraje hudba, možnost velkého rozehrání. Každý se drží svého daného, spíše nadsazeného charakteru, mušketýři – Porthos (Filip Richtermoc) jako sebevědomý frajer, Athos (Jiří Zapletal) jako stárnoucí notorik, Aramis (Jan Sklenář) jako vzdělaný Mirek Dušín a nakonec d´Artagnan (Matěj Anděl) jako jediný s alespoň menším příběhem. Mladík, zamilovaný do Constance (Natálie Holíková), již ve studni dramaticky a směšně utopí Mylady, nakonec zjistí, kdo je vrahem jeho družky a nedonošeného dítěte, a snaží se vraždu pomstít. Anděl odvádí svou roli poctivě, v jeho očích je ve vypjatějších chvílích znát odhodlání a nenávist, zkrátka jako vždy, když si to role žádá, je přirozený a pravdivý. Na druhou stranu si svou komickou roli s výraznou nadsázkou mohou užít Miroslav Zavičár jako Král Ludvík XIII. a Marie Poulová coby Královna Anna. Zprvu se nám představuje jako bytost s přihlouplým výrazem a pištivým hlasovým projevem (vzpomeňme například na Ivu Janžurovou ve filmu Marečku, podejte mi pero), která v druhé půlce odhodí klaunskou nálepku a naopak ukáže skutečnou tvář chladné, drsné a intrikánské královny. Obě roviny Poulové sedí, v první vskutku rozesměje (smysl pro karikatury jsme mohli ocenit již v roli Motýla v Českém lese) a v druhé fázi nezabředá do křečovitosti, drží si výraz i hlasový projev bez komických intencí.

Tři mušketýři bohužel postrádají příběh a nějaké hlubší sdělení či odkazy, pomineme-li protimuslimskou orientaci a zmíněnou Paříž, ovšem to jistě mnozí čekali. Bohužel více skrytých smyslů k nalezení není a dílo opravdu působí velice nejednolitě a „rychlokvašeně“. David Drábek umí z vážného tématu udělat komedii, aniž by ono tragično zcela potlačil. Poté divák kolikrát dostává husí kůži při vnímání jeho her. Tři mušketýři takové pocity bohužel nevyvolávají a nejdou zařadit zcela jasně ani žánrově. Na jevišti vidíme rozpačitou směs scének proloženou šermy, která se nejvíce podobá poněkud tragické frašce. A je to škoda vzhledem k potenciálu, jaký Dumasova předloha má a který byl touto nešťastnou variací pozbyt. Můžeme jen doufat, že příště bude lépe, vždyť – jak se říká – i mistr tesař se někdy utne.