Recenze

Trochu jiný Vojcek
psáno z představení: 18.12.2004, autor recenze: Hana Martincová, foto z inscenace: archiv Švandova divadla
foto: archiv Švandova divadla
Divák mířící do Švandova divadla na Vojcka v režii hostujícího Doda Gombára se setká s variací na hru George Büchnera. Původní text, jenž vznikal (a nebyl dokončen) v letech 1836-1837, posloužil režisérovi jako předloha, na jejímž základě vytvořil, aniž by výrazně transformoval základní myšlenku díla, nový příběh a osobitým způsobem jej zakomponoval do jevištní inscenace. Část textu byla vypuštěna, část podle potřeby režiséra (a autora úprav) připsána. Poměrně výrazně byl zredukován počet postav. Původní text počítal s postavami více méně epizodními; se statickými nositeli informací, o kterých se měl čtenář/divák dovědět. V podstatě žádná neměla k dispozici dostatečný prostor pro bližší charakterizaci svého stanoviska (o hlubším psychologickém vývoji zde nemůže být řeč).

V Gombárově inscenaci se objeví pouze osm postav, zato však s přesně určeným charakterem a kategoricky vštípenou pozicí ve společnosti, na jejímž základě dle jejích nepsaných „pravidel“ jedná. Během krátkých a jakoby náhodně uspořádaných obrazů je představen osud bezvýznamného člověka - vojenského posluhovače Vojcka, příslušníka tzv. nižší vrstvy. Vojcek je básník, komponista stručných veršíků, které jsou v rámci možností opatřeny zvukomalebnou partiturou a bez výjimky představují poněkud plytké vyjádření autorova (Vojckova) pocitu nepochopení a osamělosti. Dovolím si ovšem dodat, že tato skutečnost inscenaci spíše prospívá; verše jsou jednoduché a pro diváka dobře srozumitelné, nehledě na to, že jsou v naprosté většině zakomponovány do poměrně hlasitého hudebního doprovodu, a ve finále vlastně ani nevyznějí hloupě.

Nelze přehlédnout, jak se tento obyčejný člověk nízkých mravů a nevalných dovedností, člověk, který se nechává dobrovolně používat k ukojení rozmaru tzv. „lepších lidí“, mění ve chvíli, kdy skládá své dílo. Vojcek chová své vlastní verše v nedotknutelné úctě. Vždy, když o své básnické tvorbě pronese i nepatrnou zmínku, jako by se ten Vojcek, který na úkor své hrdosti útrpně snáší krutost svého okolí, náhle změnil v osobu s narcistními sklony, jež dokáže vážně uvažovat pouze o svém díle (tedy pouze o sobě).

Na samém počátku, dokonce ještě předtím než inscenace skutečně oficiálně začne, se publiku nabízí obraz Vojckovy cely, v níž je titulní hrdina uvězněn. Vojcek sám sedí uprostřed místnosti. Je neklidný, odevzdán svým myšlenkám sedí v tichu, šeru s vědomím toho, že mu bude dovoleno znovu spatřit slunce až v den jeho popravy. Po chvíli tiše přichází do cely osoba, jejíž přítomnost by zde Vojcek sám ani kdokoli jiný nepředpokládal. K návštěvě těchto neveselých prostor se odhodlala žena z tzv. vyšší vrstvy, krásná Markéta, aby Vojcka naposled spatřila a dala mu snad poprvé zřetelně najevo své city.

V tuto chvíli se otevírá řada komentářů, vzpomínek a rozhovorů reflektující události z Vojckova života. Prostřednictvím právě vstoupivší Markéty, resp. jejího následného rozhovoru s Vojckem, je nahlíženo do minulosti titulní postavy, jsou přiblíženy skutečnosti, jež byly nějakým způsobem významné a ovlivnily Vojckovo následující jednání. Na první pohled tématicky rozervané, vzájemně nesouvisející situace jsou na scéně rozehrávány bez zjevné chronologické návaznosti či hlubší sémantické spojitosti. Přesto však tato pestrá mozaika výřezů z Vojckova života vcelku srozumitelně a přesně vystihuje osobnost hlavní postavy, jeho postavení, jeho pocity a zájmy, a naznačuje příčiny, které jej vedly k tak radikálnímu činu, jako je vražda...

Pozoruhodná je vícejazyčná fabulace příběhu. V inscenaci se mluví česky, německy i slovensky. Naprostá většina dialogů (naštěstí) probíhá v českém jazyce, během představení je však publikum poměrně často bombardováno vpády německých výrazů. Můžeme se domnívat, že režisér vzhledem k určité úctě k autorovi poukazuje na jazyk, v němž byla hra původně napsána. Jako pravděpodobnější se však jeví fakt, že si tímto prostředkem vědomě poněkud rozvázal ruce - a bez ostychu nechal zobrazit situace, jež by přece jen fabulované v českém jazyce mohly přivodit velké části publika až přílišné rozpaky. Mám na mysli především scénu, kdy je hlasy tzv. pozorovatelů (kapitána, doktora a dalších) přesně a takříkajíc prozaicky komentována scéna, během níž Vojcek "vykonává" soulož s Marií. Naopak se slovenštinou se setkáme pouze v samém závěru inscenace, kdy Markéta, pro danou chvíli zastávající funkci babičky, která vypráví dětem pohádky, vypovídá s předchozími událostmi zdánlivě nesouvisející příběh. Láskyplným tónem seznamuje "děti", resp. Vojcka a Ondřeje, s neveselou rozprávkou o chudém malém chlapci, který byl na celé Zemi sám, neboť všichni ostatní byli mrtvi, s chlapcovým nepřívětivým poznatkem, že Slunce je uvadlá slunečnice, Měsíc kus shnilého dřeva a Země převržený hrnec. Pesimismus, smutná ironie; těmito slovy lze abstraktně označit charakter pohádky, jejíž na oko radostný přednes jako by vrhal absurdní, přesto však přijatelný odraz celému předchozímu dění. Pokud bychom pominuli tuto krátkou závěrečnou pasáž, bylo možné charakterizovat základní myšlenku inscenace takto: Člověk je krutý. Je krutý i v situacích, kdy sám takový být nechce. Člověk je sebestředná, poživačná bytost, která ačkoli je schopná přemýšlet a zvažovat oprávněnost svého jednání, raději vědomě ztrácí svou "lidskost" v nízkých zábavách, které jí neposkytují hlubší uspokojení; jako je nadměrné požívání alkoholu, bezduchá tělesná "láska" a bezúčelné hromadění peněz. Závěr však tuto myšlenku vcelku radikálně pozměňuje: Člověk je opuštěné dítě, které tápe, hledá něco, co by mu mohlo být blízké. Je ke svému okolí kruté, protože v něm „to něco“ nenachází...a za své jednání nemůže.

Na pozadí úsporné scény (Michaela Hořejší), jež ve sklepním prostoru Studia Švandova divadla vytváří intimní atmosféru, vynikají herecké výkony. Není bez zajímavosti, že herci jsou v podstatě po celou dobu představení (takřka dvě hodiny) bezprostředně přítomni na scéně a tedy stále hrají. A nutno podotknout, že velice solidně a přesvědčivě. Pochopitelně vyniká Milan Kačmarčík v titulní roli Vojcka. Dokonalou mimikou, gestikulací, zabarvením řeči a způsobem artikulace vystihuje charakter postavy, její vztah ke svému okolí a postavení ve společnosti. Jeho Vojcek představuje osobu, která se dobrovolně podřizuje takzvané autoritě, lidem, kteří ho využívají pro své pobavení. Vojcek je postavou, která s jakousi uvědomělou lhostejností trpí nevěry své milé. Vojcek je postavou, která není schopná změnit své neuspokojivé postavení ve společnosti a s „veselou“ apatií jej přijímá jako skutečnost, jež jak doufá, možná není tak otřesná, jak se na první pohled jeví. Zároveň však je člověkem, který intenzivně pociťuje nepochopení svého okolí; společnosti, do které chce jako právoplatný a respektovaný článek patřit, ale ona ho svým soustavným ponižováním odmítá. Problém spočívá v tom, že Vojcek, ačkoli je stále sesazován na post nemyslícího individua neschopného smysluplného činu, má stále svou hrdost. Uvědomuje si, že je pořád lidskou bytostí s určitou mírou sebevědomí a rád by byl tedy ostatními jako lidská bytost uznáván. Jeho okolí však obraz Vojcka, jakožto bytosti nehodné sebemenší autority, považuje za příliš samozřejmý, nechce, ani nemůže jej vnímat jinak. (Příkladem této skutečnosti budiž záměrně nadsazené mechanické jednání kvarteta „Vojckových trýznitelů“: kapitána, doktora, hospodského a profesora.)

Vojcek – der Romantiker je pozoruhodnou inscenací, která bez ostychu představuje naturalistickým, tj. přesným a nelichotivým způsobem lidské charaktery. Upozorňuje na destruktivní působení společnosti, přesto se však zdržuje jakéhokoli soudu. Ne všechno, o čem se mluví, je také realisticky zobrazeno. (Příkladem budiž představení Vojckova dítěte. Obraz dítěte zde není reálně přítomný. Jsme pouze seznámeni a verbálními prostředky přesvědčováni, že dítě skutečně existuje. Ačkoli místo něj vidíme pouze vodu v akváriu.) Většina obrazů jako by byla záměrně nedokončená, a vybízela tak diváka k úvahám o tom, že tato skutečnost má nějaký důvod, resp. jakýsi hlubší význam...

Inscenace nevtíravými, přesto však působivými a precizně konstituovanými postupy prezentuje exkurz do duše člověka ztýraného prostředky nelidského „znásilňování“ společností. V kontrastu s takříkajíc triviálně-šokující výpovědí drtivé většiny titulů z repertoáru Švandova divadla, lze počin Dodo Gombára považovat za odvážný krok novým směrem. A po poměrně dlouhé době je možné tvrdit, že výše jmenované divadlo uvedlo hru, jejíž výpovědní hodnota není tak očividně povrchní. Otázkou zůstává, má-li publikum o takový „riskantní podnik“ zájem...

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.