Recenze

Dystopický román Kaspara C. Nielsena Dánská občanská válka 2018-24 provázejí rozporuplné reakce. V Divadle Na zábradlí z něj mladí tvůrci Kristýna Kosová a Adam Svozil udělali zábavnou inscenaci, která výsostně divadelními prostředky analyzuje stav dnešní společnosti i s neblahou vyhlídkou do budoucnosti.

Oba autoři se nespokojili s adaptací Nielsenovy knihy a zasadili děj do našich poměrů, doplnili ho vlastním náhledem. V první části sledujeme schůzku jakéhosi čtenářského klubu, kde se právě rozebírá kniha Dánská občanská válka 2018-24, schůze se účastní i samotný autor (Jiří Černý). Členové jsou jakýmsi průřezem společnosti od naivního intelektuála (Miloslav König) po pragmatika bezskrupulózně využívajícího své společenské postavení (Honza Hájek). Každý má své názory na problémy současné doby (když je zmíněno téma uprchlíků, začnou se všichni překřikovat, aby mohli vyjádřit své mínění), vlastní interpretaci minulosti (zděšení způsobí zmínka o Mnichovu), ale všichni považují Nielsenovu knihu za sci-fi. U nás by se přece něco takového stát nemohlo. Během této akademické diskuse propuká za okny skutečná občanská válka, ulicemi pochodují vojáci a nepohodlní politici a podnikatelé jsou popravováni u zdi. Místy třeskutě vtipná konverzace se láme do mrazivého svědectví, jak málo stačí, aby se situace vyhrotila.

Leitmotivem druhé části, odehrávající se během občanské války, je nerovnoměrný milostný vztah mladíka Henryho (König), který pomáhá v sirotčinci, s guerillovou bojovnicí Leonorou (Johana Matoušková), jejíž krvavé úkoly stále méně připomínají regulérní boj za svobodu a mění se v brutální teroristické činy. Žoviální reportérka (Magdaléna Sidonová) v troskách civilizace rozmlouvá s autorem, hledají příčiny téhle války. Jejímu konci nepomůže ani absurdní seance Paní, co pamatuje Havla (Dita Kaplanová), do které jsou zapojeni i diváci. Vzývají se evropské hodnoty, ukazuje se však, že se jedná o pojem zcela vyprázdněný.

Třetí část, která následuje po přestávce, je poněkud problematická. Děj se přesouvá o 450 let dopředu, do doby, kdy má lidstvo za sebou již několik dalších válek, nikdo si už ale vlastně nepamatuje, proč vznikly a jaký byl jejich výsledek. Tato část je hodně dekadentní a absurdní, lidé jsou již jen chladné, emočně prázdné bytosti, mnohem lidštěji působí jejich psi, se kterými rozebírají filozofické otázky. Na první pohled tato kapitola působí nesourodě, ale dává smysl i v kontextu zbylých částí – přesně odhaluje lidskou nepoučitelnost a opakování stále stejných chyb, přirozené sklony k násilí skryté za civilizační slupkou.

Dánská občanská válka 2018-24 se na Zábradlí ukazuje být bytostně politickým divadlem, které je velmi aktuální, ale zároveň se neuchyluje ke komunální satiře. Nemusí tu tak zaznít žádná jména současných státníků, tvůrci nesbírají laciné body třeba parodováním českého prezidenta. Přesto je zřejmé, že se hraje o současných problémech, které jsou v rozdělené společnosti čím dál zřetelnější. Inscenace zároveň neupadá do naivní společenské angažovanosti, autoři divákovi nevnucují žádný politický směr či názor jako ten jediný správný, návštěvník divadla si musí sám zanalyzovat, kde vězí příčiny neutěšené situace.

A tak se přes zdařilý černý humor skutečně dere na mysl otázka – mohlo by se něco takového stát u nás? Kde je ta hranice, kdy se agresivita přesune z anonymního prostředí sociálních sítí do ulic měst? Co se stalo s ideály humanismu? Kosová a Svozil pracují s motivem My versus Oni, čímž přesně vystihují časté pocity značné části dnešní společnosti. Za všechnu bídu a neúspěchy mohou Oni, ať už jsou v myslích jednotlivců identifikováni jako vrcholní politici, muslimští uprchlíci nebo jen úspěšně podnikající soused.

Autoři se dokázali vyhnout literárnosti, dialogy sice mohou znít místy trochu šroubovaně, vyjadřují ale modelové situace, herci se nesnaží dávat postavám psychologický rozměr. Je těžké někoho z účinkujících vyzdvihovat, jak je na Zábradlí zvykem, podávají herci ukázněný kolektivní výkon sloužící potřebám inscenace. Zmar a blížící se kolaps dobře evokuje scéna Petra Vítka, v mnoha scénách se podařil i výběr hudby (v mysli utkví hlavně zoufalé oživování mrtvého kamaráda za doprovodu zasekávající se písně Love Generation).

Po nástupu tria Štědroň – Viceníková – Mikulášek do čela Divadla Na zábradlí došlo k jeho tolik potřebné umělecké reinkarnaci, jejich směřování okamžitě získalo od kritiků kupu cen. I přes neoddiskutovatelnou kvalitu pozdější produkce se brzy dostavila jistá únava spočívající v pocitu, že se na Zábradlí sází na prošlapané cesty a hledání těch nových se trochu vytrácí. Inscenace Adama Svozila a Kristýny Kosové vnáší na repertoár svěží vítr, přestože zachovává poetiku této pražské scény. Dánská občanská válka ukazuje jak zábavně nastolit dost vážné náměty k přemýšlení, aniž by bylo nutné se uchylovat k banálním proklamacím či plakátovému vyznění.