Recenze

V zajetí citového vydírání
vydáno: 3.10.2013, psáno z představení: 23.9.2013, Lukáš Dubský
foto: Jan Karásek
foto: foto: foto: foto: foto:
Musím přiznat, že nejsem velkým příznivcem českého realismu 19. století na prknech současných českých divadel. Mnoho inscenací her bratří Mrštíků či Gabriely Preissové totiž připomíná spíše skanzen než živé divadlo. Nutno uznat, že občas se podaří zajímavě zvolenou formou inscenace oživit (Rychlíkova Gazdina roba v Národním divadle Brno), ale aktualizovat obsah bývá nad síly inscenátorů. A tak jsem dosud za jedinou aktuální hru tohoto proudu považoval Stroupežnického Naše furianty, kteří dokáží být i vůči současné národní povaze sžíravě ironičtí, jak ukázala povedená inscenace Divadla v Dlouhé.

Pitínského inscenace románu Karla Václava Raise Kalibův zločin ovšem dokazuje, že i klasické vesnické drama vystavěné na reáliích konce 19. století může být převedeno do současného divadelního jazyka a může tak poskytovat silný divácký zážitek.
Vojtěch Kaliba je muž středního věku, který je svým okolím tlačen k tomu, aby se konečně oženil. Jeho nastávající Karla vypadá jako ideální žena, ovšem na Kalibův grunt se s ní však stěhuje i její matka, která postupně zcela ovládne celé Kalibovo hospodářství. Láska se postupně mění v nenávist a k zoufalým činům není daleko.

Hlavním tématem inscenace jsou problémy v partnerských vztazích, ale také obecný problém manipulace. Cílem citového vydírání a postupně narůstající agrese je v tomto případě muž, což trochu převrací běžný pohled na domácí násilí. Terčem především psychického násilí je tu Vojtěch, kterého terorizují manželka se svojí matkou. V Pitínského inscenaci ovšem nenajdete černobílé postavy, nejsou zde jen chladní a „zlí“ manipulátoři versus ubohé a „dobré“ oběti. A tak tím hlavním manipulátorem v pozadí nakonec zůstává Kalibův švagr Smrž, který tak rozehrál složitou šachovou partii o nemalý majtek, který představuje Kalibovo hospodářství.

Režisér Jan Antonín Pitínský má s inscenováním české klasiky bohaté zkušenosti a dramatizaci Raisova románu pojal jako ostrou grotesku, které nechybí vtipné momenty, ale která zároveň skrývá scény, ze kterých mrazí. Ve stylizaci jde režisér občas tak daleko, že zvláště pohybová stránka někdy obsahuje prvky asijského divadla, jehož je Pitínský milovníkem. Jako milovník českého folkloru si neodpustil vsuvky v podobě lidových písní (protagonisty jsou především postavy starého Kaliby a jeho přítele Kukelky). Tyto vsuvky ovšem celkovou koncepci vhodně doplňují a nepůsobí nikterak rušivě.

Režisér tradičně předvádí působivou práci se světlem a zvukem, atmosféru dokáže budovat i drobnými detaily, ze kterých mi nejvíce utkvěl v paměti voják bez tváře, který se jako přízrak objevuje na jevišti ve stále častějších intervalech, aby se nakonec „zhmotnil“ v závěrečné scéně inscenace.

Se Slováckým divadlem nespolupracuje Pitínský poprvé a je to poznat. Soubor podává zdařilý kolektivní výkon, prim hrají pochopitelně přestavitelé tří hlavních rolí. Tomáš Šulaj nejprve Kalibovu plachost možná až trochu přehání, následně ale ukazuje různé valéry své postavy, která se mění pod nesnesitelnou tíhou požadvků svého okolí. Irena Vacková je jako stará Boučková patřičně nepříjemnou megerou, jakou by asi za tchýni chtěl málokdo. Za vrcholný ovšem považuji především výkon Jitky Joskové, která dokázala z Karly udělat velice nejednoznačnou a tudíž provokující postavu. Je pouhou obětí manipulace, která směřuje vůči jejímu muži, nebo po své matce podědila i negativní charakterové vlastnosti a jeho terorizování se dobrovolně účastní? Za zmínku stojí i přesní Pavel Majkus jako starý Kaliba a Kamil Pulec v úloze slizkého a vypočítavého Smrže.

Některým pasážím uherskohradišťské inscenace by nejspíš prospělo drobné krácení, ale přesto lze Kalibův zločin považovat za moderní a nesmírně zdařilou inscenaci.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.