Recenze

Vášně utopené v kýblu
psáno z představení: 28.12.2007, Iva Mikulová
Pakliže Pavel Šimák v předcházející sezóně MDZ inscenací Krále Leara povolil opasek pomyslně svazující k tradičnímu uchopení shakespearovských témat, jak na to byli zlínští diváci doposud zvyklí, Katharina Schmitt v Romeovi a Julii směle odhodila opasek v dál. Pokud její inscenaci něco svírá, jedná se o odcizení, chlad a minimalismus s absencí vášní. Od zdejšího konzervativnějšího publika se její prosincová premiéra dočkala podobně odtažitého a zdrženlivého ohlasu.

Režijní koncepce upomínající na divadelní počiny Dušana Pařízka v pražském divadle Komedie vychází z redukce na nejzákladnější dějovou kostru a postavy. Schmitt spolu s dramaturgyní Janou Kafkovou seškrtaly Shakespearův text v Joskově překladu, oprostily ho od všech vedlejších postav, čímž vypustily komické scény poddaných a muzikantů. Zbylé jádro textu mělo svou výpovědí zodpovědět základní existenciální otázky: Kdo jsem a jak se stavím k řádu společnosti? Leč inscenace spíše více otázek vyvolala než zodpověděla...

Chladný minimalismus akcentuje jak pojetím scény (Pavel Svoboda), tak civilním, patosu a velkých gest oproštěném herectví. Obří pinzeta, symbol rozdělení, evokuje svým otáčením na točně plynutí času, který nemilosrdně odpočítává zbývající hodiny pro mladou mileneckou dvojici. Supluje také pověstný balkón a vratkost, se kterou na ní jednotlivé postavy balancují, si v ničem nezadá s vratkostí a nestabilitou lidské lásky. Coby rámec hry a symbol všudypřítomné smrti zůstává na jevišti po celou dobu kbelík s vodou, který se měl stát metaforickým prostředkem smrti. Rituálnost, k níž zřejmě směřovala ve svých myšlenkách Katharina Schmitt, se však u tohoto způsobu smrti vytrácí a proměňuje se v nepatřičný zdroj komičnosti. Scéna zůstává po většinu doby temná a ponurá, jemné bílé až bleděmodré světlo jako luna osvětluje jen nezbytně nutný výsek scény. Kytarové variace autora hudby Romana Zacha se příliš nepodílejí na celkové atmosféře, do podkresu jsou vyřčeny lehce zprofanované životní pravdy „first opinion, first love“ aj.

Odcizenost a určitá univerzálnost se promítá v kostýmech Kamily Polívkové. Muži jsou oděni v elegantních oblecích, ženy v kostýmcích či přiléhavých, strohých šatech. Pompéznosti zbavené kostýmy umírňují i herecký projev hlavních hrdinů Romea (Josef Koller) a Julie (Kateřina Liďáková), který se drží v mezích strnulosti, statičnosti a textu pronášeného směrem do publika. Nejvíce prostoru dostávají cynický Mercuzio Zdeňka Lambora, jenž pronáší své úšklebky a poznámky s přesvědčivostí a protřelostí světáka, a chůva Jeanetty Zapletalové. Kontra obsazení třicetileté herečky do role určené bodré postarší ženě by nevadilo, pakliže by tomu byla adekvátně přizpůsobeno i pojetí její role včetně replik, v nichž si stěžuje na špatný zdravotní stav či zdůrazňuje svůj vysoký věk. Capulet v podání Zdeňka Juliny ukazuje více tváří, když se z chápavého otce na začátku proměňuje v nesmlouvavého tyrana. Eva Daňková podává coby paní Capuletová průměrný výkon, prakticky nevystoupí ze své strnulé polohy a s postavou se nikterak neztotožní.

Je zapotřebí ocenit jasnou a cíleně dodrženou koncepci Kathariny Schmitt, stejně tak její pokus o netradiční zpracování této klasické hry. V závěrečné tragikomické až trapné scéně umírání se však bohužel prokázalo, že tato stylizace komplexně nefunguje. Divák marně skrýval rozpaky a pocity nepatřičnosti nad herci smáčejícími hlavy v kýblu. V důsledku chybějící gradace a přesvědčivosti divák nemohl uvěřit příběhu lásky a následné tragičnosti. Odstupu a odcizení tedy bylo dosaženo, žel ne mezi postavami, nýbrž mezi herci a diváky.

Hodnocení: 40 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.