Recenze

Velké drama v malém divadle
psáno z představení: 7.5.2015, autor recenze: Pavla Haflantová, foto z inscenace: Gabriela Dorantová
foto: Gabriela Dorantováfoto: Gabriela Dorantováfoto: Gabriela Dorantováfoto: Gabriela Dorantová
Pidivadlo je vůči DISKu Popelkou pražského studentského divadla. Dost možná neprávem, důkazem čehož je inscenace Průstřel Rackem. Hned úvodem položím několik otázek: Lze Racka inscenovat úplně jinak, nově? Může jednu postavu hrát v rámci představení více herců? Dokázal by někdo vměstnat tohoto typického zástupce několikahodinových inscenací do sedmdesáti minut? Odpověď zní třikrát ano. Tomáš Petřík s Kristýnou Frejovou připravili pro studenty Vyšší odborné školy herecké netradiční úpravu, formálně minimalistickou, která dává vyniknout niterným hereckým výkonům.

První dějství začíná klasicky. Schází se rozmanitá společnost, aby zhlédla hru začínajícího dramatika Konstantina Trepleva. Ten nervózně vyhlíží svou představitelku jediné role Ninu Zarečnou, zatímco jeho matka Irina Arkadinová, slavná herečka doprovázená neméně slavným spisovatelem Borisem Trigorinem, okázale září před celým světem, nebo alespoň před lidmi pohybujícími se na panství jejího bratra. Mezi nimi nechybí Máša vášnivě a marně milující Trepleva, či učitel Medveděnko, stejně vášnivě a marně milující Mášu. Divadelní hra u nesourodého publika propadá, částečně vinou Arkadinové, Treplev zuří, postavy jsou představeny, děj se pomalu rozjíždí.

Druhé dějství přináší první změnu v obsazení ženských a vedlejších rolí a tato skutečnost ani v nejmenším nemate, neruší. Zarečná v podání Anny Břenkové ochladla v citech k melancholickému Treplevovi a naopak podléhá Trigorinovi, který je jí též naprostou okouzlen. Právě závěr druhého dějství byl pro mě naprostým vrcholem, chemie mezi Annou Břenkovou a Jakubem Kropáčkem fungovala bezchybně a co druhý jmenovaný dokázal vyjádřit pouhou mimikou, na to jsem doslova bez dechu a užasle zírala s pusou dokořán.

I v třetím a čtvrtém dějství dochází k zamíchání hereckým obsazením, v tom posledním dojde i k výměně představitelů Trepleva a Trigorina. Niny slavný monolog ohnivě a zároveň mrazivě přednáší Anežka Hessová, zatímco v samotném závěru beze slov obrovsky dojímá Anna Břenková coby Máša. Sedmdesát minut uplyne neuvěřitelnou rychlostí a během děkovačky si utírají slzy jak mladé herečky, tak dámy (a určitě i někteří pánové) v hledišti.

Nápad nechat hrát jednu postavu více herci nevznikl sám o sobě, role byly původně nastudovány pro klauzury. Využití v inscenaci ovšem nepostrádá myšlenku, naopak, lze v něm dohledat velice nápadité symboly. Již z programu se divák dozví, že Anežka Hessová a Jakub Kropáček hrají na začátku Arkadinovou a Trigorina, na konci pak Zarečnou a Trepleva, což lze jednoznačně chápat jako ilustraci vývoje celého děje od naděje a štěstí k nenaplněným snům a životním tragédiím. Další zajímavou paralelou je střídání představitelek hlavních ženských postav – Arkadinové a Zarečné. Zatímco slavná herečka je ztělesněna naprosto rozdílnými typy, u naivní venkovské krásky lze říci, že jak Veronika Baldrianová, tak Anna Břenková i Anežka Hessová by ji mohly hrát v kterékoliv klasicky zpracované inscenaci a Baldriánová s Břenkovou svou nevinností zdatně konkurují Veronice Kubařové či Evě Josefíkové (Anežka Hessová nejspíš též, o čemž se ovšem v inscenaci nepřesvědčíme). Inscenace je vůbec protkána symboly (názvem počínaje), které pozornému divákovi jen umocní celkový dojem.

Bohužel, jak už to u absolventských inscenací bývá, i tato se kvapem blíží derniéře. Komu lze návštěvu některého z posledních představení doporučit? Tomu, kdo má rád Čechova. Tomu, kdo si myslí, že Ćechova rád nemá. Každému divákovi, který se zajímá o obsah divadelního představení víc než o vzhled sálu. Každému divákovi, který si myslí, že jen známá jména mají šanci udržet jeho pozornost. A nakonec snad i všem ostatním. Průstřel Rackem je totiž zjevení a jak ukázala historie, o některých zjeveních se bude mluvit i za dva tisíce let.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.