Recenze

Znásliněné příbramské Jezinky zachránily herecké výkony
autor recenze: Miroslav Král
Divadlo A. Dvořáka Příbram zakončilo svou divadelní sezonu premiérou nestárnoucí Kesselringovy komedie Jezinky bezinky z roku 1942 v úpravě a režii hostujícího Otakara Koska, který se v minulosti příbramskému publiku již několikrát úspěšně představil. Tentokráte jeho hostování dopadlo přinejmenším rozpačitě.

Hlavními kameny úrazu zmiňované inscenace jsou režisérova „úprava“ textu a nevymezení žánru, z čehož vyplývají i veškeré další problémy. Jezinky bezinky jsou bravurně napsanou (a přeloženou) bláznivě morbidní pohádkou pro dospělé, parodií na hrůzostrašné horory a dobová inscenační klišé, při jejímž inscenování není tedy tolik důležitý děj jako atmosféra a herecká i režijní virtuozita. Hra by napsána pro vkusnou zábavu a pobavení, není nutné ji „zezábavňovat“ či v ní hledat etické přesahy či dokonce odpovědi na existencionální otázky. A o to se Kosek bohužel snažil svou úpravou. Celou hru (nedůsledně) převedl do současnosti, přičemž několikrát více než „vousatě“ zmínil Clintonovu aféru Kulaté pracovny v Bílém domě, Bushovu současnou politiku či herce Brada Pitta. Připsal prolog, který si nezadá s politickou agitkou, v němž sestry Marta (Kateřina Fixová) a Abby (Milena Kleinerová) při čtení novin „rozebírají“ násilí současného světa (nutno dodat, že obě herečky si s tímto „nehratelným“ textem poradily více než se ctí). Tím pádem se stala zcela zbytečnou následující scéna sester s Pastorem Harperem (která je u Kesselringa prologem). Režisér ji naopak posílil drobnými špílci, které celkem přesně (a nepotřebně) charakterizovaly Pastora, ten se však už do konce hry na jevišti neobjeví, navíc informace, které divák v této scéně získá, se později ještě mnohokrát zopakují. Zcela disproporčně vyškrtal i další text, takže se např. postava Eleny Harperové najednou před přestávkou vytratila, včetně jejího vztahu s Mortimerem Brewsterem, který byl v úvodu rozehrán jako jeden leitmotivů inscenace. Tuto nelogičnost režisér „vyřešil“ na konci hry jediným hovorem přes mobilní telefon.

Pokud se žánru inscenace týká, ten kolísal od frašky přes melodrama až k psychologickému dramatu a ani o atmosféře na jevišti se nedá mluvit. Přispěla k tomu i režisérova ledabylá práce se světelnými a zvukovými efekty (mj. občas se při zvuku hromu zablesklo, občas ne, někdy herci na hrom zareagovali, jindy jej naprosto ignorovali, během „dne“ se jeviště utápělo ve tmě, v „noci“ bylo zaplaveno světlem...) a s významotvornou hudbou Jana Maxiána, která díky nepřesnému použití ztratila hodně ze své účinnosti. Stejné je to s využitím scény Michala Hesse. Ten vystavěl před modrý horizont, kterým tajuplně prosvítá viktoriánský hřbitov, konstrukci staré vily, do jejíhož centra umístil reálné schodiště s reálnými dveřmi do sklepa. Ovšem u obou portálů stojí pouze zárubně, symbolizující vchod zvenčí a dveře do kuchyně, takže odchozí a příchozí jsou divákovi viditelní. Někteří z nich hrají, že jako bouchají a jako zvoní a jako zamykají a odemykají dveře, někteří ne, přičemž je někdy doprovodí ruch a jindy ne (nebo pozdě). Tento prvek působí, jako by se nestihla vyrobit celá dekorace a každý z herců byl nucen si s tím „nějak“ poradit.

Stejně nahodilá je i kostýmní výprava Ludmily Pavlouskové. Vzhledem k tomu, že v inscenaci jsou výrazně zmiňována přesně dobově ukotvená fakta, není možné, aby časový rozptyl kostýmů byl téměř 100 let. Nejmarkantnější je to u postav Policistů, kteří jsou oděni v uniformách z druhé třetiny 20. století. Podobně je na tom i Elena, která ve svém prvním výstupu připomíná „odvážnou školačku“ z přelomu 50. a 60. let a v dalším pak přichází jako žena-vamp žhavé současnosti.

Největší devízou příbramských Jezinek byli herci a jejich výkony, v čele s Milenou Kleinerovou (střízlivá Abby), Kateřinou Fixovou (romantická Marta), Zbygniewem Kalinou (Teddy) a Stanislavem Jiránkem (Mortimer). Kleinerové a Fixové „vraždící“ sestry nebyly v žádném případě lehce dementními a blouznivými stařenkami, ale plnokrevnými půvabnými ženami s „jiskrou v oku i v těle“, které naivitu v souvislosti se svou „altruistickou“ činností spíše předstírají. Nejsou to vraždící monstra, ale opravdové jezinky s přesnou dávkou ironie, nadhledu, sarkasmu a především s nespoutanou chutí hrát si, a co na tom, s kým a jak. Příbramská Abby a Marta jsou prostě „holky“, které, i přes Martinu kuchařskou ješitnost, mají navrch i nad svým zločinným synovcem Jonatanen v přesně stylizované rustikální interpretaci Jana Nováka. Jejich mistrně vystavěné dialogy a neodolatelné popisy jejich „tajemství, na která mají právo“, a receptu na bezinkové víno jsou ozdobami inscenace.

Zbygniew Kalina se ve svém Tobbym, kterého obdařil bravurními hereckými střihy, vyhnul jakémukoliv přehrávání, k němuž role často svádí, a vytvořil pomocí jemné nadsázky a stylizace (včetně pohybové) šťastného autistu, který v divákovi vyvolává smích s velmi hořkým podtónem, ostatně jako všichni nevinní blázni. Jeho roztržitého bratra Mortimera, „zapáleného“ divadelního kritika, který nesnáší divadlo, s jistotou a se smyslem pro styl „vystřihl“ Stanislav Jiránek. Oba herci dokázali pro své postavy najít společné jednotící body (intonace a pohyb v expresivních pasážích), takže věrohodně působili jako rodní bratři, mezi nimiž je rozdíl jen v onom „před plotem a za plotem“.

Za zmínku také stojí půvabná Petra Duspivová, jejíž Elena byla emancipovanou dívkou, která s přehledem vládne ženskou taktikou. Režisér jí však – vzhledem k výše zmíněné úpravě – nedopřál postavu dohrát. Vděčné figurky přitroublých Policistů vtipně sehráli Vladimír Senič (snaživý Klein), Jiří Vojta (nesnesitelně familiérní a urputný amatérský dramatik O’Hara), Petr Veselý (rozšafný a laxní Brophy, který velmi připomínal figurky Jana Libíčka) a Lukáš Typlt (nesnesitelně důležitý a nadutý Komisař Rooney).

Celkově je ale herecká stránka inscenace roztříštěná („dohromady“ díky hercům funguje jen rodina Brewsterova), a to nikoliv vinou herců, nýbrž režiséra, který nedokázal dát inscenaci jednotný styl. Ublížil tím třeba Robertovi Tylečkovi, který svého Dr. Einsteina hrál zcela v logice inscenace, ale německé výrazy, odkazující k jeho národnosti, používal jako pouhou ilustraci a nebyly přirozenou součástí jeho bilingvního slovníku. Stačilo s hercem důsledně pracovat nebo nepatrně upravit text. I ostatní působí jako „každý z jiné komedie“. Nejmarkantnější je to u snaživě upachtěného výkonu Františka Kuby v roli Gibbse a Vladimíra Mrvy, jehož Witherspoon je nepochopitelně traktován jako silně nalíčený homosexuální „harašící“ majitel pohřebního ústavu. Dalším z režisérových hříchů je špatný temporytmus (zvlášť v první části téměř uspávající) a téměř nulová gradace.

Příbramské Jezinky jsou režijní prohrou, ke škodě diváků i herců. Režisér Kosek podcenil text i publikum, když se snažil Jezinky „přiblížit dnešku“ a navíc inscenaci „zapomněl“ zrežírovat. Není jasné, proč se inscenace hraje, jak se hraje a odkud kam směřuje. Naštěstí příbramské divadlo disponuje většinou skvělými herci, kteří inscenaci zachránili před totálním debaklem.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.