Recenze

Zpěvem k radosti, mrkví k realitě
psáno z představení: 30.10.2008, autor recenze: Petr Tichý
Setká-li se milovník divadelního humoru na jevišti s dílem, které nese v podtitulu slova „nedokončená opera“, vybaví se mu zřejmě ze všeho nejdřív geniální hudební kus Járy Cimrmana s názvem Proso, z jehož fragmentů pečliví badatelé zrekonstruovali hru Hospoda na mýtince. A ačkoliv je v případě „nedokončené opery“ Milada tato první myšlenka možná maličko zavádějící, při pečlivém zkoumání lze v obou dílech najít i jisté podobnosti. Jednu věc je však třeba vysvětlit hned zpočátku: pokud operou rozumíme hudebně-scénické dílo, v němž vokální, instrumentální, herecká i scénická složka působí na diváka v rovnocenném a rovnoměrném rozsahu, pak podtitul „nedokončená opera“ nevystihuje zcela věrně charakter inscenace. Milada se svojí stavbou blíží spíše klasickému singspielu, tedy mluvené komedii se zpívanými vložkami. Netřeba se proto lekat dopředu: i operním uměním zcela nedotčený divák je schopen se ve hře orientovat a třeba si i v rytmu melodie občas podupávat do taktu. Operní charakter inscenace totiž nespočívá v použití hudby a dokonce ani v hudbě samotné: tím, co odkazuje na operní prostředí především, je operní stylizace hereckých výkonů, operně pojatá scénografie a v neposlední řadě i samotný (operními stereotypy značně ovlivněný) obsah hry. Autorovi hry Jiřímu Pokornému je prostředí opery ostatně důvěrně známo – v úloze režiséra se totiž v minulosti podílel na zrodu několika více či méně úspěšných (vždy však bouřlivě diskutovaných) operních inscenací.

Je jistě projevem velké odvahy pokusit se v dnešní době uvést na jeviště ve světové premiéře původní českou hru, navíc hru krajně netradiční a v mnoha směrech objevnou. Podobných pokusů vídáme každým rokem na českých jevištích pouze několik, přičemž s výjimkou mediálně vděčných dramatických kusů (vzpomeňme třeba na letošní premiéru Havlovy hry Odcházení či na ještě čerstvější premiéru poslední hry z dílny Divadla Járy Cimrmana České nebe) zapadnou jednotlivé inscenace záhy ve vakuu novinářského nezájmu. Divadlo Na zábradlí se o podobný objevitelský krok nepokusilo poprvé a s dramatickým textem Jiřího Pokorného se utkává možná až s nečekanou invencí. Velkou měrou k tomu ostatně přispívá režie dlouholetého herce a v poslední době také režiséra Jiřího Ornesta, který provádí své herecké kolegy úskalími inscenace s obdivuhodným režijním nadhledem.

Z herců, kteří se v průběhu hry objeví na jevišti, je těžké kohokoli vyzdvihovat. Divadlo Na zábradlí bylo vždy pověstné perfektní týmovou prací, při které se každý jednotlivec bez odmlouvání přizpůsobuje ostatním a všichni dohromady pak slouží hře jako celku. V případě hry Milada, kde úkolem každého z herců je zhostit se s „operní“ stylizací po vnější i vnitřní stránce konkrétního typu určité postavy, to platí dvojnásob. Ano, hra Milada připomíná svět opery nejen svým námětem a použitím zpěvu, ale především režijním a hereckým přístupem ke ztvárnění jednotlivých rolí. Takže ať už sledujete Martu Vítů v roli nešťastně zamilované Milady, Natálii Drabiščákovou v úloze „dobré“ přítelkyně Radky nebo Dášu Součkovou jako výrazně mužsky stylizovanou šéfovou Barboru, vždy máte před očima blyštivý a teatrální svět opery – svět velkých gest, vzletných slov a bolestných obětí. A protože ve skutečnosti nejde o opravdovou operu, ale pouze o hru na ni, nejedná se o jeden svět opery, ale hned o světy dva. Svět ženských postav je světem vážné opery seria – nalézáme zde několik mileneckých párů, minimálně jednoho padoucha (zde ovšem trochu netradičně v ženské podobě) a na závěr se dočkáme i očekávané katarze. Svět mužských postav je naproti tomu světem komické opery buffo. Josef Polášek v úloze skalního trampa i Pavel Liška v roli nešťastně zamilovaného chlapce z Moravy, který zájem o tramping z lásky k Miladě pouze předstírá, představují komickou složku celé hry. A Leoš Noha jako z hrobu se náhle vynořivší manžel Bizon připomíná ze všeho nejvíc postavu nečekaně oživlého Komtura, který přišel prostopášného Dona Giovanniho (tedy v daném případě samotnou Miladu) pozvat na večeři a tím i na věčnost.

Vedle přesvědčivých hereckých výkonů stojí za zmínku ještě výrazná jevištní výprava, kterou její autoři Veronika Richterová a Martin Černý pojali v netradičním stylu. Přestože se myšlenka sestavit dekoraci z prázdných plastových lahví může jevit na první pohled jako velice odvážná, výsledek působí na diváka velice příjemným dojmem. Nelze se proto ani příliš divit tomu, že za svoji avantgardně pojatou scénu byli oba tvůrci v roce 2007 nominováni na Cenu Alfréda Radoka v oboru scénografie. Z pohledu na výsledek jejich práce si lze odnést minimálně jedno příjemné ponaučení: pokud bude lidstvo skutečně v budoucnu zavaleno vlastními plastovými odpadky, může se z čistě estetického hlediska jednat o docela malebný konec.

Některým hrám je souzeno polarizovat diváckou obec, a podobně je tomu i s hrou Milada. Pokud ji zhlédnete, zcela jistě ve vás zanechá výraznou stopu: buď se stanete jejími vášnivými obdivovateli, nebo budete při východu z divadla jen nevěřícně kroutit hlavou. Záleží pouze na tom, zda jste byli při vstupu do hlediště ochotni zapomenout na vlastní představy o vznešenosti umění a poddali jste se hravému rytmu inscenace. Pokud ano, pak během dvouhodinového představení vyřešíte spolu s herci nepřeberné množství citových, národnostních, rasových i sexuálních problémů, poučíte se o základech trampingu a na závěr se dozvíte i zaručený recept na udržení štíhlé postavy. Především se ale výborně pobavíte, a to rozhodně není v dnešní době málo. A jaký že je ten recept na udržení štíhlé postavy? Jak doporučuje hlavní hrdinka Milada – ráno mrkev, večer nic...


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.