Reflexe

Jukebox muzikál Mamma Mia! se po své premiéře v roce 1999 stal fenoménem a dodnes je jeho uvedení zárukou úspěchu. Kromě chytlavých songů švédské kapely ABBA přináší i jednoduchou romantickou komedii s letní atmosférou a lehkým oparem nostalgie. Pro diváka, který měl možnost vidět londýnskou verzi, jež se na West Endu hraje už více než čtvrt století, je obtížné tuto energií nabitou inscenaci nesrovnávat s českými pokusy. Ani v Ostravě se sice originálu nevyrovnají, ale řekl bych, že z českých verzí mají našlápnuto nejlépe.

Začátek je trošku vlažný, u některých ikonických scén (Mamma Mia!, Dancing Queen) bych možná očekával o něco vyšší tempo. Představení mě tak opravdu pohltilo až při choreograficky velice povedeném potapěčském čísle (Lay All Your Love On Me). Obecně je asi akčnější první půlka muzikálu, ale v ostravském nastudování se dařilo děj dobře gradovat, a to především proto, že režisérka Gabriela Petráková kladla velký důraz na budování vztahů mezi postavami, především na mateřské pouto Donny se Sophií. Díky tomu opravdu dobře vycházejí ztišenější okamžiky a na sebe navazující písně Slipping Through My Fingers a The Winner Takes It All tvoří emocionální vrchol inscenace.

V Ostravě se také povedlo obsazení, neviděl jsem sice všechny alternace, ale mnou zhlédnutá repríza byla z pěveckého hlediska na vysoké úrovni. To je asi nejzásadnější rozdíl oproti starší brněnské verzi, kde někteří z interpretů s nelehkými songy docela bojovali.

Martina Vlčková působí v roli Donny velmi mladistvě, ale zase ne tak, aby to podrývalo uvěřitelnost. Asi není překvapivé, že velmi dobře funguje její „chemie“ s Lukášem Vlčkem, který ztvárnil Sama Carmichaela jako sympaťáka, jenž vycítil, že právě dostal druhou životní šanci. Velice povedený je jejich společný duet SOS. Roman Harok si v úloze Billa Austina vtipně pohrává s nejistotou tohoto světoběžníka, Tomáš Novotný zase poctivě vykresluje prkennost Harryho Brighta. Veronika Prášil Gidová mi přišla na roli Rosie trochu mladá, ale aspoň má její song Take a Chance pořádné grády. Michaela Horká jako Tanya na sebe v první polovině strhává až přílišnou pozornost, i třeba ve scénách, v jejichž centru by měla být spíše Donna.

Skvěle si s rolí Sophie poradila Victoria Kluzová, pro kterou se jedná o první takto velkou příležitost. Její Sophie působí křehce, ale zároveň odhodlaně, postupem času je stále více vyděšená, co svým hledáním otce odstartovala.

V Divadle Jiřího Myrona se povedlo dobře vyladit zvuk, takže i ve sborových pasážích je slovům písní rozumět. Scénu Ondřeje Zichy tvoří jednoduchá konstrukce umístěná uprostřed jeviště, jejímž otáčením lze snadno docílit změn prostředí. Rozpačitě však vyznívají projekce, které jsou využívány téměř po celou dobu představení. Je zřejmé, že jsou záměrně stylizované, přesto vytváří až nepříjemně kýčovitý dojem. Trend videoprojekcí nahrazujících kulisy je v dnešní době asi pochopitelný, ale pokud už se tvůrci tímto směrem vydají, měli by mít projekce opravdu vychytané, aby scéna na první pohled okouzlila svou invencí (v Londýně by se dalo inspirovat třeba u muzikálů Back to the Future nebo Mean Girls).

U ostravských diváků slaví Mamma Mia! úspěch, reprízy jsou dlouho dopředu vyprodané. Soubor NDM ani tentokrát nezklamal, povedlo se mu slušně zvládnout další položku ze zlatého fondu světového muzikálu.