Reflexe

14.-18.6. proběhl v Liberci třetí ročník festivalu Šaldova šňůra. Divadlo F. X. Šaldy tak již potřetí představilo odborné veřejnosti, publicistům, studentům i běžným divákům uplynulou sezónu a aktuální premiéry. Sezónu, která nesla podtitul NAVZDORY. 

„NAVZDORY zlomeným srdcím, NAVZDORY polámaným nohám, NAVZDORY plánům a vlastním hranicím budeme každý večer my všichni měnit svět. Protože NAVZDORY je cesta.“ 

V letošním roce se přitom poprvé podařilo program ročníku sestavit tak, aby představil skutečně všechny premiéry všech tří souborů – opery, baletu i činohry – i jednu specifickou, na níž se všechny podílely společně. 

Program v sobotu 14.6. zahájil operní soubor. S inscenací Tyjátr mistra Pedra: Norimberská panna se opera – v tomto případě s využitím loutek – po letech vrátila na scénu Malého divadla ve spojení dvou rovněž léta nehraných operních aktovek v režii Juraje Čiernika a hudebním nastudování Ondreje Olose.  

Neděle pak festivalovým divákům přinesla tradiční nálož tří představení. Tím prvním byl balet, Sněhová královna v režii a choreografii Mariky Mikanové. Ta na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena ve spolupráci s Vratislavem Mikanem a Alešem Valáškem zpracovala i libreto, hudbu napsali Aleš Březík a Pavel Ridoško. Marika Mikanová obsadila vedle členů baletního souboru i řadu dětí, a to jak do tanečních úloh, tak speciálně sestavený dětský pěvecký sbor z členů Dětského pěveckého sboru Severáček a Dětského operního studia DFXŠ, který doprovází živou hudbu. Vytvořila tak další z řady výpravných, příběhových baletů, které liberecké divadlo pravidelně představuje a které do divadla může nalákat i diváky, kteří běžně baletu tolik neholdují. Sněhová královna je rozhodně ideálním kouskem, disponuje okouzlující, zejména kostýmní výpravou, jasně srozumitelným příběhem a vedle tanečních i přesvědčivými hereckými výkony, v nichž zaujali i dětští představitelé Káje a Gerdy, Oleksii Gungo a Žofie Hammer. 

Sněhová královna (fotografie: Daniel Dančevský) 

Další dvě položky nedělního programu zajistily nejnovější inscenace činoherního souboru, Musíme si pomáhat a Nebezpečné známosti. 

Musíme si pomáhat Petra Jarchovského v divadelní adaptaci Petra Svojtky a Jiřího Janků režíroval Petr Svojtka a – podobně jako krátce předtím v Divadle Na Vinohradech v případě Hany – i v Malém divadle libereckého Divadla F. X. Šaldy tento tandem připravil klasickou inscenaci velmi věrnou původní filmové předloze. Umně využívá prostoru Malého divadla, pro něž vytvořil Michal Syrový realistickou scénu téměř na dotek divákům, jíž ilustruje všechna prostředí příběhu, od jednotlivých místností bytu, který se postupně stává celou všem třem hrdinům, přes dvorek s králíkárnami a ulice i vilu putující během Protektorátu mezi jednotlivými rodinami. Vynikajícími hereckými výkony přesvědčili Tomáš Váhala a Kateřina Kornhäuserová v rolích manželů Čížkových, hostující Viktor Javořík jako neuvěřitelně energický Horst Prohaska či Daniel Toman představující ukrývaného Davida. Vedle nich se v menších rolích blýskli i Martin Polách a Jana Hejret Vojtková. 

Musíme si pomáhat (fotografie: Petr Neubert)

Závěr dne se pak nesl ve znamení druhé premiéry inscenace Jakuba Čermáka Nebezpečné známosti. Proslulý francouzský román v dopisech Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (z roku 1782) s neodolatelnou lehkostí a elegancí líčí milostné hrátky dekadentní rokokové šlechty těsně před velkou francouzskou revolucí. Čermák do hlavních rolí své inscenace obsadil herce mladší, než bývá obvyklé, a v souladu s tím více než na sílu slova, jímž Valmont obvykle oslňuje, vsadil na kulturu těla a estetiku krásy. Celý příběh s lehkostí přenesl k modernímu jazyku mimo jiné i vnějškovými rysy. Vedle současných kostýmů a scénografie Pavlíny Chroňákové a Martiny Zwyrtek mu posloužila hudba Matěje Kotoučka využívající i moderní korejský pop, či light design Petra Baštýře a řada aktualizací přímo v ději. Paní de Tourvel v podání Elišky Jansové se tak z hluboce věřící ženy mění v zarputilou ekoložku, rytíř Danceny (Matěj Neubauer) i Cecilie de Volanges (Eva Goldmannová) se vyjadřují dnešními výrazy a sdílejí vkus dnešních mladých. Aktuální jazyk a styl promlouvají i do jednání markýzy de Merteuil, která vládne svému okolí s chytrým telefonem v ruce a s fotoaparátem neustále v pohotovosti tak, aby mohla zachytit každičkou slabost a každé své vítězství. Vztahy se v Čermákově adaptaci hroutí obdobně jako v její předloze, láska je slovo, které ztrácí význam, milostné románky pozbývají smyslu, stávají se z nich pouhé známosti. Svým největším hráčům přinášejí zkázu, ti však svůj pohled na svět předávají dál, dalším generacím. Inscenace se nese ve znamení skvělých hereckých výkonů plných vzájemné chemie a nepřehlédnutelného jiskření, jimž vládnou Karolína Baranová v roli markýzy de Merteuil a Filip Jáša, který zcela suverénně ztvárnil Valmonta.

Nebezpečné známosti (fotografie: Tereza Jiroušková)

Pondělí přineslo na jeviště inscenace všech tří souborů. Jako první se divákům představila Maryša, slavné drama bratří Mrštíků v operní podobě Emila Františka Buriana. Operu, která se na česká jeviště vrátila po více než padesáti letech, hudebně nastudoval Zbyněk Müller, hudební ředitel liberecké opery, a režírovala ředitelka Divadla F. X. Šaldy Linda Hejlová Keprtová. Po Janáčkově Její pastorkyni (2016) a Foersterově Evě (2014), jde o třetí z venkovských oper se silnými ženskými postavami, jejichž životy ovlivňuje a osudově poznamenává soudobá morálka, kterou Linda Hejlová Keprtová pro liberecké divadlo nastudovala. Po hudební stránce posluchačsky nesnadnou Burianovu operu inscenuje s velkým důrazem na sociální rozměr, zvýrazňuje motivy násilí ve vztazích, či nepřekonatelné mocenské působení rodičů.

Festivalovou reprízu v některých momentech ovlivnilo překrývání sólistů mohutným orchestrem, který se vedle orchestřiště rozrostl i do prvních lóží. Nejlépe tak zapůsobily výkony Lívie Obručník Vénosové v titulní roli a Bence Szabóa jako Francka, kteří vedle něj nezanikli a blýskli se rovněž, jako ostatně všichni sólisté, i výbornými hereckými výkony. 

Maryša (fotografie: Daniel Dančevský)

Odpolední pondělní zastávka byla činoherní. Na jevišti Malého divadla představila Činohra Divadla F. X. Šaldy reprízu inscenace Otec. Hra Floriana Zellera si našla cestu na česká jeviště již šestkrát. Jímavá, něžná i krutá komedie o stáří s nemocí, patří k těm, jež divadla nasazují tehdy, mají-li ideálního představitele hlavní role. V Liberci se tedy jako osmdesátiletý André představuje v režii Petra Palouše Václav Helšus. Realistická inscenace bez výraznějšího režijního gesta se v Liberci na rozdíl od mnoha dalších uvedení hraje s pauzou ve velmi volném temporytmu. Atmosféra tak houstne zvolna, stejně jako se drobně mění scéna Jitky Moravcové (postarala se i o kostýmy) představující hlavní obytný prostor jednoho bytu. Čím víc však atmosféra houstne a těžkne a čím víc změn nastává, tím víc také inscenace emocionálně působí. Zpočátku úsměvné a tentokrát velmi čitelné proměny v postavách dokreslují iritující nepřehlednost životních situací a v počátku vitální starý pán se plíživě ztrácí podobně jako jeho paměť. Ve výsledku tak uměřený režijní přístup nijak nevadí, dává šanci vyniknout síle příběhu i hereckých výkonů, v nichž vedle Václava Helšuse zazářily zejména Markéta Tallerová a Kateřina Kornhäuserová.

Otec (fotografie: Leoš Skokan)

Večer se v druhé ze svých premiérových inscenací představil baletní soubor. Jeho Triangl je spojením tří kousků, tří osobitých choreografických přístupů, tří zástupců contemporary dance, tedy současného tance. Každou ze tří jeho složek připravil pro liberecké divadlo jiný choreograf. Úvodní velmi divadelní Proměnu Jarek Cemerek. Vedle samotného tance v ní nemalou měrou zaujme i vystavěním celé řady mikrosituací, které vznikají v první polovině, kde pracuje s řadou tanečníků a obdobou dominového efektu.

Druhou část (NE)Možnost vytvořila renomovaná choreografka Alena Pešková, která vsadila na mnohem závažnější, dramatičtější téma – jakousi apokalypsu, zhroucení světa, jímž jen v letmých záblescích prostupuje naděje společně s odvahou a obětováním se. Působivé taneční choreografie, emotivně nejvýraznější z triptychu, provází živá hudba i slovo, jímž o neutěšeném stavu světa a potřebě oběti promlouvá textem Aleny Peškové Karolína Baranová.

What a Funny Moment, třetí část Trianglu, o jejíž choreografii se postaral Ennio Zappalá, pak nabízí vítaný kontrast, v podobě hravé cesty čtveřice přátel létem. Barevné, vtipné a veselé.

Triangl - (NE)Možnost

Čtvrtý den festivalu se nesl ve znamení osudové lásky. Vedle dopolední činoherní klasiky Romea a Julie Williama Shakespeara se večer představil již zmiňovaný společný projekt, neméně slavná, z Romea a Julie vycházející, West Side Story Leonarda Bernsteina, Stephena Sondheima a Arthura Laurentse. Jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších muzikálů všech dob. V obou slavných dramatických kouscích o osudové lásce na liberecké jeviště vstoupil střet nevinné lásky mladých hrdinů v kontrastu s nepřátelským, nenávistným světem jejich nejbližší rodiny a okolí. 

V činoherním Romeovi a Julii v režii šéfky souboru Kateřiny Duškové hned od první scény výrazně vynikají nefunkční, místy až nelítostné a nenávistné vztahy rodičů obou hlavních hrdinů, jak Kapuletových, do nějž v již nikoli neobvyklém pojetí vstupuje bratranec Tybalt, tak i Montekových, kteří bývají často upozadění. Mladí halasně vystupují proti svým nepřátelům, třeští a předvádějí se, v chování starších se projevuje chlad, nelibost, neschopnost naslouchat, vnímat, prožívat. Nenávistnou atmosféru světa, v němž se rodí příběh osudové lásky, pomáhají budovat i tmavá scénografie Hynka Dřízhala a kostýmy Agnieszky Páté-Oldak, oboje nadčasové, s řadou moderních, často aktuálních detailů. A také výrazná náladotvorná hudba Darka Krále, která zaznívá v reprodukované formě i v živé podobě, již zajišťuje hudební uskupení složené z herců Stavrose Pozidise, Filipa Jáši, Matěje Neubauera, Lucie Škodové a asistentky režie Slávky Maršíkové. V živé podobě tak provází setkání Romea a Julie, jimž svým odlišným zvukem dodává rozdílnou atmosféru, z mého pohledu však jejich intimní slova, vyznání a spojení mírně narušuje. 

Po řadě krácených a upravených inscenací Shakespearovy tragédie se v Liberci Romeo a Julie představují ve verzi tříhodinové v překladu Jiřího Joska. Velký prostor tak získává slovo, v němž (snad) nedošlo ke škrtům. Je radost tento překlad znovu slyšet v tak celistvém podání, místy se však zdá, že ona osudová láska stojí až na pozadí všech dalších konfliktů. Možná by mírné zkrácení jiných pasáží dalo víc vyznít prvotnímu okouzlení, vášnivému zahoření a naplnění i bolestnému loučení a konci, které se Danielu Tomanovi i Evě Goldmannové daří ztvárnit, ale mezi vším ostatním působí jako by měli výrazně méně prostoru, než bývá obvyklé. Závěrečný obraz vznášející výmluvnou žalobu ztracené generace nepřátelskému světu dospělých by také mohl vyniknout víc, kdyby konflikty jemu předcházející dokázaly vyvolat první známky tohoto obvinění. 

Romeo a Julie takto zůstává zdařilou, v podstatě klasickou, byť do modernějšího hávu lehce zabalenou klasikou s přesvědčivými hereckými výkony, která rozhodně neurazí, vznáší řadu otázek a témat, nejvýrazněji v ní však působí nenávist, s níž se láska hlavních hrdinů podporovaná jediným otcem Lorenzem, marně pokusí bojovat. 

Romeo a Julie (fotografie: Petr Neubert)

Muzikálová West Side Story, v níž se v režii Lindy Hejlové Keprtové představily všechny tři liberecké soubory společně s řadou hostů, přináší podobná témata. I zde osudová láska vstupuje do kontrastu s nefungujícím světem. Zde jej však nepředstavují dva rody a jejich vzájemná, po generace děděná nenávist, ale dvě skupiny přistěhovalců v nefunkčním zřízení, které je nedokáže přijmout. Obě tak bojují o až směšně malý kousek světa a s ním o právo na vlastní štěstí. 

V hlavních rolích se ve festivalové repríze představili hostující muzikálový herec Jan Kříž jako Tony, který jeviště ovládl tradičně suverénním výkonem po stránce pěvecké i herecké, a jako Maria Veronika Kaiserová. Tato v Liberci pravidelně hostující operní sólistka předvedla výborný herecký výkon, potěšila i v pěveckých partech, zejména v duetech, kde vedle ní působivě vyzněli a zároveň s ní souzněli Jan Kříž i domácí Karolína Baranová v roli vášnivé Anity v duetu Zabil ti bratra. 

Právě propracováním hereckých výkonů ve vedlejších rolích Anity, China (Tomáš Váhala), Rosalie (Eliška Jansová), Doktora (Petr Jeništa) či Schranka (Tomáš Impseil) a jednotlivých Tryskáčů (Lukáš Adam, Josef Šimek, Jakub Makarovič) herci pod vedením Lindy Hejlové Keprtové dosáhli přehledného a přesvědčivého zobrazení nefungujícího světa a systému, v němž se všichni hrdinové potácející a z nějž si přejí se pohnout dál – jednou. 

Především se však Lindě Hejlové Keprtové podařilo výborně skloubit práci všech tří souborů. Působivě funguje obsazení operních zpěváků vedle činoherců a muzikálových herců (v případě sboru, Marie i Čáry, jíž připadá jeden z největších hitů druhé poloviny Jednou), či zapojení baletního souboru. Tanečníci jsou obsazeni v obou skupinách Tryskáčů a Žraloků, vedou všechny taneční pasáže, které v choreografii Michala Kováče – ostatně jak je u West Side Story zvykem – získávají výrazný prostor, a kde se vedle nich představují i ostatní účinkující ve výborně synchronizovaném výkonu, a neztrácejí se ani v činoherních scénách.

Trochu zamrzí utlumenější zvuk, orchestr pod vedením Paolla Gatta, který se postaral o hudební nastudování, zní výborně, osobně bych však snesla výraznější „muzikálový“ zvuk, zejména pokud jde o pěvecké party. 

I tak liberecké divadlo dokázalo připravit jeden z nejslavnějších muzikálů všech dob v působivé podobě, promlouvající znovu novými, či nově zdůrazněnými tématy. Vyplatila se spolupráce všech souborů i pozvání hostů. Vedle současného nasazení Shakespearovy klasiky jde potom o zajímavý dramaturgický tah, zvlášť když v obou inscenacích vynikají podobné motivy. 

West Side Story (fotografie: Daniel Dančevský) 

Poslední festivalový den přinesl zbývající dvě činoherní inscenace a jednu operu. Úvodní Charleyovu tetu nepříjemně ovlivnilo složení dopoledního publika, kde se vedle skupiny seniorů, kteří sice ocenili inscenaci, nedokázali však vypnout mobilní telefony, objevilo i několik skupin žáků a studentů, kteří se naopak s inscenací příliš nepotkali a svým rušením výrazně ovlivnili i bez toho místy váznoucí temporytmus představení. 

Liberecké Charleyově tetě ubližuje k třem hodinám natažená délka, přerušení dvěma přestávkami, i na začátek každé části doplněné předscény, v nichž se představuje Jan Jedlinský v roli sluhy. Kateřina Dušková slavnou převlekovou komedii pojala veskrze klasicky, titulní roli Lorda Fancourta Babberleyho, který se převléká do Charleyovy bohaté tetičky, s přehledem ztvárňuje Zdeněk Kupka, vedle něj zaujme zejména Markéta Tallerová jako skutečná teta či Daniel Toman, Filip Jáša a Kateřina Kornhäuserová v rolích Jacka, Charlese a Kitty, a dvojice postarších milovníků Václav Helšus a Martin Polách. Věřím, že své publikum si Charleyova teta najde a oslaví divácký úspěch, zkrácením, zrychlením i proškrtáním některých scén by však mohla více zaujmout i další skupiny diváků. 

Charleyova teta (fotografie: Tereza Jiroušková)

V odpoledních hodinách se jako poslední kousek činoherního souboru představila Hrstka, jímavá vztahová komedie Samuela D. Huntera, která na scéně Malého divadla v překladu a režii Šimona Dominika měla českou premiéru na začátku roku. Hereckými výkony zaujali všichni tři obsazení, Martin Stránský, Jana Hejret Vojtková i Matěj Neubauer, kteří dokázali skvěle zprostředkovat touhu každé z postav po lásce a blízkosti, tolik blízké ostatním inscenacím na repertoáru Divadla F. X. Šaldy v této sezóně, byť na pozadí ne právě tradičního prostředí, komunity dálkových řidičů kamionů. Vedle nich se pak blýskla i Veronika Korytářová, představující se pouze z nahrávky, byť ve zcela zásadní roli.

Hrstka (fotografie: Roman Dobeš)

Úplný závěr festivalu pak zajistil operní soubor s inscenací Evžen Oněgin v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a v režii Ivana Krejčího. Klasicky inscenovaná opera Petra Iljiče Čajkovského přinesla řadu zejména obrazově působivých mizzanscén, nejvíce v ní však zaujaly pěvecké výkony, vedle Lívie Obručník Vénosové v roli Taťány zejména Dušan Růžička jako Lenskij.

Evžen Oněgin (fotografie: Daniel Dančevský)

Třetí ročník liberecké Šaldovy šňůry tedy představil celou řadu zdařilých inscenací, jež spojovala vedle data uvedení i řada podobných témat. Zejména činohrou se jako červená nitka táhlo téma hledání lásky a blízkosti v nelítostném světě, které se více či méně dostalo i do příspěvků baletního a operního souboru. 

Činohry poslední sezóny spojila rovněž realistická linie, klasická, ilustrativní provedení prostá výrazných režijních gest. Přesvědčují silnými příběhy a hereckými výkony, jimiž se jednotliví členové souboru mají šanci představit v nejrůznějších hereckých polohách. Napříč žánry v nich zaujali Karolína Baranová, Kateřina Kornhäuserová, Filip Jáša či Tomáš Váhala, a další. Závan inovace, modernějšího divadla jasně hovořícího dnešním jazykem, přinesla až poslední premiéra sezóny, Nebezpečné známosti, jedna z nejlepších inscenací Jakuba Čermáka v poslední době. Velmi zdařile. Víc takových! 

V příští sezóně nesoucí podtitul ZA OBZOR se Divadlo F. X. Šaldy chystá šplhat do výšin, „ze kterých je možné dohlédnout až za obzor. Kamsi do prostoru, kde se můžeme bezstarostně smát, plakat, dotýkat se myšlenek, probouzet lásku, hněv k usmíření. Do prostoru, kde budeme mít své jasné místo, svou vlastní židli, svůj vlastní okamžik. Kde budeme moci být vždy svobodní.“ Nezbývá než mu popřát, aby se mu to dařilo minimálně obdobně jako v sezóně 2024-2025. Silným hereckým divadlem, jen snad alespoň místy i modernějším.