Reflexe

Sezóna 2024-2025 přinesla řadu muzikálových premiér, mezi nimiž zaujaly mimo jiné hned dvě premiéry hitů Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye, Elisabeth v Národním divadle moravskoslezském a Rebeccy v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Došlo tak doslova k rošádě, neboť oba tyto hity se již v minulosti v České republice představily, Rebecca v Ostravě a Elisabeth v Plzni. Jak střídání dopadlo?

Elisabeth v Ostravě 

Nejúspěšnější, původně německý, muzikál Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye, Elisabeth, spatřil světlo světa roku 1992, kdy se 3.9. uskutečnila jeho světová premiéra v Divadle Na Vídeňce. Po přebásnění řady světových muzikálů do němčiny se jednalo o první vlastní muzikál, který Michael Kunze napsal, a první z řady těch, pro něž začal používat nové označení drama-muzikál, tedy dílo, v němž hudba, ač zásadní, slouží příběhu, který je na prvním místě.

Jakkoli se ve svých počátcích Elisabeth potýkala s ne zcela pozitivními kritickými ohlasy, divácké úspěchy začala sklízet okamžitě, a záhy po své rakouské premiéře se rozletěla do světa. Dosud se představila ve dvanácti zemích a zhlédlo ji již několik milionů diváků. Česká premiéra proběhla před pěti lety v Plzni, kde ji v Divadle J. K. Tyla v překladu Michaela Prostějovského uvedl tamní muzikálový soubor v režii Lumíra Olšovského.

Nyní se Kunzeho a Levayova Elisabeth představuje v České republice podruhé. V premiérách 12. a 14. prosince ji na scéně Divadla Jiřího Myrona v Ostravě uvedl muzikálový soubor Národního divadla moravskoslezského. Opět v překladu Michaela Prostějovského, tentokrát v režii stávajícího ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila.

Tomu se v první řadě podařilo najít pro svou inscenaci Elisabeth skvělé obsazení hlavních rolí, což je v ostravské inscenaci největší deviza. Po stránce režijní i výpravné jí totiž leckdy k přesvědčivosti kus chybí, a to ačkoli nakročeno má zpravidla velmi dobře.

Alžbeta Bartošová (Elisabeth - Národní divadlo moravskoslezské) 

Tam, kde se plzeňská inscenace držela chudé výpravy, prakticky prázdné scény zdobené jen několika bílými závěsy, představuje ostravská výraznou a vítanou změnu. Alespoň v úvodu. Jiří Nekvasil ve spolupráci s Danielem Dvořákem, jenž se postaral o scénografii, svou Elisabeth situoval do kruhového prostoru jednoznačně odkazujícího k cirkusu, který souzní jak s motivem posmrtné zpovědi, tak s úvodem Alžbětina života. Mladá Elisabeth jasně prohlašuje, že by se ráda dala k cirkusu a první její střet s tajemnou postavou Smrti nastává po pádu z cirkusového náčiní, na němž se bavorská princezna předvádí, místo aby klidně posedávala na dýchánku s příbuznými. Rovněž její vrah Luigi Lucheni pak svým posmrtným soudcům popisuje svět do jisté míry jako cirkus, i s ohledem na svou oběť. Cirkusové lóže s nadýchanými červenými oponkami snadno evokují i další prostředí, v nichž se děj odehrává, ať už jde o vídeňské kavárny, bordely, či nejvznešenější prostředí císařských paláců.

Neměnnost vytvořené kruhové scény s typickými červenobílými stožáry, však začne v průběhu hry spíše unavovat a ani proměny za využití projekcí příliš nepomáhají. Topí se v kýčovitosti a prvoplánovitosti, ať už jde o projekce svíček, jež mají cirkus pozvednout na kostely a katedrály, či o vodu a vlny na hladině doslovně ilustrující závěrečný duet císařovny Elisabeth s manželem. Kromě toho působí zastarale a nehezky, obzvlášť s ohledem na to, jak výrazně se v posledních letech posunuly jevištní technické možnosti. Přitom by stačilo tak málo, vyměnit projekci za několik skutečných svícnů, roztáhnout oponky, změnit nasvícení a z cirkusových lóží je obratem kostel. Odvézt stožáry, přidat nějaké to zlato a na světě je císařský palác, aniž by přitom mizela neustálá připomínka cirkusu, jak se Luchenimu svět jeví. Zrcadla, která představují druhý nejvýraznější scénický prvek a jsou využitá i v četných choreografiích, jsou dobrým prvním krokem v tomto směru. Upozorňují na Alžbětinu posedlost vlastním zjevem, i na osamělost jednotlivých postav a pozlátko vídeňského dvora. Je škoda, že zůstalo jen u nich. Dále se objevují jen drobnosti doplňující konkrétní situace, které však v kontextu zbytku scény působí zbytečně realisticky a příliš ilustrativně, například kočár, v němž se po scéně projíždí Smrt.

Patrik Vyskočil (Elisabeth - Národní divadlo moravskoslezské) 

Nedostatky se pak projevují i v režijní koncepci Jiřího Nekvasila, který vsadil především na ilustrativnost a jemuž se nepodařilo překonat strnulost staršího muzikálu, k oživení mu příliš nepomohly ani choreografie Ladislava Cmoreje.

Nejvýraznějšími zůstávají právě „taneční“ scény zmíněných zrcadel. V mnoha dalších pasážích, kde je pro taneční choreografie výraznější prostor, však připomínají spíš zmatené hemžení. Ať už jde o potápějící se svět, kavárny či národně socialistický výkřik. Všem těmto scénám k jejich působivosti a přesvědčivosti výrazné choreografie obvykle značně napomáhají, v Ostravě se tak žel neděje.

Inscenaci tak ke skutečnému zaujetí diváka zbývá jen ověřená původní hudba, známý příběh krásné a nešťastné císařovny, velmi zdařilé dobové kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové a herecké a pěvecké výkony.

V případě titulní role bavorské princezny a následně rakouské císařovny Elisabeth sáhl Jiří Nekvasil ke kroku ne právě obvyklému, když titulní postavu rozdělil mezi dvě herečky.(*) První z nich představuje mladičkou Alžbětu od počátku příběhu až k nejznámějšímu sólu Já chci být jen svá, zhruba v polovině první části. Během něj se představitelky mění a nastupuje starší kolegyně, jež ztvárňuje hrdinku až do konce. Být věkový rozdíl mezi oběma představitelkami výraznější, či onen moment, v dramatické stavbě muzikálu zásadnější, rozuměla bych tomuto střídání lépe. Avšak s ohledem na to, že Elisabeth ve svém v boji o nezávislost hned nevítězí (k ultimátu císaři je stále daleko), a vzhledem k tomu, že herečky - na druhé premiéře to byly Natálie Podškubková a Alžbeta Bartošová - jsou téměř vrstevnice, působí zdvojení poněkud samoúčelně. Navíc ubírá prostor představitelce hlavní role, jež mívá obvykle možnost obsáhnout bohatý a komplikovaný životní příběh rakouské císařovny od dětských krůčků naivní radostné dívky až ke smrti, jíž se jako utrápená, depresí stíhaná žena dočkala v šedesáti letech.

Alžbeta Bartošová jako starší Elisabeth podává výborný výkon, jak herecký, tak zejména pěvecký, v němž je v této náročné roli zcela suverénní. Při druhé premiéře jí neméně výtečně sekundoval Patrik Vyskočil jako Smrt, tajemný princ, který Alžbětu od prvního setkání při nehodě sleduje, místy pronásleduje, až do jejich finálního střetnutí u ženevského přístavu. Byli to právě tito dva, kteří svými skvělými výkony opanovali druhou premiéru.

Jako průvodce Alžbětiným životem, Luigi Lucheni, atentátník, který jí v Ženevě roku 1898 probodl, se na druhé premiéře představil Tomáš Savka. Vedle něj výrazněji zaujala také Andrea Gabrišová ztvárňující arcivévodkyni Sofii (v Čechách známá jako Žofie), matku císaře Františka Josefa. Přesto, že její obsazení s ohledem na věk neodpovídá, ztvárnila přísnou arcivévodkyni, pevně svírající otěže monarchie a neústupně vládnoucí jí i svému synovi a celému jeho dvoru, velmi přesvědčivě.

Tomáš Savka & company (Elisabeth - Národní divadlo moravskoslezské)

Rebecca v Plzni 

Mysteriózní muzikál podle románu Mrtvá a živá (Rebecca) Daphne Du Maurier z roku 1938 měl svou premiéru 28. 9. 2006 v Raimund Theater ve Vídni. Od té doby se úspěšně uváděl na řadě míst celého světa, od Evropy (Finsko, Velká Británie) až po Japonsko a Jižní Koreu.

Přeložen byl do jedenácti jazyků a podobně jako Elisabeth jej zhlédly statisíce diváků. Česká premiéra proběhla 9. 3. 2017 v Divadle Jiřího Myrona (Národní divadlo moravskoslezské) v Ostravě, kde se muzikál uváděl až do dubna letošního roku. Plzeňská premiéra, která proběhla v sobotu 10. 5., tak na první inscenaci oblíbeného muzikálu v České republice přímo navázala.

Divadlo J. K. Tyla Rebeccu uvedlo na Nové scéně v překladu Michaela Prostějovského a režii Lumíra Olšovského, přičemž využilo scény Ondřeje Zichy a kostýmů Sylvy Zimuly Hanákové, kteří je stvořili již pro ostravské nastudování. Plzeň tak představuje novou režii, hudební nastudování Dalibora Bárty a choreografie Michaely Dzurovčínové.

Rebecca (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)

Ostravská scénografie doznala v Plzni pouze drobných změn zřejmě v souvislosti s odlišným prostorem. Jeviště Nové scény by však v některých momentech sneslo bohatší výpravu, zejména ve scénách odehrávajících se v honosném sídle Manderley.

Kostýmní výprava Sylvy Zimuly Hanákové funguje v Plzni stejně dobře jako svého času v Ostravě. Realistické kostýmy úspěšně evokují období počátku 20. století ve Francii i Anglii, kde se tajuplný romantický příběh odehrává.

Jeho hlavní, bezejmennou, hrdinku na první repríze ztvárnila Charlotte Režná, která dokázala věrohodně zpodobnit nenápadnou, chudou dívku, jež se jako společnice bohaté excentrické Američanky při jejím pobytu v Monte Carlu seznamuje s tajemným vdovcem, Maximem De Winterem, který ji okouzlí natolik, že se po krátké známosti stává jeho ženou a odjíždí s ním na jeho bohaté sídlo. Charlotte Režné se podařilo skvěle obsáhnout tuto podobu své hrdinky, kterou zastává velkou část představení, než v sobě konečně nachází odhodlání vystoupit ze stínu mrtvé sokyně a zabojovat o vlastní štěstí. I v této poloze pak předvedla obdobně zdařilý herecký výkon, který navíc povýšila i výborným výkonem pěveckým.

Největší sokyní hlavní hrdinky v tomto tajemném příběhu, který vedle románové předlohy proslavil zejména oscarový film Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá, zůstává titulní – a především mrtvá – první Lady De Winter, Rebecca, kterou v pozemském souboji s bezejmennou náhradnicí zastupuje paní Denversová. Rebečina věrná komorná a přítelkyně, která s ní kdysi do Manderley přišla a zůstává zde jako hospodyně i po smrti své milované paní. V Plzni se v této roli, jíž autoři napsali největší hit tohoto muzikálu „Rebecca“ včetně několika dalších skladeb se stejným hudebním motivem, představuje (a představila i v první repríze) Markéta Pešková, pro niž jde po pražské Čarodějce o druhou výraznou a pěvecky náročnou roli. A podobně jako před lety v Čarodějce i zde přesvědčila suverénním pěveckým i hereckým výkonem. Její paní Denversová – přestože tělesnou postavou nenápadná – je od svého vstupu na scénu nepřehlédnutelná, démonická velitelka, která budí obavy a strach v sídle svého pána, kde jí všechno a všichni podléhají.

Trojici hlavních hrdinů doplňuje Maxim De Winter, pán na Manderley, mladý vdovec, který na své sídlo poměrně krátce po smrti své první, všemi oblíbené a milované ženy Rebeccy přivádí svou novou choť.  S výrazem „doplňuje“ se dá smířit pouze u postavy Maxima De Wintera, rozhodně však ne u výkonu Jana Kříže, který první repríze bez ohledu na vynikající herecké i pěvecké představení obou dam bez pochyby dominoval, a to jak bravurním pěveckým, tak i naprosto přesvědčivým a do detailů dotaženým hereckým výkonem. Postava Maxima De Wintera je velmi vděčná, pokud jde o jeho uchopení a výklad. Je možné podat jej jako sympatického muže, který se do svého současného postavení dostal především zásluhou své první choti, stejně jako v temnějších povahových odstínech. A právě v podání Jana Kříže se Maxim představuje v mnohem méně pozitivním a příjemném úhlu pohledu, jako muž značně panovačný, často krajně nepříjemný, vztahovačný a natolik výbušný, až je hlavní hrdince v jejím okouzlení a lásce poměrně obtížné rozumět. O to snazší je však pochopit detektivní zápletku, která se začíná rozkrývat, a uvěřit i všem alternativám toho, co se vlastně stalo.

Charlotte Režná a Jan Kříž (Rebecca - Divadlo J. K. Tyla Plzeň)

Trojici hlavních hrdinů na první repríze zdatně sekundovali Jaroslav Panuška jako dokonale úlisný a zákeřný Jack Favell, Dita Hořínková v roli excentrické paní van Hopperové, Adam Rezner a Lucie Zvoníková představující Maximovy věrné – přítele Franka Crawleyho a sestru Beatrice – a Pavel Klimenda jako bláznivý Ben, kteří do jednoho dokázali využít nevelkého prostoru k pěvecky i herecky velmi zdařilým výkonům.

Podobně přesvědčivě se představila i company, jejímž hereckým i pěveckým výkonům prospělo i výborné nazvučení, ve kterém bylo všem skvěle rozumět.  Výhrady nicméně směřují k choreografiím. Jak bylo zmíněno výše, choreografie pro plzeňskou inscenaci vznikly nové a postarala se o ně Michaela Dzurovčínová. Bez ohledu na sladěný výkon company však nijak nepřesvědčily. Nepředstavují nic nového, navíc se mnohdy obrací proti smyslu konkrétní situace a dění, jako když hosté hotelu urputně drbou o chování známého vdovce, který pozval na vyjížďku neznámou dívenku, aniž by se jednotliví její členové na sebe podívali – jako by snad drbali ne mezi sebou, ale s publikem. Podobně nedotaženě potom jak choreograficky, tak zejména režijně působí akce company při zachraňování potopené lodě či při požáru Menderley, kdy zůstávají částečně skryté za polopropustnou stěnou s projekcemi.

Markéta Pešková (Rebecca - Divadlo J. K. Tyla Plzeň)

Plzeňská Rebecca tak podobně jako ostravská Elisabeth nejvíce těží z vynikajícího obsazení hlavních rolí a ze skvělého libreta Michaela Kunzeho a melodické hudby s řadou hitů Sylvestera Levaye. Rebecca navíc i z méně známého, tajemného a romantického příběhu, s velmi dramatickými, divadelně vděčnými a jevištně ohromujícími zvraty.

Obě inscenace mají své mouchy, oběma divadlům se však podařilo inscenovat slavné drama-muzikály ve vysoce kvalitním a přesvědčivém provedení a oba rozhodně stojí za návštěvu.  

(*) Jakkoli se nejedná o poprvé využitou variantu, když s tímto krokem přišli už tvůrci při uvádění koncertní verze Elisabeth na zámku Schönbrünn v letech 2022-2023, kde však s ohledem na obsazení tato volba dávala větší smysl.