Krysař

Vizuálně působivá inscenace, líbil se mi také způsob, jakým režisérka D.Špinar pracovala s prostorem, a princip proměny publika v obyvatele města Hammeln. Bohužel přemíra scénických efektů mi přišla zbytečná a více jsem se na inscenaci dokázal napojit až těsně před koncem, kdy se pozornost upřela na postavu Agnes (N.Melková), která jediná nepůsobila panoptikálním dojmem.

Samotná adaptace D. Špinar neklade důraz na dramatičnost situací, promluvy nejsou vždy dialogické, což je pro ztvárnění na jevišti těžší (ale možná) cesta. Kombinace výtvarných a zvukových prostředků je efektní, zásadním problémem režijní koncepce je ovšem přílišný důraz na formu. Režie dbá, jak bude co řečeno, resp. naaranžováno, ale obsah zůstává upozaděn, až zanedbáván. Pod inscenací není podepsán žádný dramaturg, což je velmi znát. Herci vesměs nemají možnost pro vytvoření celistvých postav, spíše mezi efekty odříkávají text a jen tu a tam mají prostor pro vlastní vklad. S mým odmítnutím ovšem nemusíte souhlasit...

Postmoderní inscenaci Daniely Špinar dominuje vizuální stránka a symbiotické propojení pohybové složky, zvukových a světelných efektů, účelně podtrhující atmosféru s neodbytně apokalyptickým nádechem. Tady se hraje o duše, o srdce, ale zejména o akceptaci jinakosti a o společnosti stále nezvratněji balancující nad propastí. Dobře funguje drobná interakce s diváky, kteří se stávají spoluobčany Hamelnu a v zajímavě řešeném finále i poutníky za sedmihradskou "nadějí", což lze ve druhém plánu chápat i jako rozverný režijní vtípek k docílení standing ovation. Plně koncentrované herecké výkony opětovně stvrzují všestrannost a kvality souboru DPB.

55% - Daniela Špinar vytvořila velmi výraznou inscenaci Krysaře - až trochu moc. Všechny ty opulentní efekty, ať už zvukové, světelné či výrazně stylizované herectví - jakkoli působivé - se totiž záhy omrzí a inscenace o mnoho víc nenabízí, dlouho negraduje, za monologického převyprávění řady pasáží nebuduje situace, nemodeluje charaktery, a se slabou výjimkou Agnes ani vztahy. Teprve s písní o Sedmihradské zemi, v dojímavém podání Nadi Melkové znovu alespoň krátce nabere dech. Závěr je efektní, nicméně po všem předchozím chtě nechtě znovu působí dojmem vyprázdněného efektu.