Perníkář

Prostřednictvím autorské výpovědi vzpomíná hlavní postava na období drog, pády na dno, pobyty ve vězení, vlastní selhání i hledání cesty ven. Perníkář stojí na vypravěčské formě a civilním projevu, které se pro mě ale postupně slévaly v monotónní celek. Přestože téma nabízí silný emocionální potenciál, inscenace si po celou dobu nedokázala udržet mou pozornost a osobně mě příliš nezasáhla. To ale nic nemění na tom, že pokud dokáže byť jen jediného člověka odradit od podobného životního stylu, má sedmdesátiminutové setkání s P. Panzenbergerem obrovský smysl.

Toto syrové monodrama ze šikmější plochy života skutečně stojí především a zejména na vynikající, obdivuhodně energické herecké akci Petra Panzenbergera. Mrazivou intimní zpověď Romana Pechy předává civilně a s potřebnou dávkou nadhledu, čímž divákovi umožňuje vyposlechnout si a vnímat ho po celou dobu s intenzivní mírou zaujetí a v jistém ohledu i spoluúčastí, namísto bezmyšlenkovitého apriorního odsudku. Příběh narkomana a vařiče drog je odvyprávěný bez příkras a prakticky bez rekvizit, obrušování hran drsného textu svérázným humorem, "razovitym" jako samotný kraj dění, funguje, hořký podtón přitom nezaniká, naopak, rezonuje o to citelněji.

75% - Inscenace prostá ve scénickém tvaru stojí a padá s výkonem Petra Panzenbergera. Příběh hlavní postavy podává věcně, s lehkým odstupem let, po nichž jej vypráví, koření jej často humorem, řadou vtipných momentů, a to i přesto, o jak drsný text jde. Mnohdy tak smích zamrzá na rtech a provází jej úzkost, zejména pak při četném výčtu těch, kteří šli alespoň kus cesty s hlavním hrdinou, a jejichž pohřbů se následně účastnil.

Nejsem velký fanoušek monodramat, ale tohle mě bavilo. P.Panzenberger dokázal po celou dobu udržet moji pozornost, když zvládl příběh narkomana Romana odvyprávět věcně a bez sentimentu. Navíc jsou tyhle historky ze slezského podsvětí okořeněny značnou dávkou humoru, který ovšem místy zmrzne na rtech, když se dostaneme k následkům užívání drog.