Tomáš BoPha Lukeš

Byť jde o méně povedenou variaci na "Koupila jsem husu, tak nevím" ve Viole, a večer opravdu nemá jednotící linku, jak zde jiní zmiňují, pořád mám za to, že tenhle pořad umí přitáhnout k tématu češtiny a toho, co pro nás znamená jak ona samotná, tak to ji v běžné praxi používat: a to není málo. A ještě jedna důležitá věc: myslím, že formát večera umožňuje jeho složení a dynamiku postupně upravovat a "ladit", něco vypustit, něco doplnit nebo zkrátit - to je příslib do budoucna, a zároveň lákadlo zajít se na to po čase kouknout znovu.

Tady si budu muset přečíst knížku - mám podezření, jestli tohle není jeden z těch případů, kdy to celé dává velmi smysl a je působivé na papíře, ale hůř se to přenáší na jeviště. Oba herci jsou dost výrazné osobnosti se silným projevem na to, aby svým postavám vdechli důvěryhodně a intenzivně život - což se taky podařilo (krapet víc u pana Krobota, který ukázal i (aspoň pro mě) částečně novou hereckou polohu), přesto mi ale celý ten příběh vyzněl jako překonstruovaná, divoká fantazie, která nemá co vlastně divákovi sdělit. A teď je otázka, zda je to předlohou nebo divadelním zpracováním - ani po dvou zhlédnutích si nejsem jistý.

Solidně syrové prostředí podporuje děj hry; a šel jsem na to s tím, že jde o nějaké mladé divadelnické nadšence, během hry mi ale byli dva hoši čím dál víc podezřele povědomí:-P No a můj dojem... intenzivně zahrané (pan Majer dokonce s berlí - klobouk dolů), téma v této době aktuální, což taky pomáhá, dobrá dynamika scény (kterou si navíc soubor zajišťuje sám - klobouk dolů podruhé). Vidíte, a přesto... Přesto mě to chytlo jen zčásti. Kdoví, proč přesně - některé scény možná až moc herecky exaltované, do toho taková ta východní "ukecanost" a autorské zaujetí sám sebou. Je to škoda, tady bylo zaděláno na majstrštyk: i tak ale stojí za vidění.

Tenhle kus je myslím důležitý v několika obecných směrech: dokazuje, že Jirka H. má na to vést DD v dalších letech, potvrzuje, že tenhle soubor se bez problémů prolne s herci odjinud, když má dobrý důvod - no a co nejvíc: už poněkolikáté za poslední dobu je vidět, že se Dejvické nebojí dál hledat, jít novými cestami. Pro hnízdo, které zplodilo Karamazovy, Černou díru, Kakadu, Briana nebo Spřízněni volbou, je tohle podle mě hrozně důležité. No a hra samotná? Naplno a frontálně aktuální, se sdělením divákovi, zároveň lidská a ve finále krásně hřejivá. A moc šikovně zahraná... tradičně. (Ale jak tohle přenesou na malé jeviště v Zelené...)

Tenhle soubor jsou pro mě "božani" - zní to možná zbytečně emotivně, ale on je z těch jejich kusů cítit drajv, chuť se do tématu položit, užít si to a zároveň způsobit, že si to užije i obecenstvo. V tu chvíli už neřešíte nějaké jemné umělecké nuance - je to prostě jízda, a to se počítá. No a jako bonus cit pro výběr hostujících umělců/performerů. Tak trochu Tarantino pražské divadelní scény. Tentokrát mi to po béčkových akčňácích a šmejdovských prodejcích čehokoli ukázali na devadesátkové hudební pop-scéně po česku. Klobou dolů, a kdo jste zažili 90. léta v ČR, přihoďte si ještě 10%.

Tohle byl myslím jeden z kusů, které se vyplatilo vidět víckrát: v tomhle případě proto, že formální výstřelky napoprvé mohly snadno zakrýt divákovi oči pro skutečný obsah (můj případ, jak jinak). Až při derniéře jsem docenil, co a jak chtěl autor o nás a našem žití říct: ne, že bych s ním ve všem souhlasil (to zdaleka), ale líbí se mi, že svůj názor měl ostrý, tak ho i dával najevo, a uměl si pro to najít vhodné prostředky. V Dlouhé tomu svou interpretací nekladli žádné překážky, dokázali se s tím dobře sžít (a zdá se mi, že u téhle hry to nemuselo být jednoduché); jen mi paradoxně přišlo, že skrz expresi hry neměli herci tolik co hrát.

Řekl bych, že Divadel na divadle jsem viděl lepších celou řadu: děj a jeho motivy nevyužili dané téma podle mě ani ze dvou třetin. To ale nakonec není samo o sobě tolik na škodu, vzhledem k poměrně minimalistickému formátu a obsazení. Za sebe naopak nebudu nějak speciálně kritizovat poměr výkonů obou herců - pan Hein si je situace vědomý, sám ji jako takovou komentuje a při děkovačce velkoryse přenechal svou růži panu Němcovi, čímž vším to u mě v tomhle vyhrál a má mé uznání. I pro tenhle kontrast je zajímavé hru vidět, stejně jako pro to téma(které nakonec obecně bývá atraktivní) - ale líp s ním aktuálně naložili třeba v Dlouhé (Bez roucha).

Ale jo, myslím, že je to šikovně sepsané i podané, osvětový účel to splní a pobavit dokáže. Pan herec je dost sympaťák, je muzikální a zahrát umí: trochu bych rozporoval, jestli opravdu tak skvěle umí rozehrát jakýkoli předmět jako loutku (jak jsem se dočetl), někdy to na mě působilo jako trochu na sílu - ale hlavní je, že vše plnilo účel hry a sloužilo jejímu sdělení tak, že to nepůsobilo jako celek ani směšně, ani profesorsky, ani triviálně. Což je u tématu alkoholismu tváří v tvář českému publiku dost velý úspěch:-)

Spontánní, přímo na solar, věrohodné v detailech a konzistentní v celku, zábavné svou regionálně svéráznou formou - ovšem jen do chvíle, než si uvědomíte, jak univerzální to svědectví je. No a samozřejmě úctyhodný výkon protagonisty - jenže ono je vidět vedle technické šikovnosti, že tím tématem a rolí v danou chvíli na jevišti taky opravdu žije: bez toho by to takhle vyjít, myslím, nemohlo. V poslední třetině už trochu moc ukecané - jenže už tak to krátili, a myslím, že další řezání už by mohlo uškodit jak té hře, tak Zprávě, kterou má podat: a to by byla velká škoda, protože Tohle podle mě může udělat víc osvětové práce než tucet letáků.

Tak my v Evropě prý Rusy nikdy nepochopíme... No, Borisi Abramoviči, sice to hned na startu tohohle kusu tvrdíte, ale řekl bych, že i když v globálu míříte správně, zrovna tady se Vám a Vašim spoluobčanům přelomu 20. a 21. století dostali pod kůži celkem solidně. Samozřejmě, kolážovitě, zkratkovitě, s trochu nadsázky a umělecké extravagance - jenže ono to v Rusku po rozpadu CCCP kolážovité bylo, na vrchol i k pádu bylo zkratek spousta, extravagantních charakterů jste tam měli taky až až... a ze vší té ?nadsázky? mrazilo tehdy tam, jako mrazí i v NdB dnes. Skvělé poselství pro dnešek, navíc dobře zahrané. Doporučuju speciálně program ke hře!

NdB mi poslední dobou opakovaně potvrzuje, že je scénou vědomě aktuální a angažovanou (neplést s ?dogmatickou?) - tedy, že se chce vyjadřovat k našemu Tady a Teď v různých jeho aspecktech, a podněcovat diváky, aby se potom vyjadřovali ve společných debatách také - a zároveň má schopnosti a zdroje to dělat umělecky kvalitně. Tentokrát tedy na téma aktuálního technologického pokroku a jeho zběsilého tempa - tj. něčeho, co podle mě opravdu nedá spoustě z nás spát. Zaměřeno na konkrétní situace a dilemata, zoufale, naštvaně i vesele, hudebně i totálně prozaicky - a, světe div se, i přes dané téma velmi lidsky. Tleskám.

Typ "pocitové" hry, kde máte výhodu, pokud Váš život vykazuje určité konkrétní rysy. Tentokrát jsou to 1) dospívání v devadesátých, 2) aspoň část života odžitá v Brně. Ale i bez nich dostanete citlivou (ale maskuje to!) sondu do pár víc/míň bolavých lidských niter, která umí kopnout do slabin, ale celkově si držet nadhled. Provedeno v nápadité scéně s několika celkem cool artefakty (na jevišti i v textu), doprovozeno pár písničkami za mě krásně atmosférickými a generačními (není to na škodu, vážně). Mínusy: občas moc ukecané a repetitivní (všeho s mírou!), občas herecky trochu prkenné (ale fakt jen sem tam). Sumář: něžně a náladově o - nás.

Můj první kontakt s touhle hrou naživo. Na tohle provedení se vyplatí jít už kvůli Jagovi - viděl jsem obě alternace, každá jiná, obě hodně fajn. Othello celkově přesvědčivý, ale poměrně výrazově plochý - mírně depresivní útlum a nasrknutost v průběhu hry mění svůj poměr ve výsledném výrazu, ale celý čas jsou hlavními (a jedinými) ingrediencemi. No a Desdemona... beze studu prohlašuju, že záskok na "mém" druhém představení překonal původní (a hlavní) obsazení - až pak to mělo nějakou osobnost a temperament. Nevinnost a rovná páteř přece nemusejí znamenat bezbarvost. Scéna a kostýmy fakt nevím, co měly evokovat - ale duch i Honza Hájek skvělí!

Jako, takhle: byli jsme na tom v různé sestavě už třikrát, a pořád mám pocit, že mi to má co dát - a nejen skrz prostou povahu tohohle typu divadla, kde to najednou prostě neobsáhnete (mimochodem - dokonalý business model!), ale i tím, jak šikovně to tihle nadšenci zpracovali. Za mě to nej, co jsem zatím od Pomezí... viděl? Nene, tady je mnohem líp říci "prožil", a není to prázdné slovo. Klobouk dolů, za prostředí, hudbu, promyšlený děj i všechny herecké výkony (správně civilní, přitom zaujaté - srdcové; a to už jsem tady viděl několik alternací). Jen jsem si tedy už kolikrát říkal, že tady bych fakt nechtěl být hercem a učit se scénář:-)

Tak trochu se usmívám pod fousy (u takového tématu... sic!). Trochu svojská, ale přece krásná předloha, kde přesně sedí slovo "niterná", přesně umístěná do intimního prostředí Violy, a citlivě dozdobená scénou a hudbou. Téma je těžká kláda, ale tady to tímhle vším zvládli. Jenže, marná sláva - David Matásek prostě není herec citlivých nuancí a jemných emočních odstínů, a na jeho přednesu zrovna téhle látky je to znát. Hrát umí, jenže je to spíš chlapák než poetická duše. Myslím, že je to podobný typus jako autor (že by si ho sám vybral?), ale na tenhle text to nestačí - zatím; třeba si to tak za rok sedne. P.S.: Kdo nemusí kytičky - nechodit!

Jsem z toho dost na rozpacích - a kupodivu ne skrz formu (ta byla sympaticky apokryfní a uvolněná - a posun kulis s tím, jak plyne čas, přece často dává smysl), ale skrz obsah. Je mi líto - vyznělo to jako rýpání se za každou cenu v modelu rodiny a postavení ženy, bez ohledu na to, jak absurdně, strojeně a přitom jalově to celé vyznělo. A vyznělo to tak ne kvůli jevům, které měla hra analyzovat, ale kvůli hře samotné. Podotýkám, že je sice pravda, že se zamyšleními na příslušná témata uvedenými v programu dost nesouhlasím (ale to je na jinou debatu), ale i ta by se dala zpracovat do hry o dost líp. Škoda: scéna, herci, hudba fajn, ale...ale.

Poprvé září 2021, podruhé květen 2025 - a jak dokonale se za tu dobu změnil kontext, jak nehorázně aktuální ta hra najednou je. Ale i kdyby ne: krásně udělanou, tak trochu kraftwerk-style scénu a na to šikovně napasovaný atmosférický zvuk (soubor prakticky celý sound design vyrábí naživo, a že ho tam mají hodně) podepírá kvalitní základ, totiž herecká práce. Celý soubor se do toho položil naplno, srdcem i rozumově, navíc ta tlupa osobností táhne za jeden provaz. To všechno způsobilo, že z muzeálního kusu udělali aktuální, který vám buší na city i na svědomí - emocemi, argumenty i skvěle odvedeným řemeslem (hereckým stejně jako ruchařským:-)

Tady to nebude moc strukturovaně, pardon. Tahle hra mě totiž nějak... já nevím, prostě dotknula se mě, v tom dobrém slova smyslu. Jako pokec s kámoškou po flámu nad rozednívajícím se městem, nebo listování starým foto albem. Nebo úsměv mezi dvěma neznámými v davu na ulici. Je to skvěle zahrané (má tohle cenu u DD říkat?), a ta živá hudba k tomu je poklad, textově i hudebně (Marek Doubrava je hudební snajpr, to je známá věc - a DD furt tlačím, ať ty songy vydají jako CDčko). A že je to celé trochu (víc) střelené? Prosím vás, rozhlédli jste se někdy po rodinách svých známých... no a dobře, ano, i po té své? D.O. má po Šeptej u mě další zářez.

Můj hlavní dojem je tady nevyužitý potenciál. Dost zajímavé téma, které navíc může oslovit celou jednu generaci těch, co vyrůstali v devadesátkách: k tomu protagonistky, které ho mají pod kůží, a ještě umí být spontánní a mají drajv. No a nápadité entrée, které vás hezky plynule vtáhne do děje. A stejně... stejně je to na pytel, protože následuje poměrně krátký slepenec, kde si každá strana odříká svoje traumata a pak za dvě minuty dojdou smíření. Působilo to na mě jako výsledek půlhodinového brainstormingu "Co nás na tohle téma napadne", následně přenesený jedna ku jedné z flipchartu na jeviště. Achjo, škoda, škoda, škoda.

Soudobý, žahavý divadlení punk, který pro mě znamenal velké pozitivní překvapení. Už jen sáhnout na tohle téma chce trochu koule, a tady se s tím - samozřejmě spolu s panem autorem - rozhodně nemazali. Tohle je první ze dvou klíčových plusů - tím druhým potom to, že nehlásají svatou pravdu a nabízejí různé pohledy. Paradoxně teprve tím odkrývají realitu - a to je moc dobře: ano, právě tudy i dle mého vede cesta pro nás všechny. Už trochu pod čarou dávám kvalitní herecké podání a šikovně dynamický formát - a tím jim trochu křivdím, protože to samozřejmě taky dělá hodně: bez těch dvou hlavních kamenů by to ale byly slepé střely, marná sláva.

Civilně zahrané, milá souhra všech na jevišti - a cítím z toho, že tvůrci před i za oponou do toho dávají své srdce: to je u takového tématu důležité, snadno by divák odhalil, kdyby to tak nebylo. Tuhle sondu do útrob lidské mysli i vztahů můžete na první dobrou považovat za trochu naivní, trochu moc zjednodušenou nebo zdlouhavou - ale mně druhé zhlédnutí ukázalo, že to tak není. Mapovat nitro ve stresové situaci není nic jednoduchého, a tady se o to pokusili upřímně, energicky, s otevřenou myslí a snahou to celé srozumitelně podat nám, za neviditelnou zdí mezi krajem bíny a první řadou. Jo - já fakt netušil, že má David M. bráchu-sympaťáka!

Pan Frič si u mě po Už není třeba dělat vůbec nic v Dlouhé spravil reputaci - i když i tady to působilo studeně, jde to tu divákovi o dost víc naproti, má to snahu s ním skutečně komunikovat. Navíc rozhovor s panem režisérem v programu hry je velmi sympatický, líbí se mi, jak o hře i jejím zkoušení přemýšlí, a umí to taky sdělit divákovi/čtenáři (sic!). Z hlediska souboru DD tradičně dobře zahrané (sem tam přeřek, ale sotva s tím začali, takže OK); je to podobně výrazné vybočení jako Absolutno, ale to je dobře - čerstvé proudy jsou i pro tyhle úderníky plusem (nakonec, na to hraje i Jirka Havelka a rok v Háji). No a téma kousavě současné - ++