Recenze

Boarding Home. Na dně plném bláznů
psáno z představení: 21.2.2014, Veronika Boušová
foto: KIVA
foto: foto: foto: foto: foto:
„Nevěřím v Boha. Nevěřím v člověka. Nevěřím v ideologie.“ Slova Guillerma Rosalese, kubánského autora kultovní novely Boarding Home, uvádějí tématicky výborně zpracovaný program ke stejnojmenné inscenaci Divadla Na zábradlí. K inscenaci, která v podstatě také v nic nevěří – a to se jeví jako zásadní problém.

nullScénář k ní napsal její režisér Jan Antonín Pitínský a obohatil ho o motivy z děl Rosalesových souputníků, Carlose Viktorii (Stíny na pláži) a Reinalda Arenase (Než se setmí). Pitínského záměrem bylo, vzdát poctu kubánským spisovatelům, jimž Fidel Castro a srážka s americkým kapitalismem zničili život. Jak ale sám přiznává, dějově se neměl o co opřít. A tak v duchu novely vznikla směs barvitých scének o zneužívání moci, plná zoufalství, naivity a erupcí krutosti. Až ve druhé polovině nastupuje příběh lásky dvou schizofreniků a s ním i dějový rámec. nullNejen díky obsazení, v němž se vedle hostujícího Pavla Lišky znovu objevují Miloslav Mejzlík, Zdena Hadrbolcová, Petr Čtvrtníček nebo Jiří Ornest, připomíná Boarding Home jakýsi můstek mezi uměleckým vyjadřováním předchozího a současného vedení DNz.

Scéna azylového domu má tvar i pozadí akvária kdesi na dně miamského zálivu. Za pomyslným sklem vidíme hejna bezstarostných zlatých amerických rybiček. V akváriu parazitují „velké ryby“ (majitel a kápo) na komunitě bezdomovců, kubánských emigrantů, stižených nejrůznějšími psychickými a sexuálními poruchami (sadomasochismus, homosexualita). Jistě jsou mezi nimi i chovanci z Castrových blázinců, záměrně poslaní na utečeneckých lodích do USA null(Natália Drabiščáková, Magdaléna Sidonová, Dáša Součková, Ivan Voříšek a další tomu svým hereckým výrazem napovídají). Krmivem pro kubánské rybičky jsou uklidňující prášky.

Nade vším mumrajem se povzneseně usmívá posmrtná maska Johna Keatse, Williamova básnického Boha. Když před ní schizofrenik se sadistickými sklony, kdysi nadějný spisovatel William (Pavel Liška) stane obnažený a recituje Keatsovy verše, nahlédneme na chvíli tragickou hloubku zmařeného talentu. Vážnost jeho onemocnění ovšem trvale zlehčuje přelud dvojníka (Ivan Lupták), který s nadsázkou předvádí Williamovy umocněné vnitřní pocity.

Vzájemné konflikty obyvatel Boarding Homeu, sledování televize a vzpoura hladových připomínají situace z Přeletu nad kukaččím hnízdem. nullHlavní hrdina si při odchodu do ulic dokonce pomaluje tváře válečnými pruhy jako Indián. Jenomže na rozdíl od slavného titulu se rysy postav rozmlžují v pantomimických číslech a pohybových etudách. Ty snad mají patřit k theatroterapii, vedené agilní tetou Clotildou na základě Gorkého hry Na dně, reálně vzato ale inscenaci rozbíjejí.

Markantně se to projeví po seznámení Williama s Francis (na premiéře ji ztvárnila skvělá Anežka Kubátová, alternuje Tereza Vilišová). Toporné tělo a intenzivní nervový třes, provokující roztouženého partnera k násilným a škrtičským hmatům, se obratem promění v ladné pohyby a hravé laškování dvou mimů. Jakmile se diváka dotkne hrůznost toho vztahu, shodí ji klaunství. A tak je to v inscenaci s každým tématem, Castrovu politiku nevyjímaje. Naopak nejpřirozeněji do děje zapadnou hrátky s krabicí, symbolizující budoucí byt obou milenců. Složenou ji William předává do úschovy na další den, při stěhování se do ní spolu s Francis dokonale poskládají a zavřou za sebou víko.

Jistý půvab má vytvoření živé vlny, doprovázené sborovým šuměním. V moři, respektive v hlubinách pod jevištěm, také končí kubánské pasy. nullMoře a karneval (ten připomínají některé kostýmy, dětské bubínky, podomácku vyrobené masky) k typickým motivům života miamských Kubánců patří, ani ony ale nezapadají do celkového kontextu přirozeně. Témata se střídají stejně rychle jako použité herecké techniky.

Pestré směsi vybraných písní (od O. Janoty, T. Waitse, Kvetů, Žen, Hasta el gato) vévodí dva živé, osvěřující vstupy Vlasty Třešňáka v roli Negra, člověka, jemuž se emigrace povedla. Objeví se a zmizí jako marný příslib Williamovy naděje na lepší budoucnost.

Inscenace Boarding Home, maximálně hořký míří v rozvleklém tempu odnikud nikam, což má - vzhledem k předloze - svou logiku a divákovi nezbývá než se s ní smířit. Tentokrát ale klipovost na jevišti nefunguje, ač všichni hrají jako o život. Určitě by se vyplatilo zkrátit hru o scény, nabourávající kontinuitu, a možná by stálo zato potlačit některá témata. Méně bývá více.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.