Recenze

Boleslavští sází na realistickou stylizaci
psáno z představení: 15.10.2010, Lukáš Dubský
foto: archiv MDMB
Hra Maria Gelardiho Zlomatka patří k soudobým dramatickým textům, které si čeští režiséři a dramaturgové oblíbili. V současnosti ji mají na repertoáru hned tři divadla. V Mladé Boleslavi vsadil režisér Petr Mikeska na realistické pojetí. Gelardiho hra je založena především na dialogu matky se synem. Univerzitní student Diego přijel domů do Neapole na prázdniny a rozhodl se své matce svěřit se svou homosexualitou. Pevně věřil, že dokáže jeho jinakost přijmout. V tom se ovšem spletl a jeho matka Anna ho zavřela v malém neapolském bytě, kde se ho snaží „vyléčit“, zatímco on jí trpělivě vysvětluje, že jeho sexuální orientaci bude muset chtě nechtě přijmout. Jejich soužití jen tu a tam naruší návštěva mladé prostitutky Olgy či Diegova přítele Alberta.

Samotná Gelardiho hra je především konverzačním divadlem a stojí na dobře napsaných dialozích. Při hodnocení tohoto současného italského dramatu se nelze ubránit dojmu, že patří k textům, které trochu kloužou na moderní vlně ztvárňování coming outů v současné kultuře i médiích. To ovšem nic nemění na tom, že je to téma stále aktuální, které jistě má potenciál diváky oslovit.

K samotné hře bych měl jednu výraznější výtku, která souvisí se základní premisou hry. Ta počítá s tím, že Diego se z bytu nemůže dostat, což je ovšem výsostně nepravděpodobné, protože jediné co mu stojí v cestě jsou chatrné dveře a jeho matka. Nelogičnost obzvlášť vynikne při realistickém zpracování, které zvolil režisér Petr Mikeska. Po celou dobu představení jsem byl na vážkách, zda je skutečně realistické stylizace tím pravým ořechovým. Zvláště ve druhé polovině inscenace se ale ukazuje, že to byla dobrá volba, která výrazně posílila vyznění závěrečné pointy. Herci hrají úsporně, civilně, scéna skutečně připomíná dobře vybavený maloměstský byt. Bez příkras se pak režisér Mikeska rozhodl inscenovat i choulostivé scény, které se objeví ve druhé polovině hry.

První polovina představení by si zasloužila pevnější dramaturgické vedení, dialogy by šlo trochu proškrtat, protože některé motivy se několikrát opakují. Druhá polovina už má mnohem lepší tempo, které vrcholí mrazivým finále. Příval emocí zvládli herci mladoboleslavského divadla se ctí. Ivo Theimer dokáže být jako Diego hrdým a pocitem méněcennosti netrpícím mužem, aby se za chvíli změnil v nejistého maminčina chlapečka. Obsazení Karoliny Frydecké do role Diegovy matky je poněkud zvláštní tah, vzhledem k nepříliš velkému věkovému rozdílu mezi ní a Theimerem. Jejich vztah tak občas nabývá rozměrů, které přesahují běžný vztah matky se synem. Starší herečka by se pravděpodobně v roli despotické Anny vyjímala lépe, ačkoliv Frydeckou lze za její výkon pochválit. Pokud tedy může Zlomatka něčím zaujmout je to aktuální téma a zajímavé civilní pojetí. Inscenátoři vědí, co chtějí svým dílem sdělit a i přes některé dílčí problémy se jim to celkem slušně daří.

Hodnocení: 70 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.