Recenze

Na své Nové scéně pražské Národní divadlo často experimentuje s různými scénickými tvary, formálně i obsahově vybočující z běžné dramaturgie je i inscenace hry Paula Rudnicka Jsme v pohodě. Tematicky provokativní dílo, ale může vzbudit kontroverzi jen u dost konzervativních diváků. Pro ostatní bude představovat spíš vtipně napsaný a dobře zahraný výlet do světa sexuálních menšin.

Rudnickova hra se skládá ze čtyř části, z nichž tři mají víceméně monologickou strukturu. Režisér pražské inscenace Braňo Holiček se rozhodl, že hercům nic neulehčí a postaví je před oponu, kde budou muset svůj part sehrát ve formě stand-up comedy. Tento komediální žánr patří mezi ty nejsložitější, jelikož protagonista se nemá za co schovat, dává se divákovi všanc. Herci Národního divadla neobvyklý formát využili ve svůj prospěch, a tak paradoxně tyhle sólové výstupy fungují lépe než závěrečný činoherní obraz.

V prvním výstupu diváci sledují zpověď ženy, která se snaží ostatní přesvědčit, že je vzornou matkou, přestože každé z jejích tří dětí má v oblasti sexuality nějakou zvláštnost (dcera je lesba, starší syn je transsexuál s lesbickou orientací a nejmladší syn je gay se sadomasochistickými sklony). Lucie Juřičková hraje Helenu jako vyrovnanou ženu, která jen v několika slabých chvílích dá najevo, že meze její tolerance jsou často napínány až k prasknutí. Zvládá to také tím, že se snaží v orientaci svých dětí hledat výhody pro sebe (třeba když submisivnímu synovi nakazuje, že musí přijet domů na svátky).

Prostřední stand-up výstup má asi největší potenciál rozčílit strážce „morálních hodnot“. Sledujeme v něm totiž obludnou queer show nazvanou Gay Over stárnoucího gaye pana Charlese v okázale přepjaté stylizaci Jana Bidlase. Což není míněno jako výtka, s civilním výkonem by u téhle postavy narazil. Pan Charles vysílá svou show z exilu v Palm Beach, jelikož ze svého milovaného New Yorku byl zbytkem gay komunity vypuzen. Důvod? Jeho otevřeně homosexuální chování beroucí do hry snad všechna hlasová, pohybová a gestická klišé spojená s gayi (pan Charles těmto svým úletům říká „buznabrejk“). Klasický stand-up je tu narušován výstupy mladého asistenta Shanea (Patrik Děrgel), jinak se jedná o nejpřímočařejší část, která se přiznaně pohybuje na hraně trapna, ale naštěstí i přes svou vykloubenost málokdy sklouzává za ni.

Za zdaleka nejpodařenější ovšem považují třetí výstup, ve kterém se stárnoucí žena z maloměsta vyznává ze své lásky k ručním pracím. A jen tak mimochodem se zmíní, že její homosexuální syn zemřel na AIDS. Jana Boušková dokáže zahrát Barbaru Ellen s velkou mírou empatie (její hrdinka je naivní a zranitelná), což nijak neoslabuje (spíš naopak) komičnost výstupu. Právě Barbařina zpověď má jako jediná viditelný přesah, divák sleduje, jak tato žena byla nucena bojovat s vlastními předsudky a nejspíš i prostředím, aby dokázala přijmout menšinovou sexuální orientaci vlastního syna.

V závěrečné pasáži se všechny postavy setkávají na chodbě porodnice, výraznější vliv na jejich osudy a názory ale toto setkání nemá, navíc se tu trochu projevuje americká náklonnost k sentimentu. Zajímavým ozvláštněním závěrečné části je výstup nápovědky Národního divadla Lucie Brychtové, která kdysi vystudovala na JAMU muzikálové herectví ještě pod jménem Petr Brychta. Je to dobrá připomínka toho, že se předchozích 90 minut nehrálo jen o pseudoproblémech lidí, které si vymyslel jeden americký dramatik. Možná by stálo za to příběh Lucie Brychtové v inscenaci více rozvést, byl by to zajímavý kontrapunkt k předchozím vyfabulovaným osudům.

Rudnickova hra hodně pracuje s americkými reáliemi, které českému divákovi nemusí být úplně blízké. Režisér Holiček s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou mnoho těchto zmínek z konečného tvaru vyškrtli, ale správně došli k závěru, že cpát do inscenace české reálie by ničemu nepomohlo.

Jistě se najdou diváci, pro které bude Jsme v pohodě příliš kontroverzní a otevřenou výpověď na Nové scéně nezkousnou. Při mnou zhlédnuté repríze však bylo zřejmé, že si inscenace našla své publikum, které ji vyprovází potlesky na otevřené scéně. Ono totiž kontroverznost téhle inscenace je spíše vnějšková – někoho mohou popudit vulgarismy, jiného třeba mikrofon v podobě penisu. Ve své podstatě ale Holičkova inscenace nic myšlenkově obtížně přijatelného nehlásá, chybí v ní konflikt, všechny postavy nakonec dokáží tolerovat své okolí, i když to pro ně není mnohdy snadné. Pokud to dokáže i divák, tak ho tenhle dramaturgicky zajímavý počin na Nové scéně pobaví.