Recenze

Paní z moře (dříve překládána také jako Paní z námoří) patří k méně uváděným Ibsenovým hrám. Možná je to způsobené tím, že na rozdíl od jiných dramatikových her ani ve své době neprolamovala žádná tabu, ani nemá výraznou pointu. Navíc tento text je z období, kdy se Ibsen pomalu přesouval od společenskokritických dramat k hrám plným symbolismu, jejichž inscenování je nesnadné.

Přestože se s Paní z moře na českých jevištích moc často nesetkáme, hlavní hrdinka Elida Wangelová bude divákovi obeznámenému s tvorbou norského dramatika připadat dobře známá. Je totiž jakousi syntézou dvou patrně nejznámějších ibsenovských postav – Nory Helmerové a Hedy Tesmanové. Elida je „uvězněna“ v luxusním domě poblíž fjordů. Manžel Erik ji sice miluje, ale ona bude muset vždy skousnout fakt, že je až „ta druhá“, což jí rády připomínají Wangelovy dcery z prvního manželství. Elida svoji životní lásku, muže, ke kterému byla osudově přitahována, ztratila, nebo se tak aspoň domnívá. Cítí se proto v pasti, ze které nenachází východisko, přitom ale nemusí řešit skutečné problémy ekonomického rázu (jako třeba Nora). Pevným bodem je jí blízké moře, jehož vlny jí lákají a které vnáší do hry mystiku. Na hřbetech vln jakoby Elida hledala ten jiný, lepší svět, po kterém touží.

Pro režiséra Martina Františáka je Paní z moře druhým setkáním s dílem Henrika Ibsena – v Uherském Hradišti před lety připravil výbornou inscenaci Nory. Františák tehdy neřešil ženskou emancipaci, ale do centra pozornosti se v jeho inscenaci dostaly mezilidské vztahy, jež byly nahlíženy se značnou dávkou skepticismu. Také Elida Wangelová má problém se základními vazbami uvnitř rodiny. Prostředí, které jí obklopuje, není vůči ní přímo nepřátelské, ale většina postav vyzařuje značnou dávku sobectví, byť některým se to daří dlouho skrývat.

Funkcionalistická scéna Marka Cpina ukazuje dům Wangelových jako moderní prosklenou vilku s bazénem, do dnešní doby hru posouvají i rekvizity jako zahradní sekačka nebo gril. Zadní plán pak tvoří projekce oblaků, severské přírody či mořských vln. Bohužel ani Martin Františák se nevyhnul dnešní módě odehrát část představení ve skrytu před zraky diváků, kterým je zprostředkována pouze živou projekcí. Kuchyňské rozhovory Elidy s Erikem to nijak neobohatí, jen je těmto pasážím hůře rozumět.

Pro Evu Novotnou představuje Elida Wangelová nesnadnou úlohu, se kterou se ale vyrovnala se ctí. Její Elida je silná žena, která ale uvízla na místě, kde nežije, ale pouze přežívá. Věří, že jinde by byl její život šťastnější. Příležitostí, jak opustit zaběhlou rutinu, je příchod Cizince, jejího dávného snoubence, který ji otevřeně vyzývá k útěku a splnění slibu, kterým se mu zavázala. Novotná dobře balancuje na hraně mezi racionálním uvažováním a osudovou symbolikou, kterou Elida vidí v příchodu „svého“ námořníka.

Poněkud překvapivě se nejvýraznější vedlejší postavou stává Hans Lyngstrand v podání vynikajícího Martina Siničáka. Siničák udělal z umírajícího Lyngstranda smutného klauna, který se zoufale snaží zaujmout, jeho příchody však vždy nevhodně načasovány a přinášejí mu tak trýznivě trapné okamžiky. Sympatická postava, řeklo by se, ale takový pohled relativizuje scéna, ve které Lyngstrand vypráví Boletě (Anna Stropnická) své představy o manželství. Nevěří, že by bylo tvořeno dvěma rovnocennými partnery, žena má být podle jeho názoru jen jakýmsi zrcadlem mužských kvalit. Své sobectví si ale Lyngstrand vůbec neuvědomuje, je pro něj něčím přirozeným.

Zajímavě pojal ředitele školy Arnholma Tomáš Šulaj. V domě Wangelových se chová suverénně, nejprve se pokouší opět sblížit s Elidou, potom bez skrupulí nabízí sňatek své bývalé žačce Boletě. Gunnar Arnholm nenechává nikoho na pochybách, že jeho vlastní prospěch je pro něj na prvním místě.

Petr Halberstadt hraje v souladu s textem Erika Wangela jako poněkud nevýrazného člověka, který nedisponuje dostatečnou empatií, aby pochopil, jak se jeho žena cítí. Romanu Nevěčnému v úloze Cizince trochu chybí charisma, své okolí ovládá machistickými gesty, těžko věřit, že právě tento muž by mohl pro Elidu znamenat obrat k lepšímu.

Pro Mahenovu činohru ovšem Paní z moře znamená potvrzení trendu lepšících se poměrů.