Recenze

Český rockový Olymp v metalových Thébách
psáno z představení: 18.4.2013, autor recenze: Veronika Boušová, foto z inscenace: Hana Brožková
foto: Hana Brožkováfoto: Hana Brožkováfoto: Hana Brožkováfoto: Hana Brožková
Hudebně-divadelní, stylově vyhraněná představení RockOpery Praha nemají na českých scénách obdoby. Antická trilogie odstartovala v září 2008 Antigonou v Divadle v Dlouhé, o dva roky později následovalo její nové nastudování na nové domácí scéně v RockOpeře Praha spolu s premiérou rockové opery Oidipus Tyranus. U poslední části, uvedené v premiéře 18.4.2013, se autoři rozhodli přitvrdit a dílo 7 proti Thébám pojali jako operu metalovou.

Celý třídílný projekt je vystavěn do formátu moderní divadelní podívané s detailně propracovanou vizuální podobou. Klasické scénické zpracování zůstává částečně potlačeno ve prospěch akrobatických prvků (nový cirkus) a fireshow. Hlavní kulisou zůstává projekce na čelní stěně. Tím vzniká dostatečný prostor pro zpěváky a kapelu. Využití alternativních metod tak slouží celku a představení si nesou jedinečný náboj živého rockového koncertu.

Co se týče děje, snaží se tvůrci více či méně úspěšně interpretovat předlohu, aniž by narušili divákovu schopnost plně vnímat hudební složku. Autor hudby Milan Steigerwald vkládá do svých skladeb chytlavé melodické linky, které jim dodávají výrazně hitový potenciál, ať už se jedná o metal, nebo o rockovou baladu. Spolu s převážně lyrickými texty Pavly Forest tak tvoří z jednotlivých obrazů mozaiku antického příběhu. Neinterpretují ho tedy jako souvislé vyprávění a pokud chce divák pochopit návaznosti, měl by si synopsi přečíst předem, stejně jako tomu bývá u klasických oper.

Dějově nejsložitější metalová opera se v tomto ohledu jeví jako nejnáročnější, už z toho důvodu, že mnozí interpreti hrají hned několik postav. 7 proti Thébám propojuje námět původního Aischylova díla se Sofoklovým Oidipem na Kolónu. Vše začíná věštbou, žádající, aby dočasný thébský vládce Kreón vrátil vládu Oidipovi. Ten však korunuje jednoho z Oidipových synů, Eteokla. Osudem i lidmi stíhaný slepý Oidipus odchází v doprovodu dcer Ismény a Antigony z Théb. Jeho druhý syn Polyneikés se chystá do boje o korunu. Podle věštby zavládne štěstí tam, kde vládne Oidipus, proto oba bratři usilují o otcovo požehnání. Statečný Oidipus ale intrikány prokleje. Doputuje do posvátného háje, kde se na boží půdě sám dočká „zbožštění“.

Polyneikés chce Théby dobýt pro sebe a vyhledá věštce, neohroženého bojovníka Amfiaráa, s prosbou, aby mu pomohl vybudovat vojsko. Oba dva ví, že bez Oidipova požehnání nezvítězí, proto Polyneikés uplatí Amfiaráovu ženu Erifýlé kouzelným náhrdelníkem, aby Amfiaráa přesvědčila. Nastává bitva o Théby. Účastní se jí také další vládychtiví vůdci, kterým se nepodařilo získat trůn jinými intrikami. Po nerozhodném výsledku poštve Kreon synovce Eteokla a Polyneika proti sobě. Ti se zabijí navzájem a koruna připadne Kreontovi. Amfiaráos se propadá do říše mrtvých. Veškeré dění samozřejmě řídí a komentují bohové.

Dvorní režisér RockOpery Praha Roman Štolpa s asistentkou Andreou Šebek Procházkovou evidentně vyvinuli maximální úsilí o smysluplné vyjádření obsahu, což se ve výsledku jeví jako nadlidský úkol, byť profesionální divadelní přístup zdejšímu prostředí prospívá. Pro diváky jsou jistě atraktivní hlavně davové scény, podpořené choreografií Zuzany Offenbartl Dovalové.

Na rozdíl od předchozích rockových oper tentokrát bohužel chybí vyplnění vysokého prostoru ohňovými efekty. Dva bojovníci „péráci“ a akrobacie Královny harmonie pro umocnění zážitku z vyšších pater hlediště nestačí, obdobný problém přinášejí i scény orientované vyloženě na jeho střed a diváckou VIP zónu. Živý organismus týmu metalové opery se s těmito nedostatky pravděpodobně v budoucnu ještě vyrovná.

O mírné odlehčení ve stylu lidové zábavy se stará dvojice mimů v roli opožděných diváků (Matěj Kohout, Zuzana Offenbartl Dovalová), k hudebním vtípkům patří duet z Mozartovy Il rè pastore a výstupy trumpetisty. Důvtipnější diváky může pobavit i „zbožštění“ Oidipa Kamila Střihavky, vezmou-li v úvahu Střihavkovu životní roli Ježíše. V metalové opeře se stává „bohy vyvoleným“ pouze tím, že odhalí svou civilní podobu.

Hvězdami představení jsou již zmíněný Kamil Střihavka (Oidipus, Apollón), jemuž rockové polohy sluší nejvíce, a skvělý Jan Toužimský (Polyneikés). Ke cti režiséra Romana Štolpy nutno dodat, že oběma ponechal jejich vlastní tvůrčí prostor a nesnažil se je nutit do nepřirozeného hereckého výrazu. Za všechny statičtější kolegy obohacuje představení svými cíleně přehrávanými grimasami a gesty zpěvák Viktor Dyk v roli pološíleného krutovládce Kreonta. Ostatně, Viktor Dyk účinkuje ve všech dílech antické trilogie a stal se tak doslova její kultovní tváří.

Metalové fanoušky nadchne několika songy český Ozzy Osborne Josef Šutara, v rockové poloze si výtečně vede i Vlasta Horváth jako Amfiaráos. Novým příjemným překvapením se stal Jiří Valeš v roli Eteokla. Basovým polohám a podsvětí vládne další kultovní tvář souboru, Petra Opava (Hádes).

Ženským hlasům vévodí jednoznačně Pavla Forest (Erifýlé a další postavy). Její duety s představiteli české rockové špičky (kam se svým výkonem jednoznačně řadí) patří k nejsilnějším zážitkům z celého představení. Operní složku, dodávající metalu melodický faktor, zastupují „bohyně“ Miroslava Časarová a Michaela Gemrotová. Isménu ztvárňuje pěvecky stále výraznější Daniela Langerová, Antigonu rockerka Žántí (v alternaci s Lindou Fait). Rozložení pěveckých čísel na jednotlivé osobnosti zajišťuje opeře příjemnou barvitost.

V ostatních rolích se objevují převážně studenti a absolventi rockového oddělení Mezinárodní konzervatoře Praha. Začlenění mladých talentů do tohoto projektu patří k filozofii tvůrčího týmu, která se ne vždy setkává s pochopením či s úspěchem, v 7 proti Thébám se ale vyváženost mezi profesionály a budoucími profesionály jednoznačně povedla. Energickou rockovou kapelu již tradičně doplňují percusse a didgeridoo.

Achillovou patou antické trilogie bylo díky náročnosti projektu už od prvopočátku ozvučení. I když pořád ještě nedosahuje ideální srozumitelnosti, stále profesionálnější přístup produkce přináší své ovoce. Příčinou přetrvávajících nedostatků zřejmě nadále zůstává nedostačující technické vybavení. Autoři se proto vždy snaží alespoň o včasné vydání kompletního CD.

První česká metalová opera nadchne skalní fanoušky stejně jako milovníky kvalitní rockové hudby nebo hudebně-divadelních představení. Přináší jedinečnou možnost, vychutnat si takový zážitek v pohodlí nezakouřeného prostředí, což obzvlášť uvítají malí rockeři. Od dob prvního pražského uvedení Jesus Christ Superstar se tu mnoho podobných, žánrově čistých možností nenaskytlo. Divák by měl ale vždy dopředu počítat s její neotřelou formou – nabízí zkrátka trochu jiný, syrovější zážitek.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.