Recenze

Cesta za štěstím nesklouzla k opulentnosti, zůstala věcná
psáno z představení: 20.1.2016, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Pavel Nesvadba
foto: Pavel Nesvadbafoto: Pavel Nesvadbafoto: Pavel Nesvadbafoto: Pavel Nesvadbafoto: Pavel Nesvadba
Pro svou první práci v pozici kmenového režiséra Činohry Národního divadla si Štěpán Pácl nevybral právě snadnou hru. Symbolistická pohádka Maurice Maeterlincka Modrý pták se z větší části odehrává ve snovém světě a mezi divadelníky má pověst obtížně inscenovatelného textu.

Dětští představitelé Tyltyl a Mytyl se na pokyn víly Beryluny vydávají hledat modrého ptáka. Projdou mnoha světy – Říší vzpomínek, zamíří do paláce Noci i do budoucnosti. Modrého ptáka, který představuje personifikované štěstí, se jim ale ve snových říších nalézt nedaří. Jestli on se nakonec neskrývá doma, na dosah ruky…

Hluboký a poetický Maeterlinckův text je nesnadno interpretovatelný. Lehce lze totiž zabřednout do sentimentu a sklouznout k popisnosti. Přitom právě u této hry je potřeba nechat pracovat divákovu fantazii, aby si poselství inscenace našel sám.

V tomto případě si myslím, že velmi dobře zapracoval i dramaturg inscenace Jan Tošovský. Je znát promyšlenost koncepce, se kterou se tvůrčí tým do pohádkové hry pustil. Režisér Štěpán Pácl netlačí na pilu a nesnaží se z diváků ždímat emoce za každou cenu. Přesto je v inscenaci několik vyloženě jímavých okamžiků. Pácl rozehrál situace věcně, o zásadních věcech se mluví hravě, někdy jen jaksi mimochodem. Děje se tak navíc s jemným a nepodbízivým situačním humorem.

Ve hře se výrazně škrtalo, hlavně počet vedlejších postav byl hodně redukován. To prospělo tempu inscenace, které trochu upadá pouze ve střední části, kdy se scény neúspěšného hledání začínají cyklit a pozornost diváka začíná klesat. Nicméně Maeterlinckova hra není o silném příběhu – putování po snových říších je spíše mechanické a bez výraznějšího dramatického konfliktu. Mnohem důležitější jsou životní postoje a pravdy, které text zprostředkovává. Působí naštěstí celkem nenásilně, nejsou zbytečně didaktické.

Modrý pták svádí k opulentnosti, mnohý scénograf či kostýmní výtvarník by jistě rád popustil uzdu své fantazii a stvořil snové světy zabydlené spoustou fantaskních bytostí. V Národním divadle na to jdou trochu jinak. Scéna (Andrej Ďurík) i kostýmy (autorkou návrhu byla zesnulá Iva Němcová) jsou nepopisné, věrné symbolickému ražení hry. A tak třeba Čas chodí po jevišti v doktorském plášti, Pes má zase kostým hotelového lokaje, zatímco Kocour asociuje elegantního pokušitele. K popisnosti inscenace sklouzne pouze při setkání s přízemním štěstím v Zahradách štěstí. Jednotliví obyvatelé zahrad jsou vybaveni nákupními košíky, igelitkami a kdovíproč i cestovní taškou s logem Evropské unie. Trochu zbytečná aktualizace.

Šťastnou ruku měl režisér při obsazování dětských rolí. Filip Kaňkovský i Pavlína Štorková dokázali pro Tyltyla a Mytyl najít polohou permanentního dětského údivu, který nedokáže prohlédnout žádnou záludnost. To vše se jim daří bez přehrávání, u Štorkové potěší, jak rychle si po příchodu z Klicperova divadla dokázala zvyknout na velké jeviště. Z menších rolí pobaví hlavně kreace Psa a Kocoura, které ztvárnili Pavel Batěk a Saša Rašilov.

Modrý pták asi nebude jednoznačně přijímanou inscenací, přesto se domnívám, že na scénu Stavovského divadla přináší jemnou poetiku i úsměvné momenty. Pro mě je to jednoznačně krok správným směrem. Doufejme, že léčba novým vedením Činohry bude fungovat i nadále.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.